aneb o lámání a narovnávání srdcí Chytrých horákyní a Honzů nebojsů

Takže ty člověče pro hovor zaujatý, se ptáš na to, jestli žijeme v otevřené nebo uzavřené (společnosti)? A jak jsme na tom byli, jak jsme na tom nyní? A proč? A já čím víc dumám, jak správně blogersky stručně a jasně odpovědět, tím víc mám svou šišku zamotanou. Proto můj dnešní výplod nebude ničím jiným, než fotografií vyrobenou v temné komůrce dneška...

Ale nakonec však nejsem sama, kdo se tu ptá a kdo tu mudruje, jsouce na další dějinné křižovatce, bilancujeme, až se z nás kouří.. Někdy přitom pro samý kouř není vidět, co bych tedy přihodila, aby ohýnek klidně hřál a postupně se proměnil ve smírný oheň lenochů? O otevřenosti našeho prostoru mluví přece jen už to, že tu můžeme pospolu celkem svobodně a otevřeně myslet. A přitom recyklovat zkušenosti, která nám byly dány díky pohybu tam a sem, z prostoru své samozřejmé každodennosti, do prostoru veřejného, jakým jsou nakonec i tyto blogové lokály, glosující skutečnost našince.

Otevřeno či zavřeno, svobodno či nesvobodno. Venkoncem jako čerstvá padesátnice už mám i z čeho vybírat: ze života, vzpomínek svých i jiných, načteno, zažito, poskládáno, přebráno...Co z toho postupně leze? Je to zamotanější, než jsem myslela. Přitom téma totality a svobody přetřásám nějakou dobu i s vysokoškolskými studenty, kteří se každý semestr sjíždějí z celých Států na do Čech na zkušenou. Pokaždé mne znovu a znovu dostane, jak tito potomci evropských přistěhovalců ze země někdejšího Nového světa dokážou zachytit momenty té naší atmosféry – a chvíle, kdy se začnou ptát, je pro mne jako katapult dovnitř i ven!

Ta mládež mne upozornila třeba na jeden ze svých poznatků o lidstvu českém – na dvojakost neboli dualitu. I zamyslela jsem se nad tím, jestli dvojakost životní praxe člověka osvobozuje, nebo zotročuje. Říkám si, že míra otevřenosti jedince i společnosti závisí na rovnováze mezi prostorem veřejným a osobním. Pokud jedno ovládá druhé, rovnováha je porušena, a jedinec/společnost je nucen hrát dvojí hru, aby si uhájil nutnou míru svobody. Takže dvojakost neosvobozuje, protože je prostě vynucena okolnostmi.Jak si na to pamatuji a jak to teď znovu vidím, už nejen v tom relativně čerstvě totalitním Čečensku: vláda dvojích her je totalitou. Samozřejmě je iluzí si myslet, že za totalitu můžou jen nějaká monstra, bažící po moci. Monstra jen slouží poptávce doby, která je namíchaná emocemi neboli reakcemi na jakkoli nesnesitelné události.

A pokud tedy světu vládnou emoce, ptám se, raz dva, která z nich je klíčová pro poměry totality a svobody u nás – dřív a dnes. To slovo se začíná opakovat stále častěji – je to strach. Organismus společnosti s libovolným režimem se stejně skládá z malých a větších jednotek – řekněme rodin, skupin, klanů, stran, cechů, spolků... Míra důvěry člověka vede ven i dovnitř, míra strachu a nedůvěry je zahání naopak do ulit, neboli prostoru s pevnými, byť zdánlivě absurdními pravidly. Strach plodí konformitu, pasivitu, ztrátu schopnosti soustředění, apatii. Trauma z dlouhého období diktátu svévole a okolností, vysávající energii a mozek, se v určitých podobách mindráku přenáší přes generace. Trauma totiž pak mizí nejdřív právě z těch malých ostrůvků svobody, odvislé od způsobu, jak si člověk utváří nejdříve svou každodennost. A potom nadstavbu – v tvoření, učení, sdružování, tedy v rozšiřování spektra možností, jak osobně být – nejen v ulitě, ale i ve společném prostoru. To vše jde ve vlnách...

Režim neboli způsob organizace společnosti vidím jen jako rámec, jeviště, dětské hřiště, stvořené k tomu, aby sloužilo lidu. Ale! Je to prostor, který je vidění, který nelze přehlédnout. Je to prostor, kde se cosi zrcadlí, a to, co v tom zrcadle vidíme i sami sebe, své potřeby a emoce. Což se pak přenáší i do každodennosti.

Takže bychom se spíš měli ptát, jak lidi navzdory křivým a zaflákaným zrcadlům uskutečňují své přirozené potřeby svobody, tedy života normálního. Každý to měl a má jinak. Třeba já jsem našla v 70tých letech svůj první svobodný prostor nejdřív v literatuře, vdavkách a rození dětí. Postupně kousek po kousku jsem hledala dál. Z malé anglické knihovny, kde jsem hledala v zahraničních časopisech jakoukoli zmínku o Československu, jsem nosila do rodiny spisovatele Klímy samolepicí obalové folie, do kterých jsem balila paperbacky z exilového nakladatelství 68publishers.Odměnou za adjustaci mi byly půjčky unikátních, zakázaných knížek, které jsem cestou v tramvaji hltala a cítila jsem se přitom triumfálně. Chvíle malé,ohraničené svobody, paralelní život, ve kterém bylo normálně. Potom škola – tajná ale důsledně paralelně uspořádaná tak, aby poskytla svým studentů v čisté podobě přesně to, co potřebují – sdílet prostor, učit se a společně zkoumat český jazyk a literaturu, zhmotňující potřebu kontinuity, tedy identity. Ano, to byl taky přesně ohraničený prostor, – ale byl naplněn svobodou, otevřeností. Nikdo nepodepisoval nikdy žádná pravidla, nikdo o nich nemluvil, ani nechtěl a nepotřeboval mluvit – byla obsažena v naší zkušenosti, a celý podnik fungoval několik let bez prozrazení, pouze na třech místech.Přitom vůbec nebylo podstatné, že byla tajná, naopak – nikdy v žádné pozdější instituci (škole, neziskovce) jsem nezažila už takovou míru otevřenosti, důvěry a svobody.A pak se už možnosti svobodně tvořit a být vázaly jedna na druhou, s patřičným rozletem (a posléze i nárazy) popřevratových dob...

Ale kde je psáno, že podobnou zkušenost nezažívali a nezažívají dodnes jiné skupiny, tvořené a tmelené společným zájmem? Hasiči, baráčníci, turisté, chataři, zahrádkáři, filatelisté, překladatelé, badatelé, fotbalisti, ochránci přírody, orchestrální tělesa, hudební a divadelní skupiny, bojovníci za práva menšin...

Absurdní status quo veřejného prostoru v éře diktátu nikdo nebral vážně a přesto mu bylo vše podřízeno. Člověku to divadlo připadalo natolik hnusné, že stále a s maximální tvůrčí energií hledal paralelní světy, ostrůvky normality, tedy svobody, jejíž kritéria si svobodně ustavoval podle zděděných návyků prostředí, ze kterého vyrostl. Kolik způsobů, jak si vybojovat odstup humorem, lidé dokázali vymyslet! Kolika metafor přinesly české pohádky a příběhy všech dob! Josef Švejk, Jára Cimrman, ikony paralelních světů normalizačních dob přece nebyly ničím jiným, než obranou před strachem.Přeletěli jsme ovšem své kukaččí hnízdo a náš let skončil dopadem v dnešku.A divadlo zase spouští emoce...

Ano, hned můžeme zacílit svůj zrak třeba na posun v poptávce po ikonách dneška. Jaké jsou, proč je potřebujeme, a kdo je pro nás vyrábí? Elita, VIPky, ikony dobra i popu, Osobnosti, celebrity, politici...takto nazývaní na sebe dobrovolně vzali role herců či hráčů na jevišti veřejného prostoru. Potřebujeme je milovat, nenávidět, stejně jako dřív. Lid se v nich zrcadlí, vymezuje se k nim. Dnes registrujeme i potřebu být vidět asi daleko víc a častěji, než dřív. Trh vychází vstříc – reality show, facebook a další rozvoj sociálních sítí na internetu. Vznikají nové druhy závislostí, iluzí, obav a prozření...

A i já se tu ztrácím ve svém úsilí zformulovat odpověď na otázku člověka českého, přemýšlivého:

Jsme tedy svobodní, nebo zotročení?

A hele, najednou se mi zdá, že skrze tu otevřenost, která byla nastolena mocným zážitkem nadechnutí devadesátých let, je najednou vidět lépe všechno to, co bylo, je a bude bičem otrokáře. Jakoby se otevřel nový, daleko nebezpečnější prostor, který odkrývá mnohem víc zmatků, než bychom byli předpokládali, pohlcující labyrint otázek, jejichž mnohost útočí na každého z nás a vytváří nezdravé reflexy vztahovačnosti, a tím i potřeby úniku, který má dnes tolik možností...

Z čeho máme strach dnes a kde všude vystrkuje rohy - to by bylo člověče na román.(A nejvíc dnes lidi nakrkneš, když jim ukážeš, že hnacím motorem jejich ne/činů je prostě strach.) Jenže strach není jen emoce, ale taky pud sebezáchovy. A ten má svoje další součásti, jako například potřeby hnízdění, domova i svobody jsou pudy, které jsou v našich genech namíchány v každé etapě života i historie trochu jinak.

Já vím, že má úvaha na dané téma by neměla být tak dlouhá. A to jsem se nedostala snad ani na začátek! Stačila jsem jen chabě načrtnout směrovky. Snést pár orientačních bodů. Svoboda, otevřenost a tvůrčí energie se může přece zjevit všude, i v kriminále, má-li k tomu základní lidskou podmínku – tedy kontakt. Vzpomínám si, když mi jednou Jiřina Šiklová ukázala, co má uložené v troubě - plech, na kterém byly poskládané figurky do Betléma, uhnětené z chlebové střídy. A vyprávěla o okolnostech, za jakých je vytvořila, když si kroutila v kriminále trest za pašování knih. Svobodný člověk je schopen asi kontaktu kdekoli, jsem si tenkrát řekla.

Nedávno jsem kdesi vyhrabala CD Lou Reeda a žasla nad krásnou písní Open house, kde zpívá něco v toto smyslu:

„Je československým zvykem čekat doma na přátele a zvát si je na čaj, a je taky zvykem jim dávat drobné dárky, každej přinese něco zeleniny, máma se najednou objeví s dalším jídlem, je to otevřený dům, je to otevřený dům....“

Tato píseň zvenčí vede moje mudrování k bodu přemostění se k alespoň průběžné pointě. Ostrůvky totality byly a jsou. Jen je jich dnes možná víc, v souvislosti s namnožením iluzí o moci institucí, které jsme si sami vytvořili. Testovat míru otevřenosti neboli svobody ve společnosti znamená neustále se dívat, kam všude můžeme jít a kde pobýt, abychom se tam cítili jako – v otevřeném domě, kde se máme s kým sejít, kde do sebe nenarážíme, kde je větráno, útulno i teplo a kde se můžeme – ptát. Kde je prostor pro svobodně položenou otázku- tam je rozhovor. Rozhovor mezi Příchozím a Domácím. A kde je rozhovor, tam je kontinuita. Kde je kontinuita, tam je kultura, obrazy, hudba, dobrá kuchyně, krása, a vlídnost. A toho je česká krajina pořád ještě plná.. nehledě na veškeré stíny, které lezou z jeviště, kde si herci umanuli, že budou za strašidla, která mermomocí touží uhranout diváka...

Takže na tuhle v záhlaví otázku, rytíři či rytířko, kteří jste dočetli až sem, si musíte či můžete odpovědět každý sám....už jen pokud to zkusíte, nepotila jsem se zde nadarmo!