Kdo ji napíše do kolonky ve sčítání, lže sobě i státu.

Ta kolonka nic neznamená. Je to slovo na papíře. Nebo elektronickém formuláři. I kdyby tam člověk napsal národnost "indiánská", svět se nezboří. Přesto se kolem této kolonky strhla tyto dny diskuze.

Co tedy vypovídá EVROPSKÁ národnost vyplněná ve formuláři při sčítání lidu?
Mnoho. Zejména o člověku, který ji do oné kolonky vyplnil.

A co o něm vypovídá?

Nezná pojem národnost.

Ano, národnost si může zvolit každý, jakou uzná za vhodné, může ji měnit, a dokonce může mít národností víc, má-li například otce a matku z jiných zemí, nebo tráví-li velké části života v různých zemích. Národnost sama o sobě má však určité premisy. Znaky národa, od kterého se odvozuje národnost, jsou společná historie lidí žijících na daném území, ono vlastní území dané často složitým historickým vývojem, osobní sounáležitost určité skupiny lidí, společná osobitá kultura a vlastní jazyk...

Nic z toho Evropa nemá. Evropa jako světadil, nikoli národ, nemá žádnou společnou historii, naopak se jednotlivé národy na jejím území bily hlava nehlava, a to poměrně donedávna. Evropa nemá také žádnou jednotnou kulturu, nehovoří se zde stejným jazykem, a o sounáležitosti všech lidí lze hovořit jen ve snech. Hranice nejsou také evropské,ale vytváří je hranice jednotlivých států - národů. Které nás na vlastní pěst i účet chránily a chrání před vpády nelegálních migrantů. Protože Evropa nemá ani společné vojenské síly, aby tomu bránila sama. Už se ani nechce připomínat, že některé státy si ony migranty na své území zvaly bez ohledu na státy ostatní - tedy jakýpak společný evropský národ, když si každý dělá, co chce... Evropa má zatím společné jen úřady, a to ještě s velmi diskutabilními výsledky.

Tedy Evropa nemá zatím zhola nic, co by mohlo znamenat, že je národem, tedy nemá nic, co by kohokoli opravňovalo, má-li hlavu na správném místě, uvádět do kolonky u sčítání lidu národnost "evropská".

Druhý rys onoho prohlašovatele evropské národnosti může být ten, že o naši zemi nestojí.
Protože uvést svou národnost jako evropskou může prohlásit jen člověk, který se buď necítí být doma v žádné evropské zemi, a to to bere tak nějak světadílně "všude a nikde", nebo který svým národem naopak pohrdá, a proto se ho daným výrokem zříká, neb s ním nechce mít nic společného. Ani na tiskopise.

Anebo je to jasné gesto - kterým chce deklarovat, co by dotyčný preferoval, ocitl-li by se v politice. Evropu před vlastním národem, protože doba národů podle něj skončila.

Možná by mu v této souvislosti patřilo připomenout něco jiného.

To, že jsme Evropané, si musíme uvědomovat ve zcela jiný okamžik. Když nám chtějí Evropu okupovat lidé z jiných světadilů, absolutně jiných kultur a jiných civilizačních návyků, kteří mají představu, že zde na náš úkor a na náš účet budou žít. Pak by měla Evropa držet pospolu, jako pevná hráz všech evropských národů proti nezvaným příchozím, kteří si chtějí náš kontinent přivlastňovat. Pak si na to, že náš národ je evropský, je nutné opravdu vzpomenout. Jenže bývá bohužel nelogickým pravidlem, že ti, kteří propagují evropskou národnost, která neexistuje, současně hlásají, že Evropa může patřit všem, což je tvrzení tak nebezpečné, že Evropu samu až sebevražedně ohrožuje. Nebo chtějí být evropské národnosti, právě proto - aby mohli Evropu otevřít komukoli? A ona evropská národnost je ktomu první krok?

A protože k tomu, abychom vyplňovali národnost evropskou, vyzývají údajně i někteří poslanci, pak si dovolím ocitovat slib, který poslanci skládají:

„Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. “

Neslibují věrnost Evropě, ani Evropské unii, ale České republice. A jako členové národa, který je součástí Evropy, pak mají další, druhotnou povinnost naši Evropu chránit před každým, kdo tu nemá co dělat. Tedy ten pojem národnost zase není tak nepodstatný. Vypovídá o nás, o našem vnímání naší země, naší vlasti. Čím více bude ve formulářích evropských národností, tím více je Česká republika v ohrožení, protože bychom za chvíli mohli skončit jako národ.

Tedy pro ty, kteří to od školních let zapomněli, raději připomínám, že naší vlastí je Česká republika, a naším národním jazykem český jazyk. Žádná Evropa, a žádný evropský jazyk. A pevně věřím, že volení zástupci ve sněmovně a v senátu půjdou nám všem příkladem.

Bez hrdého a sebevědomého vztahu ke své vlasti, ke svému národu a ke svým kořenům nemůžeme být ani hrdými Evropany. Vyplňujme tedy do těch kolonek pravdu. A pokud by v těch kolonkách bylo na konci sčítání přece jen mnoho těch neexistujících evropských národností, podívejme se pravdě do očí naopak my. Zavčas. Než se ty naše národní hranice začnou na mapě vymazávat. V řadě oblastí se tak už totiž děje legislativně. Chtějme být proto nadále svými pány. Evropská spolupráce je sice úžasná myšlenka, ale spolupráce není příkaz nebo diktát.

A tento názor vyjadřujeme i onou kolonkou národnost. Není to tedy jen slovo. Je to velmi důležité slovo.