I já považuji včerejší diskusní panel páně Stejskala, který jsem si užila jako posluchačka a pozorovatelka, za podnětný natolik, že si dovolím tu radost připojit pár svých poznámek.

Blog, o kterém byla včerejší diskuse - tj. Blog na Aktuálně, skutečně má ambici se stát prostorem k debatě. Existuje mnoho dalších blogů, které dávají prostor velice širokému spektru zajímavých názorů, témat, lidí. Ale to, o čem včera šla řeč, byla kultivace schopnosti vést rozhovor. Ostatně to je nakonec i důvod, proč jsem do tohoto spolku diskutérů odhodlala vejít – zvědavost na názory druhých a neodbytná potřeba zpětné vazby.

Komunikujeme skutečně jen proto, abychom se předvedli?
Poznámku pana Jiráka nechci nechat bez odpovědi. Důležitý vstup, který ale myslím zdaleka nepostihuje tu ambici, kterou Blog na Aktuálně má – být vpravdě interaktivní laboratoří pro kvas a pohyb v debatě, pro schopnost vyvolávat a přijímat zpětnou vazbu, a v důsledku toho se dobírat podstat problémů v jejich kontextovosti. Protože k tomu, abychom onu zpětnou vazbu skutečně získali, se přece musíme předvést. Musíme vyložit své momentální karty na stůl. Protože jinak není nač reagovat. Včerejší osobní entrée řečníků ostatně kopírovalo i to, co jsem vypozorovala na diskusích pod články blogerů – ti blogeři, kteří se JEN předvádějí, jen prohlašují, obvykle pod své příspěvky přitahují buď diskutéry stejného „exhibujícího“ charakteru, anebo se z diskuse pod nimi stane velmi záhy uzavřené kolbiště, mnohdy s látkou článku nesouvisející. Jinak jsou na tom diskuse blogerů, kteří dokáží vystoupit z archetypu „Našich furiantů“ nebo „Babičky“, která nediskutuje, protože má vždycky pravdu, ale „umějí si trochu hrát“. Těm se daří spustit knoflíky skutečné debaty, a zvláště patrné je to tam, kde do debaty sami vstupují. Těch moc není, ale jejich debaty i se všemi emocemi skutečně generují další odpovídající názory, ve kterých je zajímavé si počíst. (diskuse pod články pana Berwida Buguoye)

Je averze české společnosti na silný názor reliktem totality nebo syndromem utlačeného národa?
Když pominu otázku, co to vlastně je „silný názor“, zajímá mne především, co se sním děje dál a jaký význam má především v blogování. Takzvaní silní názoráři jsou jak mezi anonymními diskutéry (Pocestný, tak jsme se na vás s ženskými těšily...)tak mezi typy Rosse Hedvicka či Jana Šinágla, kteří se sice na Aktuálně bohudík neproboxovali, nicméně i zde se s pány s podobným náběhem setkáváme. Myslím, že cena projektu tohoto blogu, jehož koncepce byla včera korunována možností osobního setkání blogerů s diskutéry, je právě také v odbourávání strachu z konfrontace se „silnými“ názory. Silný názor je mnohdy nevyrovnanou směsí emoce a věcnosti. A blogování – narozdíl od novinařiny nebo televizních debat pro soupeřící „hlavouny“ neboli „šišky“ – je takové tržiště názorů s bránou do laboratoře pro výzkum ducha a témat doby (mám v oblibě slovo „zeitgeist“) A opravdu silný názor není silný jen naléhavostí použitých jazykových prostředků, ale především obsahem, který rezonuje a potažmo vyvolává silné téma. Příkladem budiž například téma „potřeby nové společenské smlouvy“, se kterým v panelu přišla paní Vašáryová. Doufám, že se k němu vrátím v nějakém dalším blogu...

Součástí informačního pole jsou emoce
Debata a dohodnutí se jsou dvě různé věci. Debata má nárok na emoce, a vždy by měla předcházet dohodnutí se. To, že tomu tak není, je možná důsledek strachu z emocí. Emoci je zbytečně paušálně vykazováno místo ve stínu. Přitom je to ale paradox, protože ve skutečnosti to, co předvádějí vrcholní zástupci politických stran, jsou často především emoce. Proč tomu tak je? Zdá se naopak, že s emocí se tu zachází jen jako s rudým hadrem pro odvedení pozornosti od praktického konání, které není vidět. Je to zmatek – a v duchu jsem přitakala paní Vašáryové, když mluvila o tom, že jsme (ve společnosti) vytvořili velmi nebezpečný prostor, kde je příliš mnoho zájmů, příliš mnoho všeho. Zmatek v komunikaci je způsoben i tím, že veřejně prezentované názory jsou vnímány jen jako prostředek vedoucí k určitému cíli (jak též v panelu myslím zaznělo). Tento zmatek ovlivňuje náš jazyk tak, že vzniká neskutečný babylón, labyrint konfliktů zájmů, ve kterém se sama společnost začíná dusit a topit. Není pak divu, že převáží emoce jako je hněv, pohrdání názorem druhého, přehlížení, autocenzura. Zažila jsem to i v relativním mikroklimatu neziskovek – a to jsou spolky, které by měly být tak zvanou laboratoří občanské společnosti.

Šanci „našeho“ typu blogování vidím právě v tom, že se učíme jak ve svých příspěvcích tak v debatě hledat svůj styl, neboli své kopyto, toho se budeme držet a z něho vycházet. Že se nebudeme snažit kvedlat v několika polívkách najednou.

Cena anonymity
Blogování poskytuje prostor skrytému. Narozdíl od pana Tomského si myslím, že se s tímto dá velmi dobře pracovat. Co se děje na hranici světla a stínu ? Momenty, záblesky, kde díky kontrastu najednou vidíme, co jsme dřív neviděli. Anonymní bytosti jsou cenné bytosti! Zachycují často mnohem citlivěji právě to důležité, co se děje v druhém, neviditelném plánu života lidu. Mozek pracuje svobodněji, neberme mu jeho privilegium a važme si ho! Takový „pocestný“ i nám dává volnost myslet si o něm třeba to, že trpí maniodepresivní psychózou. Ale možná i to, že to na nás jen tak hraje, že si vyhrazuje právo řízené mystifikace a poctivé provokace k tomu, abychom si něco z toho, co zde drze rozehrává, vybrali k zamyšlení...

Láska je páska a blog je žrout času tvého
Už nevím kdo řekl další pěknou věc – chceme-li debatovat, musíme mít rádi ty, se kterými debatujeme. NO, znělo mi to poněkud ultimativně, ale asi na tom něco bude. Dodala bych – ano, mám ráda ty, kteří o debatu se mnou projeví zájem. A to jsou všichni, kteří tvoří tuto momentální množinu účastníků debaty. JE samozřejmě otevřená, ale i její otevřenost skrývá riziko, že se může stát iluzorní. Byť se děje v otevřeném virtuálním prostoru. Že si sama příliš brzy vytyčí hranice, které odradí tu přispěvatele, tu diskutéry, ale hlavně témata. Toto je výzva asi nejen pro pány Stejskala a Mihalca, ale i pro nás všechny, kteří jsme momentálně účastníky. Jak nechat dveře otevřené? Jak generovat témata, která sem dosud nenašla cestu? Jak být vábidlem, nikoli odpuzovadlem? Vždyť už jen ta rizika z příliš dlouhého pobytu před monitorem, to nevyžehlené prádlo, odsunuté pracovní povinnosti, zanedbané ratolesti, nevytřená podlaha, úbytek času pro knihu, atd atd...by měla být vyvážena tím, co blogování občas přináší – radost z plodného rozhovoru, synergie či z pocitu, že „se cosi kamsi hýbe“...