Zdejší blogeři se spolu s komentátory v posledních měsících opakovaně a intenzivně věnují hledání odpovědi na otázku jak ven z všelikých forem prohnilosti, která ovládla tuto zem. Eseje a články Jana Urbana, Václava Hořejšího, Kláry Veselé-Samkové, Jana Šterna, nově Jaroslava Peregrina přivedly do zdejšího blog-baru řadu zaujatých glosátorů, kteří snesli kopu velmi dobrých postřehů a vytvořili košatou diskusi.

Něco nám sedí za krkem. Je to mnohem horší a zákeřnější, než ekonomická krize. Je to krize důvěry.
Důvěry v to, že to není žádný Godot, který přijde a vypustí vodu kaprům z parlamentního rybníka, ale že všude, ve všech sektorech společnosti existují skuteční, dobří lidé, kteří z té výkrmny tloustnoucích kapřích pašíků mohou udělat živé průtočné jezero. CO jim brání v tom, aby to neudělali?
Protože to přece nejsou kapři, kteří svůj rybník zbudovali...
Svoboda jakoby postupně získávala pachuť a pomalu ustupovala novému typu nesvobody, vymezené převažující skepsí.

Jsme snad určeni fatalistickou otázkou čarokrásné písně Kde domov můj?
Pravil Jung – „Co nejhoršího dělá ďábel lidem v pekle? Nechává je čekat.“

Naše skutečnost má jistě daleko k „peklu“. Stále živá paměť života v totalitě se ve mně mísí s čerstvou zkušeností speciální podoby totality v zemi, ve které mám přátele a kolegy (Čečensko).
U nás přece není peklo, u nás je ráj (můžeme cestovat, máme banány, internet a blogy...).
U nich (v Čečensku) není (už) peklo, u nich je klid.(nebombarduje se, večer se dá jít ven, prezident pronáší Novoroční projev v převleku Santa Klause) Tam zdá se obyvatelstvo uvěřilo že Godot je Ramzan - Santa Klaus. Mají to jednoduché, daleko jednodušší, než my. Tam je aktuální totalita jedinou možností, obecně přijímanou jako tzv. obecně prospěšný diktát. Posunuly se normy, posunuly se prahy emocí. Jak snadné a rychlé je zpracovat národ, unavený vlastním strachem a nejistotou..

Strach a nejistota vylučují jakoukoli diskusi. V té naší je ale hodně trpkosti, rozčarování, nechuti pokračovat ve hře na svobodu a demokracii. Za otázkou diskutujícího Karla Muellera „Vidíte nějakou reálnou politickou sílu, která by byla schopna definovat národní zájmy a cokoli prosadit?“ cítím zase jen žalování na kapry, ale už ne vědomí, že politickou silou je entita obyvatel, kteří zde žijí, a jejichž aktivita nezačíná a nekončí tím, že jdou/nejdou k volebním urnám.
Bezmoc z drzé moci Jančíků a jim podobných. Zděšení a pocit viny z toho, že jsou „elitou“ z našeho dopuštění.
Komentátor Admirál píše: „Žijeme v podivné polodiktatuře. Můžeme volit koho chceme, říkat co chceme, nadávat jak chceme a je nám to hovno platný.“ Ano – takhle podobně jsem slyšela mluvit lidi na Ukrajině, a i na zdejších diskusích to zaznívá: Nad politiky, kteří nejsou veřejnými hospodáři ale loutkami, kterým je obecně přičítána vina za všecko zlo, jsou ještě ti, kteří mají moc absolutní – ti, co mají peníze.
Co je to pak jiného, než diktatura peněz ? Velké prachy se točí rychle. Otázkou pak je, kdy a jestli dojde k transformaci tohoto stavu a jestli doba vydá též pár osvícených typu G.Sorose ?

Kde je naděje?
Naděje je ve viditelných příbězích, které rostou z hodnot jako je občanská statečnost, vytrvalost, neúplatnost, smysl pro kontinuitu, rezistence vůči „rychlým prachům“. Tam se dějí spoje. Tam mozek skupin společnosti funguje, jak má. Je to vidět tam, kde se vyvíjejí (často ne lehce) vztahy představitelů státu a skutečných aktérů prospěšných změn. Tam, kde lidé nejsou jen sami za sebe a sami pod sebe, ale za zájmy společenství, pro které tvoří a angažují se - příklady z poslední doby: kauza Klánovický lesík, iniciativa Automat, vrácení Bertramky...
Naděje je všude, kde je znát fungující mozek i srdce společenství. Všude, kde je původní energie, vzniklá z vitální, reálné a konkrétně zaměřené poptávky a objednávky. Tam vznikají a drží se hodnoty, nikde nekodifikované. Tam vzniká a drží se tmel společnosti. Ne v tzv. vysoké politice, kde zákony či novely vznikají jak na běžícím pásu a na objednávku těch, kteří je potřebují a vylobují si je.

Odpustit si, nebičovat se, přijmout rozhřešení a najít smysluplnou mapu toho, co můžeme, nepodléhat iluzi, že máme na víc. Chovat a opatrovat lásku a přízeň, tam, kde JE. Nebránit se vědomí limitů, schopnost rozlišovat, odolat vekslákům, šejdířům, doba hazardu je pryč.
Přichází doba bláznů, těch, kteří chovají svou vizi, týkající se reálných věcí života a stojí s ní v těsné blízkosti vedle pažravých chladných pragmatiků, kteří vědí, že trest jednou přijde, a že to bude pouze blázen, který řekne – král je nahý ?
Nastává doba kontrastů, kde víra v dobro bude reálnější než přijímání zla jako normy?
Doba, kdy gauneři budou mít tolik másla na hlavě, že je to máslo udusí a ani prachy nepomohou. Kdy nepomůže ani to brnění, vytvořené strachem či nechutí okolí, neschopného se gaunerství máslem pomazaného jednoduše zbavit.

Mezitím hledat místa a příběhy s kontinuitou – opěrné sloupy historie malého národa.Místa, která vždy tvořili lidé, kteří věděli, proč jsou tam, kde jsou, kteří byli pány svého vlastního života a dokázali své know-how předat dál. Jsou přece všude, kde se řeší reálné problémy (ale jistě ne tam, kde se zběsile prodávají iluze proto, aby se točily prachy)
Politika je přece všecko. Ne jen ta politika, která je pro prázdné duše, a rozmazlené hrdiny okamžiků, kdy jsou nasvícena světla ramp...

Doufám, že tohle všecko nezní mentorsky, pokud ano, pak se omlouvám. Je to jen popuštění ventilku, pokus reagovat na tu rozsáhlou debatu, která zde na blozích probíhá, kterou sleduji s velkým zájmem a za kterou jsem velice vděčna.
Vše dobré, milí diskutující, píšící i administrující lidé!