„Mezi lidmi za určitých okolností neexistují žádné hranice. Ani v čase, ani v prostoru. Lidé s kořeny odjinud jsou jako vítr, ženoucí semena nových druhů rostlin. Oni jsou garanty stálého pohybu, cirkulace a tudíž celku, neboť celek se skládá z provázaných jednotlivostí a jednotlivosti tvoří ves-mír....“

Téma stěhování národů prochází dějepisem lidstva ve vlnách a je zjevné, že jedna taková vlna dorazila i k nám. Mluví se o tom, že i tato zem se může v budoucnu změnit v mnohonárodnostní stát. Dnes tvoří příchozí 4,5 % populace, za dvanáct let by toto číslo mohlo narůst k 7,5 procentům.

Živá kultura je výsledkem živých vztahů mezi lidmi a komunitami, které se uvnitř určitého území setkávají ve své různorodosti. Lidé, které silný osobní či vnější impulz pohne k odchodu do nové země, mohou být při-nositeli nových prvků, ale také mohou být svou přítomností zrcadlem pro společnost, do které přicházejí.

V pražském klubu Unijazzu v Jindřišské ulici zanedlouho proběhne třetí debata z cyklu diskusních večírků s hudbou s názvem My, obyvatelé Středu Evropy. Jeho účelem je hledat a pokládat si nové otázky a širší souvislosti soužití skupin z různých etnik a národností v této zemi.

Hlavním tématem první, březnové debaty bylo téma „Příchod“, tématem druhé, dubnové debaty bylo „Zázemí“. Každé téma, které pro daný večer volíme, v debatě zkoumáme skrze zkušenost jedné etnické či národnostní diaspory.

Prvními hosty „v hlavní roli“ byli lidé ze zemí bývalé Jugoslávie. Při volbě pořadí skupin, zvaných k těmto disputacím, jsem se řídila spíš instinktivní zkušeností z toho, jak jsou zde jednotlivé menšiny přijímány, než nějakou důkladnější znalostí toho, jaká je historie jejich přítomnosti v Čechách (Československu). S Jugoslávci nás pojí silný pocit solidarity plynoucí nejen z nedávno prodělaného traumatu války, ale jsou tu i hlubší historické a kulturní příčiny vzájemných sympatií a pocitu sounáležitosti.

Boro, usazený v Čechách od r. 1993, který přišel do Unijazzu hovořit nejen slovem, ale i písní, se narodil v srbském městečku jménem Čačak, kterou protéká řeka jménem Morava. Přítomné potěší a pobaví svou zkušeností sounáležitosti, kterou vyjadřuje vzpomínkou na své první dny v Praze: „překvapily mne stejné tváře, postavy, gesta, podobný tvar bříška... byl jsem hned jak mezi svými. .. Nebo co se týče životního stylu a tempa - máme něco podobného v genech, a myslím si určitě, že to jde ještě dál než před Rakousko-Uhersko.“

Hadis, též jeden z těch, kteří se rozhodli opustit domovinu v časech násilného konfliktu uvnitř prostoru rozpadající se Jugoslávie, mluvil o porovnání zkušenosti přijetí s krajany, kteří se rozhodli hledat nový domov v Německu – („tam znamenáte jen číslo auta na parkovišti – zde vás lidé přijímají jako přátele.“ )

Ze slov žen, které se přišly podělit o své zkušenosti s integrací do české společnosti, je patrná zvýšená citlivost na diskriminující prvky, které se v určitých časech objevují v každé společnosti, tedy i v Čechách. Energii a zkušenost, kterou s sebou přinesly, zúročují při práci v nevládní organizaci Slovo 21, která pomáhá lidem jiné pleti, původu či vyznání vyrovnávat se v každodenní praxi s problémy, které veřejně označená jinakost přináší. Důvodem jejich angažmá ve veřejném prostoru je jejich potřeba se diskriminací zabývat už proto, že dobře vědí, jak fatální následky může mít mlčení v případě zjevných nespravedlností, páchaných ze zcela banálních příčin, jen na základě kolektivní účelové indoktrinace. Vědí, proč to dělají, na vlastní kůži poznaly krutou absurditu konfliktu mezi lidmi, kteří dlouho žili vedle sebe aniž by měli s růzností svých kolektivních identit problém.

Když se nakonec dostáváme k obecnější rozpravě o příčinách nedorozumění většin s menšinami, shrnuje to do jedné věty srbský malíř a filmař Nenad - „Je to problém Čechů...“

Do dubnové debaty, jejímž tématem bylo „Zázemí“ jsme pozvali zástupce menšiny občanů původem ze zemí Afriky. Přítomnost Afričanů v naší kultuře a společnosti znamená už jen vizuálně daleko výrazněji jiný prostor. Většina námi oslovených Afričanů, kteří se zde již napevno zabydleli, mluví výborně česky, se cítí být více Čechy než Afričany. Hlavním pomocným elementem při integraci jsou jim české polovičky (většinou jsou to české manželky).

Pracují zde jako lékaři, právníci, učitelé, mediální pracovníci, a většinou zde vystudovali vysokou školu za pomoci některého z bilaterálních projektů podpory zahraničních studentů. Otázky, o kterých je řeč, se točí okolo toho, jak si Afričané vytvářejí svůj pevný bod - tedy pocit zakořeněnosti v rámci českého prostředí, a do jaké míry pracují se svou africkou kulturní identitou, jak ji dodatečně vnímají a jak s ní pracují, jak se k nim zpět vrací skrze reakce Čechů na jejich odlišnost v běžné komunikaci i ve vztazích.

Cítí se být víc českými Afričany nebo Čechy s africkým původem? Jakým způsobem jsou ochotni stát se mluvčími své rodné země v případě zájmu Čechů o to, co se děje v Africe, a vůbec o to, čím je dnes Afrika, která je obrovskou zemí s mnoha neklidnými ohnisky, provázejícími její současný vývoj? Mluvíme o jevech každodenního života ze soukromé sféry – o kultuře jídla, stolování, pohostinnosti, o fenoménu českého chataření, Angelino nás překvapuje tvrzením, že kultura chataření pronikla už i do některých míst v Západní Africe.

Debata se dotkne i přetrvávajících důsledků kolonizace Afriky, stejně jako mediálního zkreslování skutečnosti, které běžný rodák z Afriky těžko může nějak ovlivnit. Joel, rodák z Konga, který společně s českou harmonikářkou Klárou prokládá debatu vypointovanými šansony, mluví o míře otevřenosti českých domácností i o osvojování češtiny skrze každodenní situace rodinného života. Spolu se svou ženou Janou souhlasí s tím, že integrace není pouhé začlenění se ale je to proces multilaterální kultivace soužití.

Diskutuje se též o dostupnosti českých reálií pro nové obyvatele – Gruzínec Jimi postrádá přehledné dějiny českých zemí, čemuž přitaká přítomná středoškolská učitelka Dáša slovy – „no jo, naposledy to udělal Palacký“, což rozčílí slečnu Romanu z ministerstva, která tvrdí, že takových knih je zde přeci spousta....

Diskuse se odvíjí přirozeně, zlehka, těžší témata jako jsou projevy rasismu, pouze tečuje. Je znát, že se jí účastní otevření a vzdělaní lidé, zvyklí řešit náročné problémy a schopní svobodně komunikovat. Uvědomuji si znova jako už tolikrát při podobných příležitostech, že právě ti, kteří se odváží přijít diskutovat do zcela neznámého prostředí, jsou osobnostmi s vyváženou směsí respektu, otevřenosti pro příjem jiného, nadhledu a zároveň schopnosti formulovat ze a za sebe, což jsou vlastnosti, které jsou pro úspěšné soužití velmi potřebné. Zároveň si říkám, že pokud by mezi účastníky byli třeba lidé s nižším vzděláním, z komunit, které byly režimy pronásledovány a trápeny, ovzduší debaty by bylo zahuštěnější a ostřejší.

Třídění dojmů a postřehů ze dvou prvních debat přináší jako materiál k dalšímu rozmlouvání průběžnou skládačku otázek a témat:
Kdy se člověk, příchozí z jiné země (tedy imigrant) začne cítit být více doma zde, než v zemi svého původu?
Jak si svůj původní domov v podobě jakési šnečí ulity nese sebou i v novém domově?
Co pro něj znamenají jeho vlastní kořeny, rodná identita, jak postupně a zpětně pozoruje svou rodnou zem a kulturu v emigraci a jak s jejími prvky a znaky pracuje a co z nich si záměrně či podvědomě udržuje a používá v soukromém prostoru, a jak jimi ovlivňuje prostor veřejný ?

Jak vypadá národ český a moravský se všemi svými etickými, estetickými , psychologickými, ekonomickými, historickými, kulturními aspekty, když se na ni podíváme očima jejích nových obyvatel, neboli příslušníků menšin, příchozích z jiných zemí?
Co z kultur a mentalit, jejichž semínka sem přinášejí přistěhovalí lidé, zde nachází nakonec úrodnou půdu?
Čím, kdy a za jakých okolností se lidé různého původu přitahují, čím se naopak mohou odpuzovat?
Jaké výhody má přijetí dvojí identity?

Co znamená a může znamenat pro kulturu společnosti úspěšná elita z přistěhovaleckých diaspor ? Neboli jak se projeví jejich přínos pro tuto zemi samotnou ale zároveň pro zemi jejich původu, v případě, že k ní ti lidé mají silný vztah nebo jej znovu – i přes generace – nacházejí?

Jistě ne všichni emigranti sem přicházejí s pevným přesvědčením, že zde zůstanou. Aby nově příchozí člověk obstál a uživil se, musí vyvinout velké úsilí a daleko více vitální energie než „našinec“. Etnické a národnostní skupiny a menšiny fungují různě – některé si zde za léta vytvořily vlastní silné svépomocné mechanismy, jiné zase fungují zcela nesemknutě a jsou spíše složené z individualit, které se sdružují buď pouze příležitostně, nebo za účelem uskutečnění nějakého společného zájmu či podniku. Což je i případ hostů prvních dvou debatních večerů v Unijazzu.

Při třetí debatě budeme zkoumat terén pro soužití očima lidí s kořeny asijskými – tedy se spoluobčany vietnamského, čínského či mongolského původu. O vietnamské menšině se v poslední době hodně mluví, což svědčí o tom, že její postavení u nás má už svou delší a čím dál tím zajímavější historii. Čínská a mongolská diaspora je zde relativně nová, ale určitě zde začínají být vidět.

Každá diaspora v Evropě má svou historii a logiku. Je proces utváření etnické a národností rozmanitosti národa nějak podmíněný či ovlivněný také historií vzájemných vztahů se zeměmi, odkud tito lidé pocházejí? Jak jsme schopni skrze pozorování jednotlivých příběhů každodennosti lidí odhadnout, kudy se dál tyto vztahy budou vyvíjet a co z nich může vzejít prospěšného pro dva a více světů, které se skrze migrující obyvatelstvo prolínají?

Pokud si rádi povídáte, rádi přemýšlíte v rozhovoru, nebo vás dané téma zajímá, přijďte pobýt...
(knihovna Unijazzu v Jindřišské ulici č. 5, Praha 1, 24.5 a 22.6. od 17.30)

jana hradilková, 10.5. 2010