Příběhy slavných vil - Pečeť italské krve

14. 12. 2011 | 13:32
Přečteno 8807 krát
Vila D’Annunzio – „Il Vittoriale“ (Citadela vítězství) v obci Gardone Riviera na západním břehu jezera Garda

Příběhy slavných italských vil, umělecko-historický průvodce vypráví o mém putování napříč Itálií za jejími slavnými vilami (k vydání ji připravil Ivan Chvatík). V těchto stavbách, které prosluly nejen svými architekty, nýbrž i událostmi ze všech oblastí kulturních a politických dějin, se odehrály příběhy tolikrát převyprávěné, až se staly neskutečnými. Kniha je psána nejen s vědomím, jak marná je touha zmocnit se plně těchto staveb, a to jak z vnějšku, tak zevnitř, nýbrž i s pocitem, že je třeba stále znovu se o to pokoušet.



Vila D’Annunzio – „Il Vittoriale“ (Citadela vítězství) v obci Gardone Riviera na západním břehu jezera Garda

Vystavěna v letech 1921–1938
Zadavatel: Gabriele D’Annunzio
Architekt: Gian Carlo Maroni
Umělci podílející se na výzdobě: Napoleone Martinuzzi, Arrigo Minerbi, Alessandro Mazzucotelli, Renato Brozzi, Gio Ponti, Pietro Chiesa, Mariano Fortuny

Pochopit, nebo spíše procítit monumentální a teatrální památník Il Vittoriale, komplex budov a zahrad připomínající palác šíleného bavorského krále Ludvíka II., hollywoodské kulisy nebo tajemné obrazy, jak je maloval Chirico, vyžaduje hlubší poznání Gabriela D’Annunzia, který jej ve městě Gardone Riviera na jezeře Garda vybudoval. Tento představitel dekadence, básník, spisovatel, dramatik a válečný hrdina byl mužem zmítajícím se v protikladech: vyznavač formální krásy, mysticismu, kultu nadčlověka, války a krvavého boje, politicky oscilující mezi krajní pravicí a krajní levicí, erotoman s prudkou smyslností, jehož literární síla spočívala v jemném tónování nálad, v intimní melancholii. D’Annunziův život byl souvislou sérií skandálů – od milostných afér přes válečnou kariéru až k literární tvorbě. Vatikán dával postupně jeho díla na index, až se v roce 1935 ocitla na černé listině celá jeho tvorba. Mussolini podporoval finančně D’Annunziův památník, ale dával kontrolovat jeho korespondenci. Lenin se o něm vyjádřil jako o nejgeniálnějším italském revolucionáři, Majakovskij se mu posmíval…



Angelo Righetti, D’Annunzio.

S infantilností typickou pro narcistní povahy se D’Annunzio při budování komplexu Il Vittoriale odvážně postavil na „horu navršenou ze svých vizí“, ale právě tak, jak podle některých kritiků nedokázal pevně uchopit charakter postav a dějovou výstavbu svých dramat, vyústilo jeho dílo „mluvících kamenů“ v bizarní celek, který racionálně přemýšlejícího jedince přinejmenším zaskočí. Ti hraví ovšem nacházejí v této říši poutavých dekorací chorobně přecitlivělého estéta inspiraci a humor. Hloubavější by mohlo napadnout, že v D’Annunziovi vykrystalizovaly typické národní rysy a atmosféra doby. Odborníci a znalci ocení díla předních umělců stylu art deco, symbolistů i další umělecké předměty, které básník získal a umístil v interiéru a zahradách svého domu. Musí to ale být dobří pozorovatelé, aby je v nakupeninách ostatních nasbíraných věcí a mezi všelijak přetvořenými kopiemi mistrovských děl, zaplavujícími pokoje i exteriéry, spatřili.

Kult paměti

Gabriele D’Annunzio se po svém odvolání z Fiume (dnešní Rijeky), které vojensky obsadil na protest proti mírovým dohodám v roce 1919 a setrval tu až do prosince 1920, stáhl do ústraní. Toto legendární dobrodružství mu přineslo obdiv národa i Mussoliniho, ale on sám se cítil zhrzen a rozhodl se, že již nikdy nevstoupí do svého milovaného Říma. Za směšnou cenu koupil od státu vilu Cargnacco na západním břehu jezera Garda, která před válkou patřila historikovi umění Heinrichu Thodemu a byla mu jako německému občanovi zkonfiskována. Thode tu žil se svou první ženou Danielou Sentou von Bülow, dcerou Cosimy Lisztové. Tato vnučka hudebního skladatele Liszta, jejímž nevlastním otcem se stal sám Richard Wagner, tu po manželovi zanechala obrovskou knihovnu, vzácné obrazy, starožitný nábytek. Stopy po těchto osobnostech samozřejmě D’Annunzia přitahovaly. A také měl rád místa omývaná vodou. V „hudebním tichu“ této staré vily hodlá podrobit zkoušce své kreativní schopnosti, odložit zbraně a věnovat se svému dílu, jak prohlásil. Nastěhuje se sem se svou milenkou, pianistkou Luisou Balcara a s věrnou francouzskou hospodyní – svou bývalou milenkou Emilií Mazoyer (zvanou Aélis), která byla v D’Annunziových službách již od dob jeho francouzského exilu v roce 1910 a starala se tehdy o jeho vilu Arcachon na jihu Francie.



Vila Prioria, původně Cargnacco. Nejstarší část komplexu.

Vila Cargnacco byla v poměrně zchátralém stavu; její majitelé odešli již v roce 1915, a D’Annunzia pobuřoval i biedermeierovský interiér. V paměti měl interiéry svých předchozích sídel, toskánský dům Capponcina, kde žil s herečkou Eleonorou Duse, či „červenou vilu“ v Benátkách, zařízenou ve stylu Ludvíka XVI., kterou měl pronajatou od knížete Fritze von Hohenlohe.



Schifamondo, nový dům (architekt Gian Carlo Maroni).



Schifamondo, pohled na jezero Garda.



Gio Ponti, vitráž v domě Schifamondo.

Nový dům, který D’Annunzio k staré vile přistavěl, zároveň připomínal prostředí, v němž se pohyboval hlavní představitel jeho knihy Dítě rozkoše. Mlčení a ústraní D’Annunziovi dlouho nevydrželo. Neustále se vracel do minulosti. Tento orgiastický vyznavač Dionýsa, zdůrazňující latinskou krev a římskou velikost, muž velkých gest, milovník luxusu a množství (obleky a boty si kupoval po tuctech), se rozhodl vybudovat v Gardone svatyni vítězství, Santa Fabbrica il Vittoriale. Sní o tom, že tento „památník“ věnuje italskému lidu, on, který se celým svým literárním dílem lidu vyhýbal. Tento „dar“ má být výrazem jeho osobnosti. Ta se promítá do každého detailu, od zařízení domu až po mauzoleum či „římské“ divadlo. „Mám jen to, co jsem rozdal,“ hlásá nápis na vstupní bráně do areálu, typický pro heraldiku 16. století.



Vstupní brána s nápisem IO HO QVEL CHE HO DONATO – „Mám jen to, co jsem rozdal.



Parlaggio, kopie římského amfiteátru.

Nejsilnějším bodem D’Annunziovy scénografie je slavná válečná loď Puglia, dar Mussoliniho, dovezená po kusech ve dvaceti železničních vozech roku 1925. Její příď, na které je umístěna bronzová socha Vítězství od parmského umělce Renata Brozziho, je zapuštěna do strmého svahu vedle vily, s vyhlídkou na Lago di Garda.



Puglia. Válečná loď z bojů u Splitu v první světové válce.



Renato Brozzi, Socha Vítězství na přídi lodi Puglia.



Torpédová ponorka. Maroni pro ni navrhl v parku zvláštní pavilon.

„Nekrvácí tu snad relikvie naší války?“ ptal se hrdě D’Annunzio, když v lodi zřídil památník statečnému kapitánovi, který zahynul při bojích u Splitu. Dalším exponátem umístěným v areálu se stává válečný hydroplán, který básník, velebící rychlost dříve než futurista Marinetti, nazval podle sbírky svých veršů Alcyone (Alkyoné – jedna z Plejád, dcer Atlantových, milenka vládce moří Poseidóna).

Panství plné symbolů

D’Annunzio chtěl, aby se tento areál stal poutním místem. Toužil být obdivován. Jenže mu zároveň vadilo, když sem přicházeli hlučící studenti, a dokonce odkoupil vilu hraničící s jeho pozemkem, protože nesnášel přítomnost sousedů. I zvony blízkého kostela podle něho tloukly příliš hlasitě. Své devítihektarové pozemky, které skoupil za vládní příspěvky, nakonec obehnal zdí.

Pro přestavbu domu a výstavbu plánovaného památníku si zvolil mladého architekta, žáka Wentera Mariniho a bývalého vojáka, což mu imponovalo. Byl jím Gian Carlo Maroni (1893–1952). Ten v D’Annunziovi spatřoval poloboha. Z dochované korespondence je patrné, jak Maroni striktně dodržoval přání svého zadavatele. „Ty uděláš kostru a já dekor,“ píše Gabriele svému architektovi. Později přizval ke spolupráci mnohostranného umělce Gia Pontiho, designéra, architekta, malíře a básníka. Vliv Maroniho je patrný na stavbě nového křídla domu, pro který také Ponti vytvořil vitráže v oknech.



Angelo Righetti, Gian Carlo Maroni. Architekt komplexu Il Vittoriale.

Vše, co tu během let básník buduje, je jednou velkou citací, básnickou kompozicí, lyrickou i epickou, podanou symbolickým jazykem. Arkády budovy připomínají římské vodovody, fasáda domu s erby a freskou Madony s dítětem a svatým Jeronýmem zase palác del Podesta v Arezzu. Divadlo Parlaggio je inspirováno amfiteátrem v Pompejích, zatímco sloupy s orly v zahradě kopírují prvky vily d’Este v Tivoli. Dvojplošník SVA 10, ve kterém D’Annunzio v srpnu 1918 létal nad Vídní a bombardoval ji letáky hlásajícími italské vítězství, zavěsil ke stropu koncertního sálu, aby tak demonstroval svůj moderní přístup ke světu. Tady si také promítal filmy. Sám byl v oblasti filmu průkopníkem. Spolu se slavným režisérem Giannim Pastorem natočil v roce 1914 historický snímek Cabiria, připomínající punské války a oslavující římskou minulost. Sál se nachází v nově vybudovaném křídle domu nazvaném Schifamondo – „uniknout hnusnému světu“. Jméno je slovní hříčkou inspirovanou názvem renesančního paláce Schifanoia patřícího rodině Este ve Ferraře, který básník obdivoval. Schifanoia je odvozeno od výrazu schivar la noia, což doslovně znamená „uniknout nudě“. To je zase zjevná narážka na název zámku Sans-souci – „bez starosti“. Nad vchod do své pracovny umístil motto Hoc opus hic labor (Zde je dílo, tady pracuj!), které roku 1555 vyryl Andrea Palladio ve Vicenze pod Herkulovu sochu v budově, kde sídlila Accademia Olimpica. V ochozech koncertního sálu zřizuje D’Annunzio postupně vlastní muzeum, portrétovou galerii fotografií osob, které byly pro jeho život důležité, a dalších předmětů, jež mu byly blízké. U vchodu je umístěna D’Annunziova bronzová bysta od Angela Righettiho.



Vila Cargnaco. Fasáda s erby.



Dvojplošník SVA.



Napoleone Martinuzzi, Canefora.

Jeho prvním počinem byla morbidní besídka v zahradě přímo u domu, nazvaná Arengo (shromaždiště) a vyhlížející spíše jako pohřebiště, s kamennými lavicemi obestavěnými do kruhu sedmnácti falickými sloupy, na jejichž vrcholech jsou umístěny obrovské kanónové střely z první světové války. Tady se scházel se svými spolubojovníky z Fiume. Poblíž se mezi magnóliemi tyčí bronzová socha Vítězství s trnovou korunou od mistra stylu art deco Napoleona Martinuzziho, ředitele sklárny v Muranu. Symbolizuje D’Annunziovo „zlomené vítězství“. Nikdy se nedokázal smířit se svým sesazením z trůnu, se svým odvoláním z Fiume.



Arengo. Shromaždiště přátel z války.

Mysteriózní let archanděla Gabriela

V srpnu 1922 došlo k podivné události, která básníka silně poznamenala. Při svádění sestry své milenky Luisy Baccara spadl údajně z římsy okna Apollónovy verandy svého domu, z třímetrové výšky. V jiné verzi ho ze žárlivosti shodila sama Luisa. Nebylo by se co divit. Tato bývalá pianistka tu měla funkci jen jakési oficiální představitelky jeho harému a jejím úkolem bylo básníkovi sloužit. K jejím povinnostem patřilo například přinášet mu denně dózu s kokainem.



Apollónova veranda. D’Annunzio zde vypadl z okna a zázrakem se nezabil.

Pád z třímetrové výšky měl za následek frakturu lebky a otřes mozku. D’Annunzio pád zázračně přežil. Vilu Cargnacco na základě tohoto zázraku přejmenoval na Prioria (opatství, kterému on vládne). Z latinského nápisu ve vestibulu lze vyčíst narážky jak na to, že D’Annunzio ztratil ve válce jedno oko, tak na tento pád:

Já jsem Gabriel, který stojím před bohy,
jeden ze vznešených bratří,
bystrozraký odchovanec Postvorty,
služebník božského tajemství,
správce lidské pošetilosti,
létavec seslaný shůry,
kníže a zvěstovatel.




Nápis na dveřích do přijímacího pokoje.



Vstup do růžové zahrady, kde D’Annunzio přežil pád z římsy domu Cargnacco.

Zatímco se D’Annunzio opájí myšlenkou, že je Gabrielem-Zvěstovatelem (zvěstování – annunciazione – dává do souvislosti se svým jménem), uskuteční se Mussoliniho pochod na Řím. Naivně zhrzen tím, že lid přijímá za vůdce Mussoliniho a nepožádal jeho samého, rozhodne se postupovat v budování svého památníku ještě agresivněji. Učiní z něj jakousi pevnost. D’Annunzio Mussoliniho neodhadl. Domníval se, že jeho sok se u moci dlouho neudrží. Naopak Mussolini D’Annunzia nepodcenil. Věděl, že je vnímán jako národní hrdina, a nechtěl si to tedy u něj ještě více rozházet. Proto i finančně podporoval budování Il Vittoriale, kam také osobně několikrát zavítal.
Při vstupu do obytného domu Prioria se s hosty zacházelo dvojím způsobem. Pro ty nudné byl určen přijímací salon vpravo. Mussolini tu údajně při jedné své návštěvě musel čekat na básníka dvě a půl hodiny. Dveřmi nalevo měly přístup do domu ženy a také tudy přicházeli přátelé. Tento přijímací pokoj je vybaven téměř výhradně předměty, zčásti religiózními, které D’Annunzio získal při obsazení Fiume.

K osobnostem, které D’Annunzia navštívily, patřili básník Paul Valéry, dirigent Arturo Toscanini, slavný automobilový závodník Tazio Nuvolari, mladý letecký maršál Italo Balbo, nazývaný též „druhý Lindbergh“, žurnalista a básník Ugo Ojetti, fyzik, nositel Nobelovy ceny z roku 1909 Guiglielmo Marconi…

Zajímavé a skandální byly především extravagantní dámské návštěvy. Polská „femme fatale d’art deco“, malířka Tamara Lempicka, se mu do domu vnutila v roce 1926 pod záminkou portrétování. Přivítal ji na lodi Puglia dělovými salvami. Když však stanula „legendě“ tváří tvář, odmítla D’Annunziovy milostné návrhy, přestože byl oblečen do hedvábí vyšívaného zlatem (takové nosil básník noční košile), a nepodlehla ani kokainu, kterým ji chtěl zlomit. Vymlouvala se na své mladí, strach z otěhotnění a na svého muže, s kterým již dávno nežila. Jen topas, který jí daroval, nosila do konce života. Domnívala se snad, že takový dostala jediná? Stejný drahokam, možná i větší, dal své ztřeštěné a zároveň pozoruhodné přítelkyni markýze Luise Casati a rovněž Louisině milence, lesbické malířce Romaine Brooksové. S oběma dámami si často dopisoval. Topas nosily ženy v renesanci, aby se ubránily svodům mužů. D’Annunzio zřejmě rozdával tento kámen ženám, které mu odolaly.



Gabriele D’Annunzio. (Archivi del Vittoriale).



Romaine Brooks, Gabriele D’Annunzio, básník v exilu. 1912. Poitiers, Musée Sainte-Croix.

Kníže Montenevoso

Ze zřetele nespouštěl D’Annunzio ani své bývalé lásky. Ve vile Mirabella, která se stala součástí objektu v roce 1924, často přebývala jeho manželka, vévodkyně Maria Hardouin di Gallese, s níž měl tři syny a kterou již dávno opustil. Bylo to poté, co mu král Viktor Emanuel III. udělil za válečné zásluhy titul knížete z Montenevosa („Sněžná hora“ na severovýchodní hranici Itálie). Jeho knížecí erb nese sedm hvězd Velkého vozu na modrém pozadí, obrys hory se zasněženým vrcholkem a trnovou korunu s vavřínem. Maria získala titul kněžny a ve vile Mirabella pobývala i po D’Annunziově smrti. V roce 1943, kdy Mussolini vyhlásil na Lago di Garda svou Republiku Saló, tu bydlela i duceho milenka Claretta Petacci.



Hrobka D’Annunziovy manželky Marie v zahradě pod vilou.

Je zvláštní, jak básník truchlivě reagoval na smrt své největší lásky, legendární herečky Eleonory Duse. Zemřela v Pittsburghu roku 1924. Tato událost ho inspirovala k dovybavení interiéru. Do své pracovny nazvané Officina (Dílna) umístil její bystu od Arriga Minerbiho. „Jemnocitný“ Gabriele tuto plastiku při vlastní tvorbě zakrýval přehozem, aby ho krása jeho bývalé milé nerozptylovala. Kdysi ji připravil nejen o peníze, ale i o iluze. Hry, které pro ni psal a do jejichž provedení ona mnoho investovala, nakonec propadly a jeho erotické touhy se v roce 1903 přenesly na jinou ženu, Alessandru di Carlotti Rudini z Brescie. D’Annunzio ji nazýval Níké. Vyvolávala v něm možná vzpomínky na cestu do Řecka.



Arrigo Minerbi, Eleonora Duse. V D’Annunziově pracovně



Officina. D’Annunziova pracovna.

Níké Samothráckou i dalšími sochami Vítězství byl D’Annunzio doslova posedlý. V areálu jich dal umístit hned několik. Některé získal darem. Například kopii sochy Vítězství z Brescie, jež pochází z prvního století našeho letopočtu, či památník Vítězství v bitvě na Piavě od Arriga Minerbiho, dovezený z Milána.



Niké Samothrácká v D’Annunziově pracovně.

Ve Vittoriale D’Annunzio znovu oživil vzpomínky na svou milostnou aféru s neapolskou kněžnou Marií Gravinou, s níž měl dceru Renatu. Tato půvabná dívka se stala inspirací pro jeho dílo Notturno, které tu dokončil v roce 1921.



Renata, D’Annunziova dcera. (Archivi del Vittoriale).

V předpokojích D’Annunziovy vily čekaly i mnohé mladičké a dnes již zapomenuté krásky. Například Carlotta Barra, baletka která se svlékla, protože věřila, že ji mistr představí Sergeji Ďagilevovi, impresáriovi Ruského baletu. Právě on totiž uvedl v Paříži roku 1925 D’Annunziovo Utrpení svatého Šebestiána, které básník sepsal ve francouzském exilu v roce 1911. Toto baletní představení se nestalo propadákem patrně jen díky hudbě Clauda Debussyho, mimořádnému výkonu tanečnice Idy Rubinsteinové a kostýmům slavného Leona Baksta.



Hudební pokoj se sádrovými odlitky klasických děl.

Muzeum v muzeu

Pokoje v domě Prioria, přecpané rozmanitostmi, od orientálních bůžků a kopií slavných antických děl přes křesťanské madony a stovky nejrozmanitějších polštářů až k modelům letadel, působí na nepřipraveného návštěvníka depresivně. Textiliemi vilu vybavil slavný módní návrhář, malíř a vynálezce Mariano Fortuny y Madrazo, D’Annunziův velký oblíbenec.



Pokoj relikvií. Mezi orientálními a křesťanskými soškami je na oltáříčku vlevo umístěn také deformovaný volant z vozu, ve kterém se zabil anglický závodník sir Henry Segrave v roce 1930.



Pokoj relikvií. Strop potažený vlajkou Kvarnerského státu, který D’Annunzio vyhlásil v září 1920 ve městě Fiume (Rijeka). Nápis hlásá: „Kdo proti nám?“

Stanza del Lebbrosso (Pokoj malomocného) je to nejponuřejší, co lze ve vile nalézt. Název symbolizuje, jak byl D’Annunzio politicky přehlížen. Používal jej k meditaci a – jak hlásá nápis nade dveřmi – i k čistému spánku a imaginaci. Postel, kterou básník nazval kolébkou i rakví, je potažena černým sametem a má připomínat lože z basreliéfu na náhrobním kameni rytíře Guindarella Guindarelliho, pochovaného v Ravenně, kterého v dramatické póze vytesal sochař Tullio Lombardo (1455–1532) jen pár let po jeho smrti. Do tohoto pokoje D’Annunzia na jeho přání přenesli, když zemřel. Mladý symbolistický malíř Guido Cadorin, pocházející z rodiny, jejíž kořeny sahaly až do 16. století, tu vytvořil kazetový strop, jakési puzzle zobrazující Gabrielovy nejoblíbenější světice – Sibylu z Flander, Odilii z Alsaska, Juditu z Polska a Kateřinu ze Sieny. D’Annunzio nezapomněl ani na své dva oblíbené světce: svatého Šebestiána, jehož socha stojí u postele, a svatého Františka z Assisi. Obraz nad postelí, znázorňující Františka v objetí s malomocným, maloval Cadorin, stejně jako Maří Magdalénu klečící u Kristova lože. Hnědé tapety i čelo postele z jelenice odpovídají barvě františkánských plášťů. Zábradlí, dělící lože od ostatní obytné části, tepané ve tvaru provazu (cingulum) obepínajícího františkánské roucho, je dílem Alessandra Mazzucotelliho, představitele art deco v práci s kovem.



Pokoj malomocného. Na lože uprostřed byl D’Annunzio podle svého přání přenesen po své smrti.



Pokoj malomocného. Uprostřed na stolku fotografie matky, sestry Elvíry a Eleonory Duse.%

Nejméně ponuře působí dnes jídelna Stanza delle Cheli (Pokoj želvy, doslovně „Pokoj kusadel“) s nábytkem, vitrážemi a jídelním servisem ve stylu art deco, kterému dominuje želva od Renata Brozziho. Její krunýř patřil skutečnému zvířeti, které básníkovi darovala markýza Casati. Tato želva žila v zahradě Il Vittoriale tři roky, než se symbolicky otrávila požitím kořenů dekadentní květiny gardénie. D’Annunzio pověřil Brozziho, milovníka zvířat, jak ho nazýval, aby pod krunýř vytvořil bronzové tělo. Poté sochu umístil na jídelní stůl. On, který nesnášel komplikovaná jídla – sledoval jen, aby byla správně připravena vajíčka, a na Brozziho stříbrném servisu podával pouze gorgonzolu – připomínal stolovníkům, co je může potkat při přílišném či nepatřičném hodování, kterému holdovala ubohá želva.



Jídelna ve stylu art deco.



Želva střežící střídmost hostů.

Obzvláště záležet si dal především na modré koupelně – Bagno blu. S architektem Maronim se na ní podílel i Gio Ponti. V poměrně malé místnosti je umístěno šest set objektů, zahrnujících vodní živočichy a další zvířata z rosenthalského porcelánu a muranského skla, islámské terakotové kachle ze 14. století a tak dále a tak dále… Vitráž v okně se stylizovanými volavkami je práce Pietra Chiesy.



Modrá koupelna.



Umyvadlo v modré koupelně.



Pietro Chiesa, Volavky. Vitráž na toaletě.

V domě se kromě vzácných originálů nachází i řada kopií uměleckých děl, která básníka fascinovala. Kromě Níké Samothrácké jsou zde sádroví koně z Parthenonu, fragmenty římských vlysů, černobílá fotografie Mony Lisy, imitace malby Sixtinské kaple v koupelně… Michelangelovu Otrokovi zahalil estét D’Annunzio nohy, neboť je shledal krátkými. Je tu i pozlacený sádrový odlitek Lédy s labutí ze Svatého Marka nebo Práxitelův Hermés se zlatými vlasy.



Sádrový odlitek hlavy Medúsy nade dveřmi do ložnice s nápisem „Pro génia a pro rozkoš“.



Pokoj Lédy sloužil jako D’Annunziova ložnice. Na krbové římse vlevo je umístěn pozlacený sádrový odlitek Lédy s labutí ze Svatého Marka, vpravo odlitek Michelangelova Otroka.

Sám Gabriele se pokládal za jakéhosi novodobého Leonarda da Vinci. Maloval na hedvábí, foukal sklo, tepal kov a jako většina amatérů byl přesvědčen, že vytváří umělecká díla. Některé jeho práce ale nelze podceňovat. V době, kdy bylo módou zobrazovat celky, pracoval D’Annunzio s detailem, s výřezem, vytvářel koláže a asambláže. Prvky, které odžily svůj život, nově vracel na scénu. „Každý předmět obohacuji o další, tak jako je podstatné jméno obohaceno o přídavné. Na stole bysta, na bystě náhrdelník, na náhrdelníku květina,“ vysvětloval.



Zvěstování (Annuntiatio). Gotický reliéf nad vchodem do pracovny. Nápis říká: „Zde je dílo, tady je třeba pracovat.“



Knihovna neboli pokoj globu.

Nesčetné latinské citáty na dveřích, stěnách, kamenech jsou nejen v domě, ale i v zahradě. V pokoji nazývaném „Písárna zmrzačeného“, nad jehož vchodem visí dřevěný kříž s červenou useknutou rukou, je useknutýma rukama poset celý strop. Tady psal básník dopisy věřitelům, kterým tvrdil, že se tak dlouho neozýval, neboť ve válce přišel o pravou ruku a nemůže dobře psát. Ve skutečnosti to bylo oko, čím v bojích zaplatil. Soupis citátů v celém objektu by stačil na knihu. Mnohé se, tak jako řada dalších věcí, vztahují k D’Annunziově literární tvorbě.



Písárna zmrzačeného.



Kasetový strop v Písárně zmrzačeného. Španělská hesla říkají: „Jednooký a přímý“ a „Všechno je nic“.%

Půl roku poté, co se ve Veroně na nádraží naposledy setkal s Mussolinim, který se vracel z triumfální cesty po Německu, Gabriele zemřel. Bylo to 1. března roku 1938 v Pokoji Zambracca (jméno odvozeno od provensálského historického pojmenování pro místnost). Tento pokoj D’Annunzio používal jako pracovnu v nočních hodinách. Tady měl po ruce objemnou lékárnu hypochondra a svůj luxusní šatník. Smrt způsobilo krvácení do mozku. Byl pochován vedle svých spolubojovníků z Fiume, v mauzoleu, které ve Vittoriale dal zbudovat nad „údolím šílených vod“. Posmrtnou masku mu sejmul jeho oblíbený židovský sochař Arrigo Minerbi.



Pokoj Zambracca. Kopie koňské hlavy z Parthenonu.



Gian Carlo Maroni, Mauzoleum.

Knihu si lze objednat na této adrese.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen pro korektní a slušně vedenou debatu. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. Pokud Váš text obsahuje hrubé urážky, vulgarismy, spamy, hanlivá komolení jmen, vzbuzuje podezření z porušení zákona, je celý napsán velkými písmeny či jinak odporuje zdejším pravidlům, vystavujete se riziku, že jej editor smaže.
Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů.
Libor Stejskal, editor blogů (blogy@aktualne.cz)

bella ciao napsal(a):

Chybí vám ve fotkách úžaná mistrova Isotta-Fraschini V8.
A obrázek lodi neukazuje pointu - že je na kopci.
Což je pro d'Annunziovo pomatené myšlení charakterizující.
Celá vila je sbírkou pavučin z mozku napadeného rozštěpem mysli.
14. 12. 2011 | 14:16

Baba napsal(a):

Fantastické obrázky. Umělecký neodborník žasne, že umí přijít na chuť funkcionalismu.
14. 12. 2011 | 18:21

Fialenka napsal(a):

To je pokladů v těch pokojích … Vybrala bych si želvu ochránkyni, pak možná Lédu s labutí a nějakou orientální sošku.
14. 12. 2011 | 20:03

Zdeněk Wachfaitl napsal(a):

Vážená paní Máchalová,
Vaše blogy o krásách Itálie obdivuji. Umíte to velmi poutavě a zejména umělecky podat. Záběry jsou velmi vypovídající a jednoho to hned žene přemýšlet vzít vůz a vyrazit. Lago di Garda není tak daleko, řeka Minzio láká azurovým proudem stejně tak automobilová Brescia. Děkuji za přiblížení této zajímavosti.
14. 12. 2011 | 21:10

Baba napsal(a):

Aneb kterak se z válečného hrdiny stane v poslední čtvrti života sběratel a zda jej jeho dílo přežije. Informacemi úctyhodně překypující styl. Extaticky rytmický text, v dalších kapitolách bude asi týž.
14. 12. 2011 | 21:30

Pepa Řepa napsal(a):

Krásný blog, nádherné věci. Vedle těch politických nalejváren balzám na duši.
15. 12. 2011 | 05:52

neo napsal(a):

Mimořádný blog, krásné fotky a mimořádný spisovatel D'Annunzio.

Vzpomínám, když jsme se o něm učili v italské literatuře. Hodně se na něj klade důraz jako v české tvorbě třeba na Čapka.

Zvláštní člověk vyznávající teorii del super uomo , inspirován Nietchem.
15. 12. 2011 | 08:26

Zdeněk Wachfaitl napsal(a):

Paní Máchalová,
ještě bych dodal, že v oblasti Garda jsou i jiné muzeální expozice, technické a ty také stojí za pozornost. Jejich vstupné kapsu českého turisty nijak nezatíží a stojí to za to.
17. 12. 2011 | 15:17

Zdeněk Wachfaitl Praha napsal(a):

Paní Máchalová,

prosím, můžete napsat zase blog o krásách Itálie??
Pozvedla byste mi náladu, zima je krušná a teplo daleko.
Děkuji a pěkný den pro Vás.
05. 02. 2012 | 20:14

Zoopgenue napsal(a):

QwlRomIufYyp<a href="http://www.guccisayihujp.biz/">gucci</a>EsbXleMmaAun <a href="http://www.guccisayihujp.biz/【グッチ】レディース財布-c-5.html">グッチ 長財布</a>GdfFiiTyiNqa <a href="http://www.guccisayihujp.biz/【グッチ】レディース長財布-c-6.html">グッチ 財布 新作</a>VjvZdcIkeYey <a href="http://www.guccisayihujp.biz/【グッチ】ショルダーバッグ-c-2.html">gucci アウトレット</a>ZliAaaLyvMnb
ClaFktAxxGfr <a href="http://www.adidasgekiyasu.biz/">adidas スニーカー</a>RvuIxhMbaNeb <a href="http://www.nikegekiyasu.biz/">ナイキランニング</a>FwsFucMniQyi

NodLwgHonIff <a href="http://www.chloesayihujp.biz/">クロエ バッグ</a> IeqSpwZajEjk <a href="http://www.chloesayihujp.biz/クロエ-長財布-c-3.html">クロエ 長財布</a> WuiPaxPqzSxi <a href="http://www.chloesayihujp.biz/クロエ-ハンドバッグ-c-2.html">chloe バッグ</a> RfdDocJvzZdm
SvrNwqFayIad <a href="http://www.chanelsayihujp.biz/">シャネル</a> IlhJiwGihUsk <a href="http://www.chanelsayihujp.biz/シャネル財布-c-9.html">シャネル チェーンウォレット</a>ZshDwuTfmPuw <a href="http://www.chanelsayihujp.biz/シャネル-ショルダーバッグ-c-1.html">chanel バッグ</a>HsxQgmBnsBay
11. 04. 2013 | 16:02

J. napsal(a):

víš ty co-to je ta vila,která byla zavřená,když jsem před vchodem stála já.
Kdybych se tam v tom mohla rok courat a pak zas jít. Zajímalo by mě to. Jo a Ludvík II,pro mě není blázen,ať si píše kdo co chce-
Č.
08. 12. 2014 | 11:00

Přidat komentář

Tento článek byl uzavřen. Už není možné k němu přidávat komentáře ani hlasovat

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Smoljak David · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy