Někdy před týdnem jsem dostala od kamarádky elektrizující výzvu k podepsání petice za odvolání Romana Jocha. S apelem „jestli ti není jedno, co se v naší zemi děje, podepiš to“. I zamyslela jsem se. Z této erupce občanského aktivismu táhne nějaký divný odér...Mám jemné podezření, že obsah této petice jaksi snižuje hodnotu kolektivního hlasu. Proč se mi to zdá tak křečovité, nesmyslné a nepřiměřené? Co je toto za hru na emoce a jsou v tomto zvolání vůbec emoce? Nebo má nějaký racionální základ?

Po posledních volbách jsou věru karty české veřejně se projevující člověčiny zvláštně rozdány. Pozoruji a přemýšlím, o co komu zde vlastně jde. A zdá se mi, že je tu čím dál tím větší mlha...

Skrze tuto lehce komickou jochjojádu přišla na přetřes opět mimo jiné i témata lidských práv a gender studies (oproti dřívějšku zde je patrná změna – v hledáčku obecného prskání už gender téměř vytlačil feminismus). A já jsem si zkrátka znovu uvědomila, co mne už léta tady v tom rybníce českém tolik vadí a schází: Vůle a schopnost vést skutečně věcnou debatu. Témata tu jsou ale lidi se jich pořád tak strašně bojí! Proč? Vzpomněla jsem si přitom i na pro mne nezapomenutelnou epizodu z června r. 1999. Byla jsem tehdy pozvána Občanským institutem do debaty ve Svatém Janu pod Skalou. Předmětem debaty byl feminismus versus konzervativní křesťanské hodnoty.Vždycky jsem měla a mám ráda debaty – člověk se nejvíc dozví o stavu věcí a duchu společnosti skrze setkání s jejím hlasem, ne. Dialog neboli společné přemýšlení se přece rodí z „horkých témat“.

A dialog je to, k čemu dorůstáme zjevně v křečích a bolestech. A proto vždycky ocením, když se o něj někdo pokusí. Tak jsem neváhala, a ani jsem příliš nepátrala po tom, kdo mne to vlastně zve. Tam jsem poznala pana Jocha a jeho kolegy. A tam jsem poznala na vlastní kůži, jak asi probíhaly procesy s čarodějnicemi. O nějakou blbou Hradilkovou, která přišla natěšená na výměnu názorů jako osoba vychovaná v křesťanské rodině leč vždy zvědavá na jiné pohledy na svět – o tu zde vůbec nešlo. Těm lidem, kteří mne pozvali, tedy v čele s pány Jochem a Semínem, bylo zcela lhostejné, koho pozvali. Nechali si předvést figurínu, kterou si předem uhňahňali podle toho, jak se jim hodilo pro neobyčejně nadržené vypálení salvy trapných antifeministických vtipů. Já jsem tam vlastně vůbec nebyla, respektive stala jsem se pro ty dvě hodiny pouhým živým terčem a nástrojem pro jejich vlastní ántré - a nešlo s tím vůbec nic dělat. Zažila jsem už celkem hodně debat, ale tak trapná a smutná událost mne snad nikdy nepotkala. Jen jsem litovala ducha svatého Ivana a skupiny studentů, kteří byli účastníky trachtace....

Proč jsem si na tuto příhodu vzpomněla? Asi jsem si uvědomila, že to nakonec byla cenná zkušenost, protože už tenkrát jsem poznala, jak působí typ lidí jako je Semín a Joch, kteří jsou závislí na vlastních myšlenkových schématech tak, že dokáží vyvolat zvláštní podobu strachu či fascinace a tím paralyzovat do pasivity svoje okolí, tedy skupiny, které se okolo nich z nějakého (často velmi bohulibého) důvodu sdružují. Takových typů kolektivů se tu totiž namnožilo během posledních dvou dekád řada – a je to přesně takový typ, který přímo posedle blokuje dialog a tedy permanentní oživování obsahu pojmů, se kterými pak má operovat správa a organizace věcí veřejných. Změnilo se snad od té doby něco? A proč je mi existence pana Jocha zcela ukradená? Proč nevěřím ani jemu, ani těm, kteří sepisují a podepisují proti němu petice? Proč mi toto všecko připadá zcela mimo mísu? Má snad pravdu Jiřina Šiklová, která v HN píše: „Kdybych byla panem premiérem Nečasem,tak bych si vybrala na post poradce podobného člověka. Měla bych jistotu, že veškerá kritika se zaměří na jeho výroky a občané si skoro nevšimnou, co vlastně já, jako premiérka dělám.“

Tady zmizel prostor pro debatu o aktuálním obsahu pojmu lidských práv. To, že obsah pojmu je vždy výsledkem společenských konvencí, a ty odrážejí zase nějakou průběhovost v čase, to jakoby tu nikoho nezajímalo. Pokud vůbec dochází před zraky veřejnosti k nějaké výměně názorů, vytahují se otřepané zbraně formulek o konvencích, které nemá kdo aktualizovat, protože svět při svém současném uspořádání prostě nestíhá rozumět. A obsah toho, o čem se bavíme, zůstává ubit a přikrčen kdesi v koutě...

Česko, uvolni se, chtělo by se říct. Zkus vybřednout z té nemoci, která dusí tvoje mluvčí. Vykloktej si, zacvič si, nadechni se a odtrhni zraky od těch, kteří chronicky ulítají sami na sobě. A uleví se ti, fakt.