Znám tvé tajemství Dino, Dino, znám i tvé tajné přání stočit se jako embryo do velkého černého břicha, abys pak z něho mohla vyjít čistá a ničím nezatížená. Svět se k tobě ale vrací, nabírá dech, slyšíš ten uzurpující křik svého dítěte. Obejmi ho. Nechoď už po té dobře známe staré cestě. Nepokládej svou bledou tvář do mraků plujících nad tvým dětstvím. Děti se z utrpení nemohou nic naučit. Trpí, aniž by pochopily.

Holé žárovky zavěšené nad vchodem do nočního baru. Pouhé dva schody vedou do studené šedivé chodby plné štiplavého zápachu a chuchvalců prachu. V místnosti s okny zakrytými těžkými závěsy nasáklými kouřem obrovité masité ruce uhasínají blikotavé plamínky svíček na stolech. Klavírista s napomádovanými vlasy pečlivě sčesanými nad spánky sleduje unavenýma očima dlouhý chladný stín vystupující ze tmy,stín, který sem přivlekla odkvétající noc.

Ty malá Dino,jsi zajatcem strachu,ležíš na plyšovém divanu za závěsem a tiskneš si buclaté dlaně k uším. Odporný smích hostů však dávno umlkl.Skončil i tanec ve slavnosti světel,tanec dravců podupávajících do rytmu. Uprostřed toho magického kruhu jsi na okamžik zahlédla svou matku. Měla ještě víc cizotě propadlé tváře, užaslé oči s temnými kruhy a její téměř průsvitné tělo mizelo v černých šatech a řezavé vůni parfému.
- Ester-volá tvůj otec ,který zaklapl piano a přestal si šeptat s Dlouhým stínem.-Ester- Maminka se odvrací od zrcadla ,ve kterém se odrážejí tenké paprsky ranního světla.Odvrací se a mlčí.Mlčí a stahuje si své dlouhé černé vlasy do uzlu.Rachotící auta projíždějí ulicí. -Ester-
V sousedství se divoce rozštěkali psi.
Hladová vzpomínka se propadá do nové pasti.

Ne Dino , jsou to přece tři vysoké schody,co vedou do úzké chodby. Pečlivě zvedáš nohy,schody jsou tak nesmírně vysoké.
Máš radost ze zářivých lampionů, radost ze vzrušených hlasů,radost ze vzdychavé melodie kroužící kolem tančících párů. Zvláštní vůně a rytmus vstupují do tvého těla,do kostí, ochromují mozek. Skulinou mezi závěsy pozoruješ svou matku,vlasy jí víří vzduchem,úzký, jindy tak bledý obličej má zarudlý vzrušením. Surový smích přerušuje jemná píseň. Nebylo to právě to bezútěšné piano, co tě rozplakalo? Nebo ses jen vyděsila zvuků tříštícího se skla. Masité ruce stahují bílý ubrus plný střepů od sklenic.

Obracíš se k oknu.Slyšíš kroky chodců,jak dopadají na dlážděný chodník. Zvlhlou a popraskanou omítkou protějšího domu se proplétají chtivé popínavé rostliny. V nadýchaných korunách stromů chrastí déšť s výdechy větru.Natáčíš se ke světlu a toužíš, aby si tě někdo povšiml.

Ester pospíchá ulicí a svírá pevně tvou ruku. Nohy na podpatcích se jí podlamují, bolestně syká.Co chvíli se zastavuje a ustrašeně rozhlíží.-Dino-. Její ústa vlhnou na tvé tváři.-Nesmíš plakat, nesmíš křičet, je to jediná možnost- Ale copak ty můžeš pochopit slova Dlouhého stínu?
-Jen dva falešné pasy, odjedete hned zítra a o dítě se postaráme.Je to vaše jediná šance na přežití.-Otec tiskne ruce k napomádovaným vlasům._Slyšíš Ester, o dítě se postarají.

Ester míří k zahradě s dřevěnou brankou.Načervenalý dům s verandou se ztrácí v korunách stromů.Právě tady v rozježených keřích černého bezu,v přerostlých podzimních travinách zůstaneš Dino sama, vyvlečena z času.

Ester s obličejem odulým bolestí i strachem běží písčitou pěšinou k autu. Na okamžik se zdá, že se vrací, ale to si jen nazouvá v chvatu ztracenou botu.Ty Dino nesmíš křičet,smíš jen vztahovat ruce a dívat se k nehybnému slunci,do modré nebeské tůně.

Zvedá se vítr.Keře v zahradě tiše ševelí.Vlhkost podzimního stmívání se dere do oken. Na verandě je vidět stínovou stopu postavy.
-Paní, paní,-služebná v naškrobené zástěře opře čelo o prosklené dveře vedoucí do zahrady
-Ta malá,podívejte se- Strnulý profil v bílé paruce s drobnými kudrlinkami nad vysokým čelem se naklání přes rameno služebné. -Mizerové-,vyklouzne z úzkých bezbarvých rtů.

Služebná zvoní u suterénních dveří. Buší do nich pěstmi. Nikdo se neozývá. Na prahu leží nedopalek cigarety.
Běží ulicí k nočnímu baru.Na chodbě ji zarazí mužské hlasy. Zdola je slyšet křik, dupot, hrubé údery do kláves piana. Děvče poplašeně vycouvá zpátky na ulici.

Stará paní rozvírá křídlové dveře a ty Dino procházíš halou po napastovaných parketách a opatrně se rozhlížíš.Nemůžeš odtrhnout oči od vyšívaných tapet,od blyštivých sklenic ve vitríně.Ze zadu tě kdosi přistrčí k velikému stolu.Pomalu ,pomaloučku utápíš lžíci v kouřící polévce. Nechceš zvednout hlavu, nechceš se na nikoho podívat. Tváře ti hoří. Cítíš , jak tě všichni pozorují. Sešklebený obličej vysokého ramenatého muže,temné, zakalené oči služebné. Nikdo nepromluví ani slovo. Do cinkotu nádobí se rozkývá zářící křišťálový lustr.

Po večeři tě odvádějí širokou spoře osvětlenou chodbou do malého pokojíku. Nedokážeš promluvit.Tolik se snažíš,ale tvůj hlas se ztratil.-Jak někdo může opustit dítě- sykne vztekle služebná.Stará paní ji rázně přeruší.-Mlč a pamatuj si.Tohle je Rosálie, dítě mé neteře-šetrně se dotkne tvého ramene . -Pro všechny, rozumíš , pro všechny je to ode dneška holčička mé neteře.-Ano paní, ano paní, Rosálie.

Pach spáleného mléka se dostal i do všech koutů tvého pokoje.

Je ti až k zalknutí. Záclona v okně se obludně zvedá,šílené květiny ze záhonu co chvíli přijdou za tebou a obklopí tě.V krku tě nesnesitelně pálí. Právě jsi vytrhla obrázek z pohádkové knížky, kterou jsi dostala. Vanula z něj vůně napomádovaných vlasů,zaznívaly v něm nevlídné tóny piána.Hned po tom, co tě začali volat jiným jménem,ti ostříhali vlasy, pak jsi dostala horečku a oni sledovali tvůj dech ve spánku.

Rozevřené oči noci. Chodba je plná vlajících nočních košil a roztřesených vzdechů.Je slyšet zvony a hukot vody. Strašlivý hukot vody. Řeka se vylila. Vlny se převalují ulicí.Pohltí i zahradu? Nebohé stromy. Na nahých větvích dřepí měsíc.Zlomyslně se ušklíbá.Na mlžné cestě se objeví světla. A právě v tu chvíli jako by se kus z tebe utrhlo a odplouvalo hlasem pryč.Zpíváš tu dětskou hloupou písničku.Je to skutečně tvůj hlas? Vrátil se ti? Nikomu to zatím neprozradíš. Je to mnohem jednodušší. Dávno si tě přestali všímat.Pohybuješ se po domě tiše jako kočka a někdy máš pocit ,že jsi neviditelná.Oni si tě nevšímají, ale ty je pozoruješ bedlivě.

Při oslavě narozenin staré paní ti oblékla služebná těsné naškrobené šaty.Nesmíš v nich pobíhat po zahradě.Schováš se pod stůl. Vyhneš se tak pohrdavým pohledům.I odtud poznáš ,kdo přichází.

Víš,čí jsou ty cupitavé nožky na vysokých podpatcích,na noze tužkou na obočí namalovaný černý šev, poznáš šouravé hnědé papuče huhňavého, tančící lehounké baleríny slečny ze sousedství.

Jen černých vysokých bot se bojíš, i jeho kníru,černého květu, který se rozrůstá v jeho očích, klobouku zakousnutého do čela.
Šustivý papír a stužky klouzají k zemi.Ach, ách, nadechují se všichni a hrnou se ke staré paní, aby ji políbili na svraštělé,zmuchlané tváře.Na dortu se mihotají plamínky svíček.Kolem dýmky huhňavého se vznášejí úhledné kroužky.

"Rosálie, přestaň,přestaň" zlobný hlas služebné tě nezastaví.Zběsile se točíš dokola,až se sesouváš na podlahu. Rozšířenýma očima zíráš na ten rozkymácený pokoj, na vznášející se omšelá křesla, pokřivené tváře.Stěny jako by se rozestupovaly, strop zvedal.To všechno jsi dokázala ty sama.

Na terase v křesle podřimuje velký ramenatý muž. Hlava mu klouže po ramenu, hekavá ústa tiše úpí,plnovous se strašlivě chvěje.V jarním vzduchu zlostně bzučí otravné mouchy. Zdrženlivě našlapuješ chodbou vedoucí k točitým schodům.Nikdy předtím ses po nich neodvážila vystoupit až na půdu. Z šera k tobě doléhají podivné zvuky samoty.Že by tak ztěžka oddechoval starý nábytek nakupený v tmavém koutě?Za vrzavými dveřmi v nasládlém pachu masivní skříně brebentí odložené šaty a boty. Po dlouhém váhání si oblékáš perelínu s šedou kožešinou.Marně se snažíš spatřit v zrcadle s rezavým rámem. I když jsi ho očistila od pavučin,svůj obličej nevidíš.Nevidíš Dinu ani Rosálii, zrcadlo je slepé.Jen jediné laskavé oko, šedomodré nebe v kruhovém vikýři přihlíží tvému vzrušení.

Klekáš si do prachu na dřevěnou podlahu.Posedlá zvědavostí povytahuješ šuple veliké postele.Obličej zarudlý námahou se ti zkřiví překvapením.Zírají na tebe lesklé skleněné oči panenek.Zpod kloboučků zdobených květinami proudí dlouhé vlnité vlasy.Porcelánová ústa se strnulým úsměvem se rozvírají, je slyšet zvonivé hlásky, lehounké vzdechy, přidušené chichotání. Rozechvělýma rukama uchopíš jednu z nich, tu v modrém čepečku s širokou bílou stuhou.Téměř obřadně pokládáš panenčin růžový obličej ke své tváři.Dotek probouzí neodolatelnou touhu po objetí,která v tobě dřímala po dlouhé měsíce.Tiskneš hadrová tělíčka jedno po druhém k sobě,líbáš panenky do vlasů, na čelo tváře,ústa, řasy do hebkých šatů.A pak je ukládáš obličejem do tmy, zpět do šuplete, aby tě nebolel pohled lesklých očí.

Vstáváš ze země a šermuješ rukama kolem sebe jako bys odháněla rozhořelou představu.Hlučně sbíháš po točitých schodech,nevnímáš zajíkavý hlas služebné.

K večeru se na půdu vrátíš. Jistá a přesvědčená ve svých úmyslech. Pootevřeš šuple a poslepu nahmatáš jedno z tělíček.Nepozorovaně vyklouzneš do zahrady.Míříš k nejzapomenutějšímu místu,k divokým keřům. Pokládáš panenku do ospalých kopřiv.Ne , nevyděsíš se, jen maličko škubneš rameny, když z vlhkého listí vyrazí tlukoucí křídla. To průsvitné zjevení se roztančí ve větru. V protějším domě se rozsvítilo světlo.
V rozestlané posteli tě vyděsí táhlý pláč.Je to tvůj vlastní hlas.

V příštích dnech se na půdu vracíš znovu a znovu, i když si každou noc slibuješ , že už to neuděláš. Panenky roznesené do temných koutů zahrady,v kopřivách, v keřích, ve vysoké trávě.Zelené hroby. Víckrát se k těm místům nepřiblížíš.Jen se ještě jednou běžíš přesvědčit na půdu, je-li šuple skutečně prázdné.Rozruší tě modrá stuha, která tu osamocená zůstala ležet, vypadla některé panence z vlasů.Bezradně se rozhlížíš ,kam bys ji ukryla.Žádné místo ti nepřipadá dostatečně dobré.Toužíš ji hodit do bezedné studny, ukrýt ji v strašlivé hloubce.Náhle jako by věci kolem tebe změnily podobu.Vyděšeně otvíráš šuple.Panenky k tobě mlčky vztahují měkké hadrové ruce, jejich tiché lesklé oči září jak odlesky světel na rozvlněné vodní hladině.Z šera se ozývá tichá ozvěna Dino, Dino .

Sněhové vločky proplouvají tmavým podvečerem.Nadýchaná bílá zahrada plná rampouších zubů se pohádkově třpytí. Slyšíš lopatu odhazující sníh z cesty. Ve vedlejším pokoji se mísí hlasy. Pronikavý kovový, huhňavý i sladce zvonivý.Smuteční hosté, kteří odpoledne podupávali a setřásali sníh přede dveřmi.

Hned druhý den po pohřbu staré paní tě vede služebná po přehradní hrázi přes kopec, kde naproti divokému ponurému parku stojí dům pro osiřelé děti.Špinavé mraky se honí nad městem.Poznáváš , že se k tobě vrací ta důvěrně známá nemoc.Rozšklebené obličeje v surovém světle, tančící lemy sukní. Ruce se ti proměňují v hady, syčí ti bezohledně do uší, nemůžeš je odhodit. Bojíš se jen, abys neomdlela, abys nezapomněla své pravé jméno.

Staromódní gramofon na terase vyhrává skřípavě rozhrkaný valčík.

Ve vířivých stínech houpačky,blízko dřevěného plotu pozoruješ, jak ulicí pobíhají ti, kteří museli chvatně opustit své domovy.
Náhle jsi spatřila ta dvě děvčátka s plavými vlasy. V rukou svírala laciné smutné kufříky.Bydlela ve stejné ulici, jako stará paní. Slabě jsi na ně zavolala, právě, když se jedno z nich sehnulo ,aby si zavázalo tkaničku.Podívalo se směrem k tobě, ale obličej mělo tak netečný, skoro jako ochrnutý . Odtáhla ses od plotu.

Vlhký vzduch se mísí se zatuchlým kouřem.Začíná pršet.Křídla můr dorážejí k právě rozsvíceným lampám. Do bubnování kapek se náhle vmísí jiný zvuk.Jako by někdo kopal do kamenů na cestě. Neříkali ti, že večer žádná z dívek nesmí do parku sama? Dino, tvoje svévolná procházka.Srdce se ti divoce rozutíká.Tmavý obrys postavy,hrubě přimáčknutá ruka na tvá ústa.Poslední výkřik stromů a pak už jen pád do chřtánu tmy.

Zkamenělá oblaka, zkamenělá hladina jezírka s oblázkovým dnem.To proto, že ses ohlédla? Jen rododendrony zuřivě kvetou. Díváš se na své ploché tělo jako na něco, co ti nepatří.Na ty dlouhé a hubené nohy v sandálech ležící bezvládně napříč cesty."Chudinka, chudinka malá, podívejte se na ni."Dotěrná smečka očí se kupí nad tebou.Vyvalené bulvy se k tobě stále víc a víc přibližují.Nemůžeš se ani pohnout. Bahnité sevření močálu. " Už ho chytli,oběsí ho". Den je chorobně bílý. I v všechno v tobě je chorobně bílé.Kus srdce zůstane už navždycky zchromlý.

Dlážděnou ulicí pospíchá žena v elegantních šedých šatech, s hustými tmavými vlasy staženými do uzlu. V bledém úzkém obličeji jí nemocně hoří temné oči. Podobají se očím toulavých zdivočelých koček.Z křovisek za dřevěnou brankou proskočí dětský smích.Žena trhne hlavou, sevře rozpraskané rty. úzkost zalije její tvář, úzkost z hudby, která jí zní v uších, úzkost z denního světla. Spěchá zahradou křičící v záhybech pěšiny, spěchá po kamenných schodech.Nemotorný muž s drsným ostřím v hlase jí zatarasí cestu.Za jeho zády se žďuchají a prskají smíchy dvě děti v těsných sepraných svetrech.

"Moje dcera, Dina, určitě to bylo tady", roztřesená ruka ukazuje mezi keře"tady,tady".

Muž jen ztěží rozumí její řeči,tvrdošíjně kroutí hlavou.po jeho boku se náhle zjeví žena v ušmudlaných šatech, téměř hystericky a zároveň bojovně zaúpí." Teď je dům náš, rozumíte, náš. Nenecháme si ho vzít." Ester ji odstrčí a rozběhne se do domu. Vyvrávorá zpátky křídlovými dveřmi. Klečí na trávníku a tělo se jí chvěje suchými vzlyky.

Od záhonu ve vedlejší zahradě se zvedá stařec.Z dálky vypadá jako by se usmíval, ale je to jen ošklivý křivý škleb."Jestli hledáte tu holku, co tu měla ta stará ,Rosálie ji myslím říkali,tak je v sirotčinci, Ta stará baba umřela pár měsíců před koncem,už ji odtud nestačili vyhnat.Prej dítě neteře, tý blonďatý slečinky,holka měla vlasy a voči jak saze.

Když se tak na vás dívám, že vy jste kdysi zpívala dole v baru.Dítě neteře,prej, pár jich tušilo, že tu něco nehraje, ale každej se tý starý čarodějnice bál."

Křivý škleb mizí, v žlutém zmačkaném obličeji plném hnědých skvrn zůstávají zvědavě pootevřená ústa.

Pleskot bosých nohou po kachlíkové chodbě." je tu nějaká ženská a pořád říká, že je tvoje matka" kluk prudce zvedne hlavu a vtáhne nudli zpátky do nosu,Pak si otře nos do rukávu košile. "Tak slyšíš, nebo si furt tak pomatená, jak vo tobě říkaj."Pomatená, za to žes nedokázala zapřít bolest Dino,že sis nenechala nabarvit tváře bujnou radostí a nevítala s nimi léto,předstíranou radostí, protože i ti ostatní měli pod kůží zalezlý smutek jak červy.

"Dino,Dino, ta hubená žena v šedých šatech se k tobě vrhá,otírá o tebe svou slanou kůži, strhává tě pažemi k sobě. Jak dlouho budeš muset snášet ty odporné hebké ruce, ruce, na které jsi musela tak krutě a dlouho zapomínat.O co je tahle žena víc tvoji matkou než keře , ve kterých tě opustila, než prsty stromů , které se k tobě nahýbaly do oken, když jsi nedokázala usnout,o co je víc tvoji matkou, než modrošedé mraky ,které nad tebou proplouvaly, ty mraky s bílými ruby tvých myšlenek.

"Neodjedu s ní" ta věta tak tiše a přesto rázně vyslovena. Na matku se ani nepodíváš.Jen sleduješ úřednici,která napjala krk jak kůň a zjeveně rozevřela oči.Ale hned se od tebe odvrátila, jak od něčeho neživého, jak od stínidla lampy, které brání ve čtení.Omluvně a tiše šeptá "Ještě jsem vám nestačila říci,víte, tehdy po té události ,občas se chová tak zvláštně..."

Ruce skládají věci do laciného kufru, přesně takového , který měla ta děvčátka od vás z ulice, když odcházela z města.
"Dino" volá Ester, která si přestala šeptat s úřednicí "Dino"

Odvracíš se od zrcadla , ve kterém se odrážejí paprsky odpoledního slunce. Odvracíš se a mlčíš. Mlčíš a stahuješ si své dlouhé tmavé vlasy do uzlu.Rachotící auto projíždí ulicí. V sousedství se divoce rozštěkali psi.

Prázdný peron se ztrácí z dohledu, tak jako bezbarvé šedé město, temná okna domů, křivé uličky.Kupé páchne kouřem a potem, na okamžik se ti zvedne žaludek,ale pak se v tobě rozhostí úleva,spoléháš, že se odjezdem něco podstatného změní?

Tiskneš se k oknu. Těkavé vesnice plují mezi vlnami kopců, žlutozelenými údolími,krajina letí v rytmu drkotavých kolejí. Do tvé hluboké osamělosti přicházejí nepoznané obrazy a hudba, tichý klavír doprovázený vysokým ženským hlasem.Proč tě jen stále vyrušuje ta uslzená tvář. "Dino, promluv, Dino, proboha mluv se mnou." Ne, ty nedokážeš promluvit.Jen se víc choulíš k oknu, nervózně se nadechuješ.

Čeká tě ještě vlekoucí se noc,kdy se do přerývaného spánku mísí mihotavá světla nádraží,podivné zvuky, kterým temnota dodává zlověstnosti.
Ráno celá otupělá vystupuješ z vlaku.Ester si přidržuje sukni vlající ve větru.Nástupiště je plné lidí,hbití nosiči mezi nimi kličkují. Lokomotiva supí svou obrovskou plící. A pak ta známá řezavá vůně napomádovaných vlasů připluje k tobě.

Pouhé dva schody vedou od nočního baru. Masité ruce tě zdvíhají do výšky, řídké zuby se kření, skrčku, seš celá máma.Krabatíš obličej,škubeš bezmocně tělíčkem uvězněným v bolestném sevření.Otec se blíží chodbou. "Pusť ji a ty nebul,copak nepoznáváš..."Ano, ten ostrý nos, Dlouhý stín .

"Maminko," zavoláš slabě docela slabounce. Ale Ester teď shání zavazadla ."Maminko," zašeptáš znovu s úlevou, protože sis myslela, že už to slovo nedokážeš vyslovit.V tu chvíli jako by v tobě uzrálo nějaké osvobozující rozhodnutí.Rozbíháš se po nástupišti,proběhneš nádražní halou a odtud do neznámých ulic.

Jsi přímo posedlá touhou , aby tě tvá matka musela znovu a znovu hledat.

Krajina se suchým jasným světlem.Nebe tak modré a příslibné jak dálky.Včera kdosi prošel tvou bolestí, tančil v jejím rytmu.

Dino, tohle je přece tvoje dítě, vezmi ho do náruče a obejmi,obejmi ho, nesmíš mít strach.Ty mu neublížíš, neopustíš ho. Šuplík plný lesklých očí panenek. Zvonivé hlásky umlklé v trávě.Chtěla jsi, aby se tvá holčička jmenovala Ester. Myslela jsem si,že je to pro smíření.

Včera jsi prošla znovu svou bolestí, Kus srdce zůstane navždycky zchromlý.