…podle průzkumu časopisu View se v Paříži minulou zimní sezónu nejprodávanější barvou v oblasti dámské módy stala černá...

Černá je barvou jistoty i provokace, bezúhonnosti i prostoty. Jako symbol bezúhonnosti ji viděla církev v Burgundii nebo španělský dvůr Filipa II. Naopak „pekelní andělé“, jezdci na motorkách z šedesátých let minulého století ji pokládali za ďábelskou. Černá byla barvou dvořanů i buržoazie, stejně jako rebelů a bohémů. Existencialisté z pařížského „Rive Gauche“ (levého břehu Seiny) ji předali beatníkům. Módního návrháře Y. S. Laurenta za ni ve spojení s usní vyhodili na sklonku padesátých let dvacátého století z Diorova salonu. Japonští návrháři, prezentující se na pařížské módní scéně o dvě desetiletí později, v černé možná spatřovali barvu, která ve spojení s jejich střihovým minimalismem „odhalí pravou podstatu věcí“. Devadesátá léta uplynulého století byla černou přímo fascinována. Dodnes je barvou jak punku, tak i vrcholné elegance. Síla této barvy spočívá v její dvojznačnosti.

Černá jako metafora citů

Na módní scénu dvacátých let minulého století uvedla Gabrielle Chanel své „malé černé šaty“, tak jednoduché, že je tisk přirovnával ke karoserii automobilu. Francouzský módní časopis Vogue je uvedl v roce 1925 do souvislosti se slavnou černou tanečnicí Josephinou Bakerovou, která tehdy vystupovala v Černošské revue na Champs Elyseés a v představení „Černá magie“ od Paula Moranda.

Původ těchto černých šatů však není tak jednoznačně jasný. Zrodily se možná ve vánočních časech roku 1919 v Cannes, v noci tonoucí ve vůni pinií a eukalyptů, kdy černošské orchestry v nejvznešenějších rezidencích, vilách a hotelech vyhrávaly blues. 22. prosince sem přijela i Gabrielle Chanel. Bylo to poté, co k ní dorazila zpráva, že tu zahynul Arthur Capel, její životní láska.

Po návratu do Paříže nechala černě vytapetovat svou ložnici, černé byly i koberce a prostěradla, takže to připomínalo smuteční výzdobu poustevny císaře Karla Pátého v klášteře v Yuste stejně jako Sarah Bernhardtovou, která si tak ráda ustýlala do vypolstrované rakve. Na rozdíl od malíře Aubrey Beardsleyho, který v takové černé ložnici-pracovně vydržel celý, i když nepříliš dlouhý život, Chanelová v ní začala šílet po jedné noci. Barvu ložnice změnila na růžovou, zatímco černou přenechala svým zákaznicím. Věřila, že srdce poslechne stejně jako neznámé ženy, které oblékla do své bolesti. Byla to od ní svým způsobem zlomyslnost. Vnutila svým bohatým klientkám barvu šatů komorných a guvernantek, venkovanů z míst, odkud pocházeli její předkové. Podstrčila jim barvu šatů děvčátek z aubazinského sirotčince a klášterních schovanek z Moulins, mezi kterými vyrůstala.

V době, kdy „malé černé šaty“ oslnily Paříž, za černou a růžovou ložnicí již dávno spadla opona. Gabrille se odstěhovala do vily v Garches, do luxusního pařížského předměstí, jehož ulice byly pojmenovány po „nejhorších mazalech devatenáctého století“. Její béžový dům vyhlížel jako iluzivní obraz v barvách dvacátých let a za jeho černými okenicemi se scházeli ti nejnadanější umělci tehdejších časů: Igor Stravinkij, Jean Cocteau, Pierre Reverdy, Juan Gris i sochař Henri Laurent. Ve své profesi dokázala přejít od otrockého přišívání knoflíčků, ke kterému ji odsoudil její původ, k nejvyšším metám krejčovského mistrovství. S neomylným instinktem si vybírala mezi umělci. Své šaty však za umění nikdy nepokládala. Vychována u přísných jeptišek věděla, že umění je dar od boha a že za ně nelze pokládat „obyčejné“ řemeslo. Možná právě proto, se jí podařilo zvrátit chod módního světa. Po gejzíru barev Paula Poireta a jeho orientálních kreacích, nastolila čas, ve kterém ženu charakterizovala jednoduchá uniforma a úderná černá, která se stane barvou buržoazie, barvou luxusu.

Salonní černá

Po Chanelové následovala řada významných návrhářů, pro jejichž tvorbu se stala černá důležitou záležitostí. Cristobal Balenciaga, původně krejčí ze španělského San Sebastianu a později návrhář bohaté, zvláště aristokratické klientely z Madridu, odešel do Paříže před nástupem generalissima Franka. Modelový dům tam otevřel v roce 1937. Jeho promyšlené „sochařské“ toalety ve valérech černé poukazovaly na inspiraci jeho rodnou krajinou, kde černá v oblečení odedávna dominovala. Podobně ho ovlivnily portréty malířů Valázqueze a Goyi. Jak již bylo řečeno, černá se stala osudovou i pro Y. S. Laurenta. K barvě, která ho zařadila mezi provokatéry na přelomu let padesátých a šedesátých, se vrátil o desetiletí později v souvislosti s černým kalhotovým smokingovým kostýmem, který tak vyděsil americké ženy, puritánsky odmítající novoty evropské módy. Považovaly ho ve své upjatosti za provokaci stejně jako minisukně šedesátých let.

Černá okouzlila ve stejném období Jean Muriovou, která působila na londýnské scéně. Její minimalistické pletené šaty oživené řasením a plisováním se zapsaly do historie módy.

V osmdesátých a devadesátých letech pracovali s černou japonští návrháři, především Rei Kawakubo a v černé se zhlédla i Belgičanka Ann Demeulemeesterová, která byla posedlá ikonami hudebního světa, Janis Joplinovou a Patty Smithovou. I Sicilan Antonio Berardi tuto barvu tehdy začal využívat, když koketoval s falešnou morálkou svých předků. Eroticky vyzývavé modely zdobil religiózními symboly.


Rei Kawakubo, japonská návrhářka svými" zdevastovanými" modely z pytloviny a s trhlinami v nesčetných odstínech černé reagovala na tradiční evropskou eleganci. V osmdesátých letech minulého století způsobily skutečný skandál a hovořilo se o nich jako o " atomovém výbuchu" či módním Pearl Harboru

I italská firma Dolce & Gabbana, jejíž kolekce odrážely atmosféru černobílých italských filmů z 50. let, pracovala s patřičnou dávkou smyslnosti. Na pozadí katolického puritánství získávala černá barevnost silný erotický náboj. Modely připomínající sicilské vdovy a církevní hodnostáře proměňovaly náboženskou symboliku v blasfemii.

Protest proti oficiální módě – subkulturní styly

Oficiální móda měla od čtyřicátých let dvacátého století svou odvrácenou tvář. Tou byla rebelující mládež, která se otáčela zády ke společenským konvencím a svůj nesouhlas se stávající morálkou vyjadřovala prostřednictvím oblečení. Černá barva pro mnohé příslušníky pouličních stylů symbolizovala neuvěřitelnou sílu, která má schopnost paralyzovat panující řád.

Filosofická černá

Původní představitelé beatnické subkultury se zajímali o mnohé, jen ne o módu. Oblékali se do všeho, co bylo po ruce. Žádný oděvní fetišismus nepěstovali. Vysedávali v kavárnách, pili gin, kouřili marihuanu a meditovali. Byla jim blízká filozofie zenbuddhismu. Milovali dlouhé neplánované výlety, neboť jejich biblí se stala kniha Jacka Kerouacka „Na cestě“. Ironií je, že ti, kteří je následovali, již žádnou nedbalou rozmanitost v oblékání neuznávali. Měli svůj styl striktně daný. Jejich barvou byla černá.

Černé úzké kalhoty, černý svetr a tričko, černé brýle. Dívky si malovaly výrazné černé linky na víčkách. Svou hudební orientaci k černému jazzu dokazovali beatníci tím, že si nechávali narůst kozí bradky a nosili barety podle bebopových hudebníků. Obdivovali především Theloniuse Monka, který se po několika hubených letech opět zařadil k nejrespektovanějším jazzmanům. Ale, kde se vzala jejich obliba černé? Vypráví se, že když Miles Davis koncertoval v Paříži, zamiloval se do zpěvačky Juliette Greco, ta ho seznámila se Sartrem a dalšími existencialisty. Podle jejich vzoru se i Miles jeden čas oblékal od hlavy až k patě do černého. Beatnická černá pochází tedy vlastně z pařížského bulvaru Saint Germain.

Agresivní černá

Generace punku vyrostla jako stín za utopickým snem hippies. Když za optimistickou vizí zapadlo slunce, bylo jediným možným počinem cynicky setřást veškeré zbytky a vyrazit opačným směrem.


Punk. Autor: Lucie Loosová

Stereotypní úsměvy hippies nahradil ostrý škleb, pestré kaftany a nostalgická zahleděnost do přírody, černá useň, fetišistické oblečení z PVC a noční kluby. Luisin klub, ve kterém se hnutí zformovalo, se nacházel v londýnské čtvrti Soho na Poland Street. Louisa byla elegantní Francouzka, která se svým přítelem malířem Francisem Baconem sedávala u malého stolečku a popíjela šampaňské. U Louisy se objevovali punkeři obalení od hlavy až k patě do obvazů, s dolním rtem propíchaným zavíracím špendlíkem, ve školních blejzrech, s černými zuby, zelení mohykáni, surrealističtí odsouzenci. Často připomínali i dadaistické koláže. Kolik dívek vyměnilo růžovou unifornu své prestižní soukromé školy za černé potrhané kabáty s rukávy plnými nápisů typu „Váš na splátky“, „Škola je krádež“, a místo bot se nazuly do igelitových pytlů na odpadky. Záhy toho údajně litovaly.

Dadaisté kdysi tvrdili, že umění lze vytvořit z čehokoliv, punkové byli přesvědčeni, že umění může dělat kdokoliv. Ve chvíli, kdy se mediím podařilo degradovat tuto oděvní anarchii na stereotyp, k čemuž jim stačilo jen pár měsíců, hledali příslušníci této ideologie nové způsoby protestu. Na stranu černé se kromě „pervs“ z klubu Skin Two oblečených od hlavy až k patě do usně, syntetických kombinéz, korzetů a kukel, ocitli i „goths“. Ideologií pervs bylo odmítnutí příležitostného sexu a promiskuity hippies. Brali již tehdy vážně hrozbu AIDS. Okukování, voyerství mělo nahradit pohlavní styk. Goths se ocitli na scéně na počátku osmdesátých let, v době, kdy většina příslušníků britské mladé generace se stala obětmi vlastní vynalézavosti a ztratila věrohodnost kultury ulice.


Goth. Autor: Lucie Loosová

Vampýrská černá

Punkové triumfovali nihilismem a nemohli existovat bez mrazení, které vyvolávalo poznání temných stínů smrti. Gothové, kteří šli v jejich stopách se rozhodli obrátit se definitivně zády k jakémukoliv veselí. Černá byla jejich dominantní barvou. V klubu Batcave (Netopýří sluj), ve kterém se scházeli, se ještě vznášel duch zpěváka Davida Bowieho a jeho skvělých glam, těch, kteří odmítali přijmout tradiční definici pohlaví.

Kultura goths dokázala propojit zvrácený nihilismus punkerů s fantaskními oděvy glam. Libovala si v černém sametu, krajkách, rybářských sítích vratkých jehlových podpatcích, rukavicích a špercích s náboženskými a okultními symboly. Uhlově černé vlasy nosili vyčesány do výšky, jako by se chtěli dotknout hvězd. Líčení, bílé tváře a krvavě červené rty a oči, bylo stené pro ženy i pro muže. Gothové svým vzhledem tak odpuzovali, že je minul osud punkerů. Módními tvůrci nebyli napodobováni. Těšili se tak až do devadesátých let z luxusu bezčasovosti. Zmátli veřejnost svým heslem hlásajícím „Jsme štastni, že zemřeme mladí.“ Tito moderní dědici lorda Byrona a P. B. Shelleyho putovali časem, aby se večer dostali na sešlost vampýrů do klubu Batcave. Na sklonku devadesátých let se sice i oni na čas stali inspirací pro komerční módu, což však nemělo valného úspěchu. Gothové se tedy nestali módou, nýbrž nadčasovým stylem. Jejich nadčasovosti si lze potvrdit návštěvou pařížského hřbitova Pére Lachaise. Goths se tu scházejí kolem hrobu spiritisty Alana Kardeka. Dívenky v černých šatech s kabelkami v podobě rakví a s dekadetními květinami (gardéniemi) doprovázejí muži s chorobně bílými tvářemi v černém obleku.


Goth, surrealistické hrátky: předmět je výslednicí přesunu - batoh v podbě rakve. Autor: Lucie Loosová

Okultní černá

O zázračné moci barev se píše ve starověkých mýtech, ve staré čínské literatuře i v alchymistických spisech. I ve dvacátém století se dočítáme v okultní literatuře a hermetické medicíně o významu a léčebných účincích černé. Pierre Lasenic zastává názor, že černá sice hubí červené krvinky, ale zastavuje hnisavé pochody v těle. Takto tedy na nás může působit náš oděv. Tento názor by korespondoval s informací ze spisu pocházejícího ze čtrnáctého století: svatá Kateřina Sienská, která údajně zbavila svou dceru následků černých neštovic tím, že ji zahalila do černých šatů a držela ji v době nemoci v temnotě. Říkalo se, že jí dvakrát dala krásu. Jednou při porodu a podruhé při neštovicích.

Při pohledu na módní teritorium vcelku je ovšem černá mnohovrstevnatý fenomén, který v tomto textu zdaleka nemohl být vyčerpán.