Pro zdraví duše v době nahaté
Nelze to přehlédnout. Z hlediska celku světa se ocitáme v bodě explicitní obnaženosti. Žijeme v zemi, kde je ostří covidové kosy momentálně rekordně nabroušené. Nelze to pominout, nelze se nezeptat, čím jsme si to zasloužili. A k čemu jsme tím vyzýváni?
Co vidí covid?
Maličká, nevyzpytatelně se projevující tajemná breberka se chová jako neviditelný dirigent, odkrývající skrze kolektivní reakce různých společenstev mnohé, co dosud ve své explicitnosti nemohlo být viděno. Co dosud bylo zakryto monstrózně leč zdánlivě bezchybně šlapajícím globálně spotřebním molochem. Breberka je všude stejná, ale úřaduje JINAK nejenom v každém lidském organismu, ale i organismech jednotlivých států a krajin. Stáváme se vlastně přímými pozorovateli unikátní globální prověrky kolektivních organismů, vynikajícího zdroje poznatků o jednotlivostech světové diverzity.
Naše zem se v reflektoru pandemie jeví jako divoký kmen uprostřed Evropy. Platí zde různé psané a nepsané zákony. Historicky dané konsenzuální obcházení pravidel (a lpění na pravidlech vlastních) jako účinná možnost přežití ovšem působí na společnost jako celek spíše neblaze. Účinnost poťouchlé breberky tu zjevně přikrmuje ještě cosi jako kolektivní autoimunitní reakce, resp. reakce organismu, která vychází z hluboce zakódované nedůvěry či věčné potřeby vymezení. Nemoc, která v prevalenci nevraživosti, nedůvěry a nesmiřitelnosti paralyzuje schopnost propojenosti a součinnosti. Patologické prostředí, které společnost žene do područí mechanismu teritoriálního vymezování, věčně zacyklené konkurence, nemoc, která oslabuje a nutí nás svěřovat správu celku do rukou lidí bez představivosti a empatie, kteří v kritických situacích, jako je tato, postrádají schopnost vyhodnocovat, natožpak spolupracovat. Je vůbec efektivní vztekat se na lidi, kteří na sebe v tomto prostředí berou jho rozhodování o ostatních? Neodráží už samotné nastavení systému způsob jednání činovníků, kteří automaticky a podvědomě pohrdají všemi, kdo jim v práci svými představami dělají binec? Systém jako síto, v němž uvíznou právě jen ti, kteří jsou zvyklí jednat pouze za sebe, okolí k tomu nepotřebují (a vice versa) a v krizi tudíž berou své „klienty“ tedy občany této země, jako rukojmí. (Ano, řeč je o „státu jako firmě“). Čímž jen násobí nedůvěru a pocity zrady. Což je zvláště nebezpečné, protože prostor pro součinnost a empatii vůči celku se rychle smrskává, od čehož je už jen krok k nástupu fašizace.
Takže nakonec nezbývá člověku než se podřídit iluzornímu principu vyjádřeném národním popěvkem „A já sám, vždycky sám, svý koníčky vokšíruju“. (Mimochodem stav, který popisuje Hannah Arendt hned v úvodu knihy„Původ totality“.)
Je otázkou, jak z očarování této národní autoimunitní reakce ven. Snad se méně soustředit na nemoc, a víc na výskyt a povahu zdraví? Využít příležitost poznat lépe vnitřní svět a vymanit se ze závislosti na světě vnější toxicity. Trénovat umění propojenosti a synergie v kultivaci důvěry. Inspirovat ze souhrou českých zdravotnických týmů či hudebních těles…Atd.- dosaďte si sami Po-kladných příkladů je mnoho, ale opět tradičně – ve skrytosti, neviditelnosti a v celku tudíž nezúročeně. V nepřehlédnutelných projevech lidskosti, úcty k životu, které ve vlnách přicházejí a odcházejí jako mávnutím kouzelného proutku. A ve skrytosti proto, že trvají ve vztahových provázanostech. tedy v živých, pokračujících příbězích.
Lidské příběhy s dobrým koncem nejsou ukryty jen v ohromném bohatství pohádek. Vzory, ty dobré, světlé vzory vidíme často v soukromí, v malých, přehledných celcích. A paradoxně i při současném exodu lidí na onen svět, ve chvílích bezmocné úzkosti nad unikajícím životem lidí, které máme rádi a kterých si vážíme, jakoby se něco čistilo. Maně si připomínám výrok někdejší, mnohými ctěné hlavy národa – „obracet se to začne tehdy, kdy dosáhneme na dno“. Jsme svědky opravdu nebývalého, rekordního exodu duší – a zatím nejsme v tomto trendu u konce.
Smrt se stala bezprostřední součástí našeho života. Možná v sobě skrývá potenciál, na který nejsme až tak zvyklí. Možná se můžeme zeptat – co by nám naši bližní chtěli z vyšších sfér vzkázat? Protože každý odchod už svou podstatou osvítí to krásné a dobré, co v člověku je, co stojí za to uchovat. Protože jsme to my, kdo se v okamžiku ztráty vztáhneme právě k tomu, co ve svém bližním ctíme a milujeme, my, kteří vidíme, co jsme neviděli dřív. Možná bychom neměli jen oplakávat ztrátu blízkého člověka, ale spíš hledat pramen součinnosti se stopou jeho života v životě našem. Možná bychom se měli zaměřit na světlo, které po sobě zanechal a pomoci ho po svém nést dál tam, kde je třeba a kde jsme s ním vnitřně propojeni. Možná bychom všechny ty vlastnosti, ztělesněné životem toho, který odešel do světa vzpomínek, měli vděčně a jako čistou čočku vzít a zacílit ji do svého okolí, rozsvítit a animovat je v lidech kolem sebe, aby žili tady a teď, ne jen v rovině vzpomínání, uctívání, sebelítosti a touze po nemožném. Možná by nám ti, kteří jakby ve spěchu jeden po druhém, často bez přípravy a možnosti rozloučení, mohli svým světlem pomoci odkouzlit tu chronickou, z generace na generaci přenášenou nemoc, kterou jsme jako společnost postiženi. Zní to příliš krkolomně? Když myslím na často nečekané odchody svých blízkých a blízkých svých přátel, vnímám to jako jednu z těch příležitostí, které nám pandemie v momentální hojnosti překotných přechodů na onen svět - přináší.
ps: Minuta ticha za oběti pandemie - viz https://www.facebook.com/events/253742143079842
Co vidí covid?
Maličká, nevyzpytatelně se projevující tajemná breberka se chová jako neviditelný dirigent, odkrývající skrze kolektivní reakce různých společenstev mnohé, co dosud ve své explicitnosti nemohlo být viděno. Co dosud bylo zakryto monstrózně leč zdánlivě bezchybně šlapajícím globálně spotřebním molochem. Breberka je všude stejná, ale úřaduje JINAK nejenom v každém lidském organismu, ale i organismech jednotlivých států a krajin. Stáváme se vlastně přímými pozorovateli unikátní globální prověrky kolektivních organismů, vynikajícího zdroje poznatků o jednotlivostech světové diverzity.
Naše zem se v reflektoru pandemie jeví jako divoký kmen uprostřed Evropy. Platí zde různé psané a nepsané zákony. Historicky dané konsenzuální obcházení pravidel (a lpění na pravidlech vlastních) jako účinná možnost přežití ovšem působí na společnost jako celek spíše neblaze. Účinnost poťouchlé breberky tu zjevně přikrmuje ještě cosi jako kolektivní autoimunitní reakce, resp. reakce organismu, která vychází z hluboce zakódované nedůvěry či věčné potřeby vymezení. Nemoc, která v prevalenci nevraživosti, nedůvěry a nesmiřitelnosti paralyzuje schopnost propojenosti a součinnosti. Patologické prostředí, které společnost žene do područí mechanismu teritoriálního vymezování, věčně zacyklené konkurence, nemoc, která oslabuje a nutí nás svěřovat správu celku do rukou lidí bez představivosti a empatie, kteří v kritických situacích, jako je tato, postrádají schopnost vyhodnocovat, natožpak spolupracovat. Je vůbec efektivní vztekat se na lidi, kteří na sebe v tomto prostředí berou jho rozhodování o ostatních? Neodráží už samotné nastavení systému způsob jednání činovníků, kteří automaticky a podvědomě pohrdají všemi, kdo jim v práci svými představami dělají binec? Systém jako síto, v němž uvíznou právě jen ti, kteří jsou zvyklí jednat pouze za sebe, okolí k tomu nepotřebují (a vice versa) a v krizi tudíž berou své „klienty“ tedy občany této země, jako rukojmí. (Ano, řeč je o „státu jako firmě“). Čímž jen násobí nedůvěru a pocity zrady. Což je zvláště nebezpečné, protože prostor pro součinnost a empatii vůči celku se rychle smrskává, od čehož je už jen krok k nástupu fašizace.
Takže nakonec nezbývá člověku než se podřídit iluzornímu principu vyjádřeném národním popěvkem „A já sám, vždycky sám, svý koníčky vokšíruju“. (Mimochodem stav, který popisuje Hannah Arendt hned v úvodu knihy„Původ totality“.)
Je otázkou, jak z očarování této národní autoimunitní reakce ven. Snad se méně soustředit na nemoc, a víc na výskyt a povahu zdraví? Využít příležitost poznat lépe vnitřní svět a vymanit se ze závislosti na světě vnější toxicity. Trénovat umění propojenosti a synergie v kultivaci důvěry. Inspirovat ze souhrou českých zdravotnických týmů či hudebních těles…Atd.- dosaďte si sami Po-kladných příkladů je mnoho, ale opět tradičně – ve skrytosti, neviditelnosti a v celku tudíž nezúročeně. V nepřehlédnutelných projevech lidskosti, úcty k životu, které ve vlnách přicházejí a odcházejí jako mávnutím kouzelného proutku. A ve skrytosti proto, že trvají ve vztahových provázanostech. tedy v živých, pokračujících příbězích.
Lidské příběhy s dobrým koncem nejsou ukryty jen v ohromném bohatství pohádek. Vzory, ty dobré, světlé vzory vidíme často v soukromí, v malých, přehledných celcích. A paradoxně i při současném exodu lidí na onen svět, ve chvílích bezmocné úzkosti nad unikajícím životem lidí, které máme rádi a kterých si vážíme, jakoby se něco čistilo. Maně si připomínám výrok někdejší, mnohými ctěné hlavy národa – „obracet se to začne tehdy, kdy dosáhneme na dno“. Jsme svědky opravdu nebývalého, rekordního exodu duší – a zatím nejsme v tomto trendu u konce.
Smrt se stala bezprostřední součástí našeho života. Možná v sobě skrývá potenciál, na který nejsme až tak zvyklí. Možná se můžeme zeptat – co by nám naši bližní chtěli z vyšších sfér vzkázat? Protože každý odchod už svou podstatou osvítí to krásné a dobré, co v člověku je, co stojí za to uchovat. Protože jsme to my, kdo se v okamžiku ztráty vztáhneme právě k tomu, co ve svém bližním ctíme a milujeme, my, kteří vidíme, co jsme neviděli dřív. Možná bychom neměli jen oplakávat ztrátu blízkého člověka, ale spíš hledat pramen součinnosti se stopou jeho života v životě našem. Možná bychom se měli zaměřit na světlo, které po sobě zanechal a pomoci ho po svém nést dál tam, kde je třeba a kde jsme s ním vnitřně propojeni. Možná bychom všechny ty vlastnosti, ztělesněné životem toho, který odešel do světa vzpomínek, měli vděčně a jako čistou čočku vzít a zacílit ji do svého okolí, rozsvítit a animovat je v lidech kolem sebe, aby žili tady a teď, ne jen v rovině vzpomínání, uctívání, sebelítosti a touze po nemožném. Možná by nám ti, kteří jakby ve spěchu jeden po druhém, často bez přípravy a možnosti rozloučení, mohli svým světlem pomoci odkouzlit tu chronickou, z generace na generaci přenášenou nemoc, kterou jsme jako společnost postiženi. Zní to příliš krkolomně? Když myslím na často nečekané odchody svých blízkých a blízkých svých přátel, vnímám to jako jednu z těch příležitostí, které nám pandemie v momentální hojnosti překotných přechodů na onen svět - přináší.
ps: Minuta ticha za oběti pandemie - viz https://www.facebook.com/events/253742143079842