Není tu dnes nikdo, kdo by nás sjednotil slibem krve, potu, dřiny a slz. Protože tu není žádný Winston, kterému bychom mohli věřit.

Před 80 lety, tedy v roce 1940, přednesl Winston Churchill ve sněmovně svůj památný projev, ve kterém zaznělo: „Nemohu vám slíbit nic než krev, dřinu, pot a slzy.“ A to v okamžiku, kdy se stal premiérem. Lidé mu tleskali, a stáli na jeho straně. Proč? Čelili tehdy aktuálnímu nebezpečí invaze nacistického Německa, a Churchill svůj národ spojil. Odvahou nazvat věci pravými jmény, a ani v zájmu voleb a své kariéry nelhat. Nebýt populistou. Stál před vážným problémem ubránit svou zemi, a tak nemohl taktizovat, sbírat průzkumy a neměl, obdobně jako nyní nemáme v případě covidu, na váhání čas. Ono ve své podstatě je jedno, zda je nebezpečí ve formě připravených stihaček nebo zákeřného viru - v obou případech může váhání zabíjet.

Čelíme tedy v těchto dnech rovněž vážnému nebezpečí. Invazi viru, který se tu zjevil, úplně se neví, co od něho čekat, a to, k čemu zavelet, je stejně nevyzkoušené, jako kdysi za války vojenská obrana země. Kdo tehdy dával rozkazy, ten nemohl v daném okamžiku vědět, zda ten rozkaz bude správný, nebo zda selže a bude muset přijít nový, jiný. Ne lepší, ne horší, ale jiný.

Ta situace je tedy ve své podstatě velmi podobná. Až na jedno. Nám zde schází osobnost, která by byla schopna sjednotit národ podobně pravdivým a podobně tvrdým vzkazem, tedy chybí tu zoufale někdo, kdo by nás v boji proti tomuto "vnějšímu nepříteli" spojil v nesnadné fázi zkoušek zbraní a taktiky, kdy v okamžiku povelu se neví, zda je správný, ale jen se v to doufá.

Není tedy až tak složité vnímat, co nás rozděluje na nesmiřitelné skupiny, co vyvolává vášně a občanské nepokoje, zoufalství, nejistotu, deprese... Je to pohyb v prostoru, kterému schází... Co mu vlastně schází? V době, ve které bychom měli být zajedno ve všem, co přináší alespoň tu naději, že ta bestie "vir" bude nakonec poražena?

Chybějící Churchill nebo Churchillová. Zkrátka někdo, který když se postaví k mikrofonu, sál ztichne, a lidé doma u televizí a počítačů přestanou pít i kafe, aby jim neuniklo jediné jeho nebo její slovo. Protože jemu nebo jí věří. Protože on či ona nepřestali myslet byť na jediného člověka, a lidé ho nebo ji tak vnímají. A když tato osobnost navrhne cestu, všichni po ní s důvěrou a bez vášnivých polemik vykročí. I kdyby neměla být správná, i kdyby musela být za pár metrů přesměrována jinam. Protože věří, že v době vyslovení oné první dělal nebo dělala to nejlepší, co mohl nebo mohla.

A realita?

Jsme svědky politikaření v době, kdy by hlavně ono mělo být zakázáno, nebo minimálně tvrdě odmítáno. Jsme svědky toho, že politik, než vysloví názor, nechá si zpracovat průzkum, jaký ten názor má být, aby mu přinesl hlasy. I kdyby jeho vlastní měl být jiný. Jsme svědky strachu politiků být vůči svému lidu pravdivý, protože pravda někdy bolí, a to by ve volbách nemuselo dobře dopadnout. Jsme tak často tlačeni do jednoho názorového proudu, že přestáváme brát jako přirozenou součást demokracie, že někdo druhý může mít jiný názor, a přesto není nepřítel. Nahoře se někdy mluví tak sprostě, že se vulgarita stala běžná na sociálních sítích i v běžné komunikaci. To vytlačuje z politiky lidi, kteří nechtějí u mikrofonu řvát urážky na jiné.

A přirozeného vůdce nebo vůdkyni stále nevidět. Proto se hádáme a proto jsme zoufalí. Není komu, a tím pádem není čemu, věřit. Lidé přitom nechtějí malovat věci na růžovo. Možná by se politikové divili, co všechno je schopen vydržet český člověk.

Český člověk ale nikdy nepřijme diktát od lidí, kteří nemají jeho důvěru, protože neví, zda onen diktát "slz a potu", jim lze věřit. A jak by mohli mít důvěru, když namísto, aby se o svůj národ opřeli a požádali ho slušně o pochopení a podporu, diktují mu, urážejí profesní skupiny, zavádějí sankce a likvidují lidem to, co budovali třeba celý život, a hlavně často svým vlastním životem dávají najevo, že o životě těch lidí dole neví zhola nic, nebo že jich se opatření netýkají. Také je problém postavit se za politika, který je vnímán jako slušný člověk, ale schází mu ono charisma a sebevědomí, které dělá vůdce vůdcem. A do třetice může mít politik charisma, ale jak není právě bystrý, i to je problém. Zkrátka osobnost, které by lidé zatleskali za "pot, krev, dřinu a slzy", nebo za uzavření hospod a zákaz punče, a která v sobě kloubí důvěryhodnost, charisma a inteligenci podpořenou vzděláním, se ještě na politické scéně nevyskytla. Každé opatření rozděluje, protože každé opatření je využíváno politicky ke kampani. A je lhostejné, zda to opatření je dobré či špatné, každé je prostě z podstaty tak polemické, jak polemická je politická scéna. A jak se ani ministři nemohou dohodnout, a mění své názory, jak se vyspí.

Proč je tedy tolik vášní kolem kolem všech opatření? Pro nedůvěru k těm, kteří o nich rozhodují, a kteří nám je oznamují, a k těm, kteří z principu kritizují vše, protože jsou opozice. Protože všichni řeší i nyní hlavně to, kdo za rok vyhraje volby. Tedy řeší sami sebe, ne nás. A to je neodpustitelné. protože v této válce uniká, které to opatření je vážně dobré, které je vážně špatné, a když do toho vstoupí ještě současní "mediální predátoři" typu Flegra, Dufka a jim podobných, kteří národ děsí či vytáčí svými výroky do běla, kde má vzniknout jednotná rozumná podpora obrany proti oné bestii viru? Jako dáma to nemohu vyslovit.

Tedy čekáme na Churchilla nebo na Churchillovou. Jejichž přání pro nás bude rozkazem, s důvěrou, a úlevou, že konečně někdo dává směr bez sběru politických bodů, srazíme paty, a ještě jim za ně zatleskáme. Protože budou mít naši důvěru. Takovou, že jim odpustíme i to, když nějaký pokus nevyjde. Hledáme tedy někoho, který nám sice slíbí krev, pot, dřinu a slzy, ale bude nám to přesto znít jako rajská hudba. Protože mu uvěříme, že to, co říká, říká kvůli nám, kvůli naší zemi, ne kvůli sobě. A takové lidi teď potřebujeme jako sůl. A abych ještě zvýšila nároky na onu osobnost - předpokládám, že někdo takový nebo taková by věcnou kritiku přijal jako inspiraci pro svou práci, nikoli jako osobní útok.

Tedy hledejme. Hledejme někoho, kdo je připraven vyslovit u mikrofonu "pot, dřinu a slzy", nejen ony populistické sliby a gesta. A sám, či sama, půjde příkladem.