Příběhy slavných italských vil
Příběhy slavných italských vil, umělecko-historický průvodce, který vypráví o mém putování napříč Itálií za jejími slavnými vilami, vychází v těchto dnech v nakladatelství Kant (k vydání ji připravil Ivan Chvatík). V těchto stavbách, které prosluly nejen svými architekty, nýbrž i událostmi ze všech oblastí kulturních a politických dějin, se odehrály příběhy tolikrát převyprávěné, až se staly neskutečnými. Kniha je psána nejen s vědomím, jak marná je touha zmocnit se plně těchto staveb, a to jak z vnějšku, tak zevnitř, nýbrž i s pocitem, že je třeba stále znovu se o to pokoušet.
Na severu Itálie směřuje pouť k slavným vilám benátského mistra Palladia a k pitoresknímu komplexu D’Annunziově na břehu jezera Garda. Ve Florencii a jejím okolí je pozornost věnována renesančním vilám, jejichž prostory hostily osobnosti, které stály u zrodu novověké evropské civilizace. V okolí Říma mapuje kniha několik pozoruhodných vil a zahrad postavených zámožnými kardinály. Nevynechává ani bizarní „posvátný háj“ Bomarzo. Cesta končí na Sicílii u vily Palagonia, před kterou stanul v úžasu i na ledacos zvyklý Johann Wolfgang von Goethe.
Jedna z kapitol je věnována Vile Bomarzo a nazvala jsem ji "Hlasy z posvátného háje"
Vila Bomarzo, Parco dei Monstri – zahradní komplex u městečka Bomarzo poblíž Viterba
Vystavěno v druhé polovině 16. století
Zadavatel: kníže Pier Francesco Orsini zvaný Vicino
Architekt: patrně sám kníže Vicino, podle některých Pirro Ligorio
Sochaři: Raffaello da Montelupo, Ippolito Scalza, Fabiano Toto, Simone Mosca, Francesco Moschino, Simone Moschino
Poselství soch
Nikomu se dosud nepodařilo proniknout k tajemstvím, která střežíme. Jsme noční můry přecitlivělého a uměnímilovného knížete Vicina Orsiniho, nebo jen výtrysky vášně fanatického hermetika a alchymisty? Mají snad pravdu ti, kdo tvrdí, že jsme dílem šílenství, absurdním divadlem, mnohovrstevnatou alegorií? Hádejte! Naše tajemství může být lehké jako pírko! Jsme možná jen ztělesněním odvahy umělce, vzdělance, hrou jeho představ. Téměř po čtyři staletí nám byl dopřán božský klid. Nyní nás ze spánku budí nepřetržitý dusot turistů. Ale máte-li doširoka otevřené oči a nastraženou mysl, vstupte do našeho posvátného háje! Tajemství, která zde lze odkrýt, jsou tajemství vás samých. Můžete se dozvědět, kolik je ve vás fantazie, humoru, bázně, poezie, úcty k životu i ke smrti…
Sfingy střežící tajemství posvátného háje
Kameny odolávající času
V roce 1967 byl Washington svědkem světové premiéry opery Bomarzo, kterou kritika nazvala Porno in bel canto. Složil ji významný argentinský skladatel Alberto Ginastera. Libreto k tomuto provokativnímu hudebnímu dílu, ve kterém kníže Orsini vystupuje jako bisexuál a poživačník, napsal Manuel Mujica Láinez podle svého stejnojmenného románu, vydaného o pět let dříve. Za diktatury byla tato opera v Argentině zakázána. Poprvé se hrála až v roce 1984, po zvolení demokratického prezidenta Raúla Alfonsína.
Ve dvacátých letech navštívili Bomarzo Salvador Dalí a Jean Cocteau. Oba tajemný lesík inspiroval. Rozpoutali o záhadném háji diskusi mezi surrealisty. Ti se snažili interpretovat různými způsoby celé dílo, aby ukázali, že věci nemusí být takové, jaké se na první pohled zdají. Vicino Orsini dokonale zapadal do rodokmenu surrealistů, který se tak intenzivně snažili sestavit, počínaje francouzským básníkem Lautréamontem. Reakcí Salvadora Dalího na Bomarzo je obraz Pokušení sv. Antonína. Cocteau v době, kdy navštívil Bomarzo, pracoval na adaptacích antických tragédií, které uvádělo divadlo Charlese Dullina na Montmartru. V roce 1930 natočil Cocteau svůj první film, Krev básníka, v němž se antická socha, podobná herečce a fotografce Lee Millerové, proměňuje ve skutečnou ženu. Prolínají se tu dvě roviny, podobně, jako je tomu ve Vicinově háji. Ideál krásy vytesaný do kamene, odolávající času, a živé tělo milované bytosti, která je smrtelná.
Francouzský spisovatel André Pieyre de Mandiargues napsal o tomto spícím lese v roce 1957 esej, neboť ani on mu neodolal. Jeho krajanka Niki de Saint Phalle se Bomarzem inspirovala, když vytvářela sochy pro svou „terakotovou zahradu“ v jižním cípu Toskánska, poblíž Capalbia.
Tito umělci nejsou jediní, které podivuhodný háj zasáhl. V době, kdy vznikal, psal Bernardo Tasso svou báseň Florinda a epos Amadigi, který byl oslavován stejně jako Osvobozený Jeruzalém jeho syna Torquata. Inspiroval se Bernardo Tasso manýristickým lesem v Bomarzu, nebo Vicino Orsini dílem svého přítele Bernarda?
Palác rodiny Orsini
Triumf života
Na skále nad parkem se vypíná městečko Bomarzo. Kdysi, za Etrusků, se jmenovalo Polimarzia. Již z dálky je vidět palác, vlastně dva paláce, jeden z doby gotické, druhý na něm jako renesanční nástavba. Patřil bohaté papežské rodině Orsini, která měla v 16. století dobu své největší slávy již dávno za sebou. Do pozadí ji zatlačila rodina Farnese. Otec Vicina, Corrado Orsini, se v roce 1520 podruhé oženil, a to se svou vzdálenou příbuznou Clarissou Orsini, dcerou kardinála Franciotta Orsiniho. V červenci roku 1523 se jim narodil syn Pier Francesco zvaný Vicino. V té době měl už jeho otec vypracovaný návrh na přestavbu paláce od Baldassarra Peruzziho, spolupracovníka Raffaelova. Nechtěl zaostávat za okázalostí, s jakou se předváděli jeho soupeři z rodu Farnese. Po otcově smrti v roce 1535 se majetek dělil mezi rozvětvenou rodinu. Kardinál Alessandro Farnese mladší úředně přiřkl Vicinovi Bomarzo v roce 1542.
Erb rodiny Orsini nad vchodem do paláce
Knížete Vicina bylo třeba vhodně oženit. V roce 1544 se konala svatba. Nevěsta Giulia, dcera Galeazza Farneseho, vévody z Latery, měla štěstí. Na rozdíl od řady jiných urozených dam té doby byla svým manželem vroucně milována. Nebo to byly jen jeho představy o lásce? Jejími předky byli papež Pavel III. a také slavná Giulia, milenka papeže Alessandra VI. z rodu Borgia. Možná, že právě po ní dostala Orsiniho Giulia své jméno. Možná. Když procházela komnatami paláce v Bomarzu, netušila, že se stane hrdinkou komplexního uměleckého díla, v němž se nebe a peklo spojí, aby pomohlo utišit neklid a nejistotu doby spletencem nabubřelosti a lability, zoufalého výkřiku a zlomyslného šklebu. Kníže Vicino zhmotnil její legendu ve svém parku. Ustlal jí v příběhu, který se pro nánosy hlíny i kulturních dějin stal jen těžko čitelným.
Vicino Orsini byl člověk posedlý uměním, sbíral starožitnosti, zabýval se hermetikou, studoval dějiny Etrusků, jejich pohřební rituály, lákal ho Dálný východ, starý Egypt a antické Řecko. Jako voják bojoval ve službách papežových. V roce 1546 se účastnil tažení po boku císaře Karla V. a papeže Pavla III. proti protestantskému spolku šmalkaldskému. O pár let později, v roce 1553, bojoval Vicino na straně francouzského krále proti císaři, aby si Farneseové udrželi Parmu. Padl do zajetí v bitvě u Hesdinu a téměř dva roky byl vězněn v Namuru. K jeho rozhodnutí vzdát se vojenské kariéry a veřejného života přispěly otřesné zážitky z obrany Říma v roce 1557 před španělským vévodou z Alby. Krutost, kterou prokázal papež Pavel IV., když dal z pomsty vyvraždit obyvatele obce Montefortino (dnes Artena) včetně žen a dětí, ho znechutila a zatvrdila proti papežskému státu. V témž roce oslavil ještě Bernardo Tasso ve svém eposu Amadigi Vicinovy vojenské schopnosti, ale ten se již rozhodl oddat se konečně tomu, co ho tak přitahovalo. Toužil se věnovat výstavbě svého parku a najít v rámci přírodních daností svou vlastní přirozenou polohu, vést epikurejský způsob života a nenechat se omezovat žádnými předpisy a zákazy. Vyzdvihoval smyslovost nesvázanou falešnou společenskou a církevní morálkou. Útěk z města do přírody prohluboval Vicinovu potřebu extravagantních knih, z nichž většina již byla na indexu papeže Pavla IV. a později Řehoře XIII. Kulinářské požitky a vypjatá sexualita u něho byly na žebříčku hodnot stejně vysoko jako požitky duchovní. Tvrdil, že dobrý stav žaludku podmiňuje správnou funkci ducha. Na intimních dopisech se vyjímá jeho podpis „Medvídek (= Orsino) z Bomarza, známý milovník medu“. Tak vyzdvihuje dobové symboly erotického požitku, jablko a med, známé z Ovidia, Aretina či Torquata Tassa. K jeho oblíbeným autorům patřil Paracelsus, propagující názor, že příroda poskytuje člověku veškerou medicínu. Četl spisy Marsilia Ficina, často se ve své soukromé korespondenci zmiňuje o knize Alvise Luigiho Cornara Traktát o střídmém životě. Zaujal ho i Levino Lemnio z Padovy, stejně jako Raymundus Lullus. Nejbližší mu však byly názory Epikúra, kterého studoval ze Seneky.
Z pěti Vicinových synů ho přežili pouze dva. Alessandro a Scipione zemřeli brzy po narození, Orazio padl v největší námořní bitvě proti Turkům u Lepanta roku 1571. To byl možná jeden z důvodů, proč se Vicino omluvil z účasti na velkolepé oslavě vítězství, kterou pořádal kardinál Ferdinando Medici ve Florencii. Univerzálními dědici Vicinova majetku byli ustanoveni Corradino a Marzio. Vicino vymohl u Řehoře XIII. legitimitu pro své dvě další, nemanželské děti Leonida a Oronteu. Přivedla mu je na svět Clelia di Clemente, jeho mladičká milenka z Bomarza.
Soukromé styky udržoval s kardinály Alessandrem Farnesem, Ippolitem d’Este, Flaviem Orsinim i s tridentským biskupem Cristoforem Madruzzem. K jeho přátelům patřil i Cosimo I. Medici, velkovévoda etruský. Vicino se roku 1558 účastnil svatby Cosimovy dcery Lukrécie s Alfonsem d’Este a při té příležitosti sjednal tragický sňatek Lukréciiny sestry Isabely s Paolem Orsinim, jejím budoucím vrahem. Tajemník papeže Pavla III. Giovanni Drouet, s kterým se Vicino seznámil při tažení do Německa, patřil mezi jeho důvěrníky, o čemž svědčí jejich dochovaná korespondence. Později k okruhu těchto mužů přibyl i kardinál Gambara. Nedaleko Bomarza budoval vilu, známou dnes pod jménem Lante. Vicino nikdy nemohl soupeřit v rozsahu a nákladnosti s vilami, které si vystavěli Ippolito d’Este či pyšný Alessandro Farnese. Nebyl tak bohatý. Možná proto chtěl nad nimi vyniknout originalitou svého parku, svým intelektem a vzděláním, které již v jeho raném věku obdivovala vznešená benátská společnost a mnozí učenci i umělci.
„Dělám, co mohu“
Pro svůj jedinečný háj si Vicino zvolil místo na svahu tiberského údolí pod svým palácem, který připomínal kouzelný zámek z Ariostova Zuřivého Rolanda, kam pyrenejský mág Atlas unášel rytíře a sličné dámy. Nejraději by háj vybudoval v blízkosti etruských hrobů nebo přímo mezi nimi, ale ani odtud k nim nebylo daleko. Měl k tomu důvod. Rodina Orsini odvozovala svůj původ od Etrusků.
Vicino nazývá svůj háj boschetto (lesík), což je tradiční název pro malou, v koutku skrytou „tajnou“ část zahrady. Zde je ovšem takovým lesíkem celý areál. Nemá geometrickou strukturu, nejsou v něm vyznačeny povinné cestičky, kultivované části se mísí s volnou přírodou. Možná i proto jej Sansovino přirovnával k Sannazarově Arkadii ze slavné stejnojmenné poetické prózy z roku 1480, když tuto knihu znovu vydal tiskem v roce 1577 s velkým věnováním právě Vicinovi. Vicino se hlásí k filosofii zahrady, kterou vystihuje Epikúros ve svém spisu O cíli takto: „Nevím, co bych měl pokládat za dobro, odstranil-li bych slasti chuti, slasti pohlavní lásky, slasti zvuků a krásných tvarů.“ Procházka hájem měla možná symbolizovat pouť nástrahami světa za milovanou bytostí, s níž bylo možno setkat se už jen ve světě duchovním, pouť za otevřeným poznáním života, který neuznává svazující konvence. O tom, jak nemilosrdně odmítá Vicino všechna řešení, která by mu měla poskytnout pozitivní jistotu, svědčí jeho příprava na smrt. Neoblomný ve svém přesvědčení, bez víry v posmrtný život, chce pouze přírodě splatit svůj dluh. Nenechal se zviklat jako Lorenzo Medici, který se před smrtí dal vyzpovídat samotným Savonarolou. Vicino odešel bez velké slávy a netoužil po ní ani po smrti. Nevybudoval si hrobku. Zbyla po něm jen malá kamenná destička s lilií a růží ve farním kostele v Bomarzu, patrně z hromadného hrobu.
Vicino hledal v tvorbě lesíka nejen „potěchu duše“, jak říká nápis na jednom z obelisků vykopaných poblíž malého divadla v antickém stylu. Zhmotnělé myšlenky nechal odpočívat v náručí mocné přírody, která jediná umí něco zázračného: znovu a znovu vytvářet z mrtvého nový život.
Někteří lidé se domnívají, že park Bomarzo je dílo vytvořené nahodile, že není dokončeno ani uzavřeno, že je to improvizace bez jakékoli závazné struktury. Je tedy jen manýristickou karikaturou, nebo je tu třeba hledat více, mystická a esoterická poselství? Spíše to druhé, což mistrně vystihuje Horst Bredekamp ve svém díle Vicino Orsini und der heilige Wald von Bomarzo. Ein Fürst als Künstler und Anarchist (Vicino Orsini a posvátný háj Bomarzo. Kníže jako umělec a anarchista). Ale co můžeme s určitostí vědět o době, kdy si Vicinova milovaná kupovala kapesníčky v ceně jednoho kočáru taženého čtyřmi koňmi?
Z dochované korespondence knížete Vicina s již zmíněným Giovannim Drouetem vyplývá, že některé z epigramů, veršů a vzkazů vytesaných do kamene, s nimiž se návštěvník v Bomarzu setkává, pocházejí z pera Annibala Cara. Možná se na nich podílel i kardinál Cristoforo Madruzzo, který se jinak pokusil vtělit svou fantazii, pýchu a marnivost hlavně do své zahrady a vily v Sorianu, římsko-etruském městě na úpatí pohoří Cimini. Zdá se, že Vicino neměl velký respekt před Bohem a opovrhoval křesťanskými představami o posmrtném životě. Nabízí se myšlenka, že ony citáty měly poněkud zastřít skutečnost, zmást návštěvníky a odvést jejich pozornost od toho, co Vicino ve svém háji symbolicky předvádí a vyznává. Není se co divit. Inkvizice smetla mnohé odvážlivce. Řada citátů byla umístěna na objekty těsně před ohlášenou a obávanou návštěvou papeže Řehoře XIII. v roce 1578, která se ale nakonec neuskutečnila.
„Dělám, co mohu“ – jedno z hlavních hesel ve Vicinově lesíku je třeba chápat ve smyslu: dělám si, co chci, ale s vědomím, že nemohu dosáhnout všeho, protože jsem jen člověk a moje schopnosti jsou omezené.
Po řadě neúspěšných pokusů zjistit architekta díla, které nebylo budováno podle předem daného plánu, byl za jednoho z možných tvůrců lesíka považován Pirro Ligorio, rodák z Neapole. Nebyl jen architektem, ale též zahradním designérem a sběratelem a znalcem starožitností. Pracoval spolu s architektem Vignolou na vodním systému zahrady pod vilou kardinála Ippolita d’Este a zahrady Lante v nedalekém městečku Bagnaia. Horst Bredekamp, mimořádný znalec Bomarza, však tuto možnost zásadně vylučuje. Autorem scénáře parku byl podle něho dozajista sám Vicino. Mezi jeho pomocníky patřili Simone Mosca, Francesco Moschino a jeho syn Simone Moschino, mladý sochař, který se zaučoval na přání Vicina v Caprarole u Farneseů. Na sochách pracoval patrně též Raffaello da Montelupo, který řídil práce na katedrále v Orvietu, a jeho žáci Ippolito Scalza a Fabiano Toto. Fabiano je totiž autorem Evy v orvietském dómu, která se nápadně podobá Ísidě z Bomarza. Vicino si jednak nemohl dovolit vzhledem ke svým financím slavné umělce, ale také se patrně nechtěl s nikým významným dělit o duchovní autorství.
S budováním háje začíná Vicino v letech 1547, po tažení do Německa. K lesíku vedla přímá cesta od paláce přes geometricky nudnou, konvenční dobovou zahradu, která Vicina zjevně nezajímala. Původní vchod do Vicinova háje byl za potokem v dosti prudkém srázu, tam, kde se nyní nachází oválné divadelní jeviště. Podobné vytvořil Bramante pro Julia II. ve vatikánském Belvedéru. Je to jediný případ, kdy se Vicino nechal inspirovat architekturou nenáviděného papežského Říma. Oba obelisky, které jeviště rámovaly, chybějí. Na zbylém podstavci jednoho z obelisků je čitelný nápis: „Vicino Orisni 1552“ – datum dohotovení divadla. Pouhý rok tehdy dělil Vicina od války ve Francii a věznění v Namuru. Druhý podstavec hlásá: „Jen odlehčit srdci.“ Petrarca, z něhož by mohl být nápis citátem, však hovoří o bolestiplném srdci. Žertuje tedy kníže, když srovnává jednorázový výlev srdce s věčností, kterou představovaly obelisky?
SOL PER SFOGAR IL CORE – Jen pro potěchu srdce
Vicinovo římské divadlo
Dvě sfingy, jež vítaly návštěvníky u původního vchodu, jsou dnes přemístěny k nové vstupní bráně do parku, která je umístěna na opačném konci. Symbolizují jednak starý Egypt, kde sfingy byly mlčenlivými strážkyněmi pyramid a v nich ukryté nejvyšší moudrosti, ale i staré Řecko. Řecká sfinga měla neúprosný dohled nad pravdou a věděním. Pravda a vědění znamenaly pro Řeky život, nepravda a nevědění smrt. První sfinga v Bomarzu připomíná svou promluvou sfingu z Fikionu nedaleko řeckých Théb, která trápila svými otázkami poutníky. Její slova útočí na návštěvníky háje: „Kdo vcházíš, pozorně si vše část po části prohlédni a pak řekni, zda tolikeré divy jsou pouhým přeludem, náhodou či neobratností, anebo skutečným uměleckým dílem.“ V manýristické době nebyla odpověď snadná. Vždyť právě příroda byla považována za dokonalou umělkyni, takže její „božské“ výtvory soupeřily s umělci.
Nápis na podstavci Sfingy
Nápis na podstavci druhé sfingy pyšně naznačuje, že poutník vstupuje do oblasti, která se vymyká běžné zkušenosti: „Kdo na toto místo nepřijde se zdviženým obočím a rty napjatými pozorností, nebude moci obdivovat sedm divů světa.“ Vicino tímto nápisem zkoušel, kdo z návštěvníků je schopen rozpoznat parafrázi veršů z Ariostova Zuřivého Rolanda. Realita je zapomenuta. Poutník se pohybuje mezi arkadickým rájem a podsvětím a může si myslet, že sochy v tomto tajemném lese byly věnovány císaři Augustovi, „druhému Romulovi“, který probudil k životu starou římskou mytologii a bájnou sfingu měl ve znaku svého osobního pečetidla.
Od roku 1558 se Vicino věnuje první části zahrady, pastýřskému ráji, oné Sannazarově Arkadii. Uvědomuje si důležitost vody, buduje tedy na potoce rozsáhlé, dnes zaniklé jezero, ze kterého byly napájeny fontány. Z prvních objektů je zřetelné, že Vicina přitahoval starý Egypt, jehož moudrost zdědilo podle Platóna antické Řecko. Kousek od divadla jsou vidět zbytky grotty, v jejíž zdi je čitelný reliéf egyptského boha Amóna s kozlími rohy. Amón je ztotožněn s Jupiterem. Sfingy jsou nejen v Thébách v Egyptě, ale i v Thébách řeckých, Amónova sestra Ísis uvnitř grotty je ztotožněna s Venuší. Tryska ve stěně dosvědčuje, že Ísis byla zkrápěna vodou a rovněž z jejího pupku vyvěrala voda. Při prvním pohledu stojí Ísis na nádržce v podobě mušle, na níž je tradičně zobrazována Venuše. Podrobnější prohlídka ukazuje, že uprostřed okraje nádržky je viditelná ptačí hlava egyptského draka Urobora představujícího věčnost času, přičemž to, co vypadá jako mušle, jsou vlastně jeho křídla. Ísis v Egyptě symbolizovala rok, Venuše stojící na mušli je tak zároveň rok nesený nekonečným časem.
Venuše-Ísis.
Jupiter-Ammón střežící Venuši
K egyptskému vyzařování do antického Řecka patří i Vicinovy jednohlavé a vícehlavé hermovky. Je mezi nimi i Pán, idylický bůh ze Sannazarovy Arkadie, který neomezuje své pastýře žádnými předpisy a zákazy, schvaluje jejich volnou lásku. Trojhlavá Hóra, bohyně ročních dob a růstu, nese svůj koš hojnosti, dvojhlavý Janus pohlíží jedním obličejem do minulosti, druhým do budoucnosti. Podobnou funkci má zřejmě i dvojhlavá Hóra. Etruský čtyřhlavý Janus, symbolizující čtyři roční doby, podle vzhledu tváří též představuje čtyři stadia lidského života. Mladíka, muže středního věku s krátkým vousem, zralého muže s plnovousem a stařičkého kmeta.
Pan, vládce Arkadie
Dvojhlavá Hóra s košem hojnosti, v pozadí umělá etruská ruina
Vicinův zájem o starý Egypt souvisel s jeho hledáním původu svého rodu u Etrusků. V roce 1498 vydal renesanční humanista Giovanni Nanni knihu falešných antických pojednání o tom, že Etruskové pocházejí přímo z Egypta. Podle tohoto falza to byli právě egyptští Etruskové, koho při potopě světa zachránil praotec Noe. Po potopě je usídlil nejprve v Arkadii a odtud pak s nimi přišel do Toskánska, kde vládl až do své smrti. Etruskové se tak mohli pyšnit ještě významnějším původem a vyspělejší kulturou než staří Římané, kteří si je podrobili. Orsiniové, jimž patřila etruská oblast okolo Viterba, byli v Nanniho sbírce jmenováni jako jedna z nejstarších rodin, které sem Noe přesídlil. To se jistě Vicinovi, který nenáviděl papežský Řím, velmi zamlouvalo. A nejen jemu. Nanni zmátl a okouzlil svým falzem mnohé.
Fiktivní ruina etruské hrobky vytesaná v místní skále
Kromě Ísidiny grotty a uměle vytvořeného torza povalené etruské hrobky se v pomyslné Arkadii nachází i nymfeum, příbytek lásky, který nesměl chybět v žádné pastorální básni, natož v renesanční zahradě. Dnes je nezastřešené. Mezi nahými nymfami, kterých je pět jako lidských smyslů, a Vicinovými heraldickými růžemi, květinou Venušinou, je čitelný zbytek nápisu: „Jeskyně … zdroj každé temné myšlenky…“ Za temné myšlenky jsou zde zajisté pokládány nauky hermetické a kabalistické, pro nezasvěcence těžko přístupné, ona moudrost, kterou střeží sfingy. Jeskyně vůbec, grotty, bez kterých se žádná manýristická zahrada neobejde, symbolizují tajemné místo v lůně přírody, kde život začíná a končí. V nich se odehrávala antická mystéria. Do hluboké podzemní svatyně však sestupují také hrdinové Rabelaisova provokativně satirického románu Gargantua a Pantagruel, který Vicino velmi dobře znal a obdivoval, aby se na jejím nejhlubším dně setkali s mystickou karafou a dozvěděli se, že nejdůležitější na světě je pít – dobré víno.
Nymfeum
U nymfea, jakoby zapomenutá po povodni, trčí nad hlubokou strží malá kamenná loďka. Po stranách loďky dva delfíni chrlí vodu na její palubu. Tato snová, dvojnásob absurdní fontána – místo aby loďka plula v údolí po vodě, leží na suchu na kopci a vodu má v sobě – silně připomíná bárku z tehdy slavného spisu Hypnerotomachia Poliphili (Polifilův boj o lásku ve snu, vydáno tiskem v Benátkách 1499). Hrdina Polifilo (ten, který miluje Polii) sní o tom, jak získal Poliinu lásku a spolu s ní je samotným bohem Kupidem převezen v podobné bárce do ostrovní říše bohyně lásky. Při plavbě bárku doprovázejí delfíni a další mořské bytosti. Zde, ve Vicinově parku, promlouvají k poutníkům svými do kamene vytesanými podobami ve funkci chrličů.
Fontána loďky
K nymfeu patřily – podle Vergilia – kamenné lavičky. Vicino zde dal dvě trojité kamenné lavičky vyzdobit postranními opěradly v podobě velmi erotických, na zádech ležících nymf s jemnými lidskými pažemi a chlupatýma kozíma nohama, které postupně přecházejí ve spirálovité architektonické voluty. Přechod od lidského přes zvířecí k „živému“ kameni připomíná to, co Vicino vyznával. Průnik umění a přírody.
Opěradlo v podobě satyrské nymfy
Místečko rozkoše, vymezené nymfeem a lavičkami, hlídají lev a lvice svírající pod tlapami kamenné koule. Takové lvy viděl Vicino ve Florencii. Koule, s nimiž si lvi pohrávají, jsou pale z medicejského erbu. Podobní lvi zdobí od dob medicejského papeže Lva X. fasádu kapitolského divadla v Římě. Vicino je ve svém háji umístil na počest Cosima I. Medicejského a Florencie jakožto centra bájné etruské říše.
Medicejský lev
Od nymfea vede cesta okolo reliéfu tří Grácií, které byly pro svou neobyčejnou krásu pokládány za sestry nymf, k Pegasově fontáně. Renesanční zahrada byla vždy něčím podobným básnickému dílu. Tím je i Vicinův lesík. Motivy symbolizující rozkoše těla i ducha, plné touhy po nesmrtelnosti, vrcholí mytickou horou Helikón. Ta je domovem devíti Múz, koupajících se v prameni, který vytryskl z hory po úderech Pegasova kopyta. Múzy tu tančí a božsky zpívají, inspirují lidi a vedou je k umění, k poznání přírody i k dějepisu. V Bomarzu se sochy Múz nedochovaly. Je tu okolo Pegasa jen devět prázdných podstavců. Na perokresbě z roku 1598, jejímž autorem je Giovanni Guerra, obklopuje fontánu deset ženských postav. Devět jich hraje na hudební nástroje, desátá je patrně Mnémosyné, matka múz.
Tři Grácie
Vzpínající se Pegas
Symbolika jako utišující lék
Sny pokládal kníže za zdroj lidské moudrosti. Nebyl sám. Surrealisté by bez nich neexistovali. Není se co divit, že Salvador Dalí byl fascinován Vicinovým silně nakloněným domem, který lákal poutníky k návštěvě hned u vstupu. Byl vybudován patrně později, až po dokončení výše popsané „Arkadie“. Měl návštěvníky fyzicky zmást, odpoutat je od zažitých konvencí a naladit je na snové vnímání divů posvátného háje. Vicino sám říká, že jeho lesík je říše vykloněná mimo svislý řád logického rozumu do hraniční oblasti mezi životem a smrtí. Námět pro dům pochází z knihy Achilla Bocchiho Symbolicarum (kniha emblémů). Nakloněný dům měl ve znaku Carolus Ruinus, jehož manželka byla tak silná, že udržela jeho rodinný statek a majetek před úpadkem v době, kdy byl její manžel na válečném tažení. Takto statečně se chovala i Vicinova manželka Giulia, která spravovala úspěšně Bomarzo v čase, kdy její muž byl v zajetí. Nakloněný dům upozorňuje na problematiku přeludu a uměleckého klamu. Věnování na něm patří „Cristoforu Madruzzovi, knížeti tridentskému“. Přestože byl hostitelem tridentského koncilu, spojovalo jej s Vicinem volnomyšlenkářství a holdování vilové kultuře. Chtěl Vicino tímto věnováním zabránit tomu, aby byl obviněn z odpadlictví? Vždyť právě tridentský koncil radikálně vymezil katolickou věrouku proti herezi a reformaci. Vicinův epikureismus rouhačstvím dozajista byl. Přesto se ve věnování nezmínil o Madruzzově církevní kariéře, o jeho kardinálské a biskupské hodnosti. Věnování bere na vědomí pouze jeho světské postavení.
Nakloněný dům
Věnování Cristoforu Madruzzovi, knížeti tridentskému
Na nakloněném domě je ještě jedno věnování, které je implicitní, a to Alessandru Farnesemu. Je zakódováno do latinského překladu věty ze VII. knihy Aristotelovy Fyziky, který říká asi toto: „Když je duch v klidu a pokoji, je chytřejší.“ Aristotelés však chce říci něco jiného, že totiž „rozvažování dospívá k poznatku a k rozumnému závěru až tehdy, když se (ve svém přemítání) zastaví a ustálí“. Překladatel spatřoval v „klidu a pokoji ducha“ dobu, kdy duch spí a sní. Nedokonalý překlad zpopularizoval Vasari a Alessandro Farnese si jej umístil nad psací stůl v knihovně vily v Caprarole, kde ho Vicino často vídal.
Věnování Alessandru Farnesemu: ANIMUS QUIESCENDO FIT PRUDENTIOR ERGO
Na opěrné zdi zabudované do svahu, která tvoří pozadí divadelnímu jevišti, je nápis, čitelný jen zčásti. Jeho smysl lze doplnit vzhledem k osvědčeným básnickým schopnostem knížete takto: „Pro podobnou marnost jsem zapálen, ať jde o básnické dílo na divadle, či přeludy v mé zahradě.“ Dvojsmyslné chápání nápisu je evidentní. Na jedné straně se Vicino vyjadřuje o svém díle jako o nicotnosti a marnosti, na straně druhé je povyšuje na básnické pronikání k pravdě.
Zájem o sny jakožto zdroj božské moudrosti byl v 16. století všeobecně rozšířen. André Thevet referuje v knize Dell’ India America o tom, jakou důležitost přikládají snům Indiáni, což ovšem Vicina velmi zajímalo. Jezero vybudované v areálu bylo chápáno jako moře a právě za ním, tedy v zámoří, se nachází obrovitá maska patrně aztéckého božstva – pět a půl metru vysoká tlama s vyceněnými zuby korunovaná koulí symbolizující globus. V dnešním průvodci se nazývá Proteus Glaucus.
Aztécký „Proteus-Glaucus“
K „moři“ vedla cesta od Pegasa okolo obrovité rybí tlamy a ještě větší želvy. Sedm metrů dlouhá želva nese na krunýři vázu vysokou čtyři a půl metru a na ní, o zeměkouli se jemně opírajíc nohama, se vznáší okřídlená ženská postava Fámy, vytrubující na dvě tuby slávu o lesíku po celém světě. Podle básníka Giuseppa Betussiho dokonce Fáma z Bomarza dokázala, že se její zprávy o věhlasném háji přenesly i přes černou řeku Léthé, řeku zapomnění. Křídla Fámy a její dvě tuby dnes chybějí. Známe je jen z dobových kreseb. O gigantických želvách přinášeli zprávy objevitelé Ameriky. Želvy s křídly či s lodními plachtami viděl Vicino ve Florencii na několika veřejných prostranstvích. Symbolizovaly dlouhověkost, nepřemožitelnost a rozvahu, ono známé „pospíchej pomalu“.
Jedna z těchto želv nese na krunýři nahého dvorního trpaslíka Cosima I. a zdobí dnes východ ze zahrady Boboli ve Florencii.
Valerio Cioli, Bakchus na želvě v zahradě Boboli ve Florencii
Rybí tlama vyčnívající z potoka představuje Orka, jednoho z bohů podsvětí, o nichž vypráví zpráva na blízké lavičce. Ryba představuje též hraniční vody zapomnění mezi světem a podsvětím, které překonal teprve Kolumbus. Současně ale připomíná i „zubatou vagínu“, etruskou Smrt, vyobrazenou na etruské váze z Perugie.
Etruská „zubatá vagína“
Své politické názory shrnul Vicino rafinovaně na plošině s exotickými zvířaty – oblíbenou alegorií dálné Asie. Dokázal své buřičství dokonale mezi tato zvířata zašifrovat. Nápis na lavičce slibuje: „Vy, kdo se touláte po světě s touhou vidět veliké a ohromující věci, přistupte blíže a uvidíte rozšklebené tváře slonů, lvů, medvědů, orků a draků.“
Unavený beran, odpočívající vlevo od lavičky, nepochybně nese na těle mytické zlaté rouno. Na jeho hlavě jsou znatelné stopy po nyní chybějících rozích. Beran se zlatým rounem symbolizuje odvážné výpravy do dálných krajů, které tak upoutávaly Vicinovu pozornost.
Beran se zlatým rounem
Obrovitá, šest metrů vysoká váza zdobená čtyřmi ďábelskými hlavami, která se tyčí vpravo od lavičky, mohla sloužit jako obětní vykuřovadlo podsvětní bakchické věštírny. Jiní se domnívají, že by mohlo jít o již zmíněnou mystickou karafu z Rabelaisova ztřeštěného románu Gargantua a Pantagruel. Tuto knihu obdržel Vicino podle korespondence krátce po jejím vydání roku 1564. Podsvětí je tu označováno jako místo smyslové rozkoše. Zaklínání karafy, která nakonec vydává příkaz „Pij!“, prováděly kněžky u Rabelaise v etruštině. To Vicina dozajista těšilo.
Mystická karafa
Připomínání etruské nadřazenosti nad druhořadým Římem prostřednictvím Rabelaisovy karafy nebylo jedinou politickou zpovědí pána z Bomarza. Obrovitý slon se čtyřbokou pevnostní věží na zádech, který drtí chobotem římského vojáka, představuje možná Hannibalovo Kartágo, úhlavního nepřítele starověkého Říma. Slon má na svém postroji Vicinovy heraldické růže. Chce tak kníže ukázat, na čí straně stojí, vyjádřit svůj odpor proti papežskému státu?
Slon drtící římského vojáka
Mohutný drak, na něhož odvážně útočí párek lvů, silně převyšuje lvy svou velikostí. Lví mláďata už mu padla za oběť. Jedno drtí svým hadím ocasem, druhé leží rozsápáno pod ním. Ale drak, symbolizující Řím, ví, že není třeba se zabývat tímto chabým, nerovnocenným nepřítelem. Svůj zrak zuřivě upírá na nedalekého slona. To je rovnocenný sok. Podle tradice sice drak méně obratného slona zakousne a zabije, ale vzápětí se naň slon zhroutí a svou vahou ho rozmačká.
Boj draka se lvy
Draka měla v erbu rodina Boncompagni, z níž pocházel papež Řehoř XIII. Lvi byli heraldickým zvířetem rodiny Savelli, ke které patřila manželka Vicinova syna Corradina. Symbolické narážky nelze přehlédnout.
Lavička připomínající pomocí erbů svatbu Vicinova syna s nevěstou z rodiny Savell
Ve směru, kterým se ubírá slon, leží další planina, lemovaná vázami. Je to připomínka etruského urnového hřbitova. Obrovitý Neptun, který vévodí dnes vyschlé fontáně, svírá v levé ruce roh hojnosti, v pravé delfína. Půlkruhová nika za jeho zády, která mu kdysi dodávala majestátnosti, je dnes v ruinách. Neptunovy atributy připomínají, že byl nejen pánem moří, ale spravoval i vody sladké, zavlažoval půdu a umožňoval lidem mít z ní užitek.
Neptun s malým a velkým delfínem
Z křoví vyčnívající rybí tlama (Velký delfín) symbolizuje Tyrhénské moře. Připomíná tlamu, kterou Vicino viděl na oslavách svatby Franceska de’ Medici s Biankou Cappello ve Florencii.
Urnový háj a etruské hrobové ruiny nejsou jen smutné memento mori, nýbrž hrdý odkaz na etruské předky. Na opačném konci urnového háje se vyjímá matka úrody Ceres, obratně vyvažující na hlavě mísu plnou ovoce a dalších plodin. I ona drží za ocas malého delfína, aby bylo jasné, že není jen bohyní suchozemské vegetace. Děti, z nichž jedno hladí, druhé jí šplhá po lokti a třetí jí sedí na rameni, upozorňují na její další úkoly: stará se o plodnost. Za jejími zády chňapá labuť po ploutvi mořské panny a dvě ženské postavy s motýlími křídly a tělem zakončeným ploutvemi drží za nohy muže a ponořují jej hlavou dolů do vody. Výjevy bájných postav ze souše i země se tu propojují s podsvětím ve stylu umělecké výzdoby starých etruských pohřebišť.
Bohyně Ceres
Nepřehlédnutelnou je ve Vicinově říši Spící kráska. Je to Angelika z Ariostova Zuřivého Rolanda, která odpočívá na útěku před svými pronásledovateli? Nebo je to Psýché, jejíž příběh tak sugestivně vypodobnil pro palác Te v Mantově Giulio Romano podle Apuleiova románu Zlatý osel? Nepřepadl ji smrtelný spánek poté, co otevřela ze zvědavosti skříňku s krásou, přestože ji Proserpina výslovně varovala? Záhyby jejího roucha však nepochybně připomínají sochy matrón na víkách etruských sarkofágů. Psýché v Bomarzu leží bezvládně na cestě z podsvětí. Hlídá ji malý psík s nastraženýma ušima – egyptský (a tedy etruský) symbol věrnosti.
Spící krásku střeží malý psík
Osvobození Eróta v říši mrtvých
V roce 1560 umírá Giulia, Vicinova milovaná žena. Na její počest staví Vicino astrální chrám a jeho myšlenky se ubírají k podsvětí, které nechce vidět jako místo utrpení, křesťanské peklo, říši stínů a bolu, nýbrž jako království plné erotické smyslnosti. Přeinterpretovává ortodoxní představy. Peklo je pro něho rájem chudáků a filosofů. Hranice života a smrti se stírají.
Byla to Betussiho kniha Imagine del Tempio (Zjev chrámu), co inspirovalo knížete ke stavbě tohoto neobvyklého svatostánku. Je vybudován na nejvyšším místě v háji. Není zasvěcen žádnému křesťanskému kultu. Obrací se k nebesům. Slunce září jak z reliéfu na vstupní straně schodiště, tak na opačném konci na čelní stěně uvnitř chrámu. Chrám propojuje síly kosmu se silami země: z vyhlídkové plošiny po straně se otvírá pohled do Vicinova podsvětí.
V tehdejší době naprosto unikátní stavba propojuje osmibokou ústřední část (cella) s trojlodní sloupovou předsíní (pronaos). Kanonickým vzorem pro takovou kombinaci je římský Pantheon, ovšem v daleko mohutnějších proporcích. Jedinečné je, že každá z částí si stačí sama o sobě (pronaos je vlastně samostatným chrámem), a přesto spolu tvoří dokonalý celek. Vicino si v korespondenci pochvaluje, že kupole je stejně dokonalá jako Brunelleschiho kupole na chrámu Santa Maria del Fiore ve Florencii.
Astrální chrám
Pronaos astrálního chrámu, na čele schodiště znamení Slunce
Opět i zde zaznívají etruské inspirace, a to podle Vitruviova pojednání o etruských chrámech, především v sloupovém řádu vstupních lodí. Strop střední sloupové lodi je ale citací vestibulu paláce Farnese v Římě – poklona Vicinově Guilii z rodu Farnese. Kazetový strop v této lodi kombinuje farneseovské lilie a orsiniovské růže. Motiv rozvinutých květů je ovšem etruský.
Kazetový strop střední sloupové lodi astrálního chrámu
Kazetový strop osmiboké kaple astrálního chrámu
Fresky v chrámu zobrazovaly znamení zvěrokruhu. Dnes jsou téměř neznatelné. Zmrtvýchvstání Krista na stranách schodiště je možná jen zastíracím manévrem, který není v háji ničím neobvyklým. O svém rouhačství Vicino dobře věděl. Možná se však jedná jen o pozdější doplněk. V levé sloupové lodi jsou znaky Vodnáře, Ryb a Skopce, v pravé je Štír, Střelec a Kozoroh. Ostatní znamení pokračují uvnitř oktogonu kaple, uprostřed jsou přerušeny již zmíněným sluncem. Zvířetník je rozdělen na denní a noční domy v souladu s rozdělením chrámu na dvě symetrické osy. Fresky současně zachycují, jak znamení střídavě příslušejí ženskému a mužskému principu. Zvenku byly po obvodu chrámu mozaikou vyznačeny odpovídající měsíce v roce. Dnes jsou rovněž neznatelné. To vše přesně odpovídalo dobovým astronomicko-astrologickým naukám.
Schéma astrálního chrámu
Právě o sedm metrů níže, pod astrálním chrámem, střeží vstup do podsvětí trojhlavý Kerberos. „Hrůzný živočich s velkým břichem a krhavýma očima plnýma žluči. Slintá si na vousy, stahuje lidi zaživa a čtvrtí.“ Tak jej vidí Dante ve svém Pekle. Kerberovu zlobu v Bomarzu již dávno setřel čas. Jeho hlavy působí unaveně, až nevinně. Těžko si představit, jak svými tlamami rafá.
Trojhlavý pes Kerberos
Hned za Kerberem se tyčí ženská postava. Na hlavě má korunu s měsíčním srpkem. Je to Proserpina, dcera Jupitera a Cerery, královna podsvětí. Tou se stala proti své vůli: unesl ji sem Dís (řecký Plútón či Hádés), král říše mrtvých. Dolní část jejího těla se podobá hadovi, neboť Zeus v podobě hada s ní zplodil Dionýsa. Původně byla měsíční bohyní plazící se po obloze, Lunou, kterou tak sugestivně popisuje opět Dante ve svém Pekle. Odtud je jejím atributem onen srpek měsíce.
Bohyně Proserpina
V tomto Vicinově podsvětí má sice Proserpina neúprosnou tvář bohyně smrti, ale připomíná se tu též, že je ochránkyní života, zajišťuje klíčení zrna. Každoročně se vrací na devět měsíců z říše smrti na zem, aby tu dohlížela na vegetaci a plození. Proserpina z Bomarza působí silně eroticky. Její roztažené hadí nohy vybízejí ke spočinutí na lavičce vytvořené ze vzedmutého břicha s opěradlem z vyklenutých ňader. Plošina, na které se nachází podsvětí, je lemována střídavě piniovými šiškami – podle Etrusků symbolem ženské plodivé síly – a žaludy, které reprezentují sílu mužskou.
Podsvětní plošina Proserpiny, vpravo Vicinův heraldický medvěd
Dva heraldičtí medvědi na druhém konci plošiny proti Proserpině tu mají rovněž důležitou funkci. Jeden drží erb rodiny Orsini, druhý orsiniovskou heraldickou růži. Opička nad erbem necudně vyplazuje na Proserpinu jazyk, původně červený. Sochy v háji byly pečlivě kolorované kontrastními barvami. Vicino se zaobíral trvanlivostí barev, hledal pro svůj háj ty nejodolnější. Je známo z jeho korespondence, že heraldický medvěd měl zelenou srst, modře orámovaný erb a uvnitř něj červené pruhy. Celá tato plošina, kterou někteří znalci ironicky označují jako hřiště a tvrdí, že byla určena ke sportování, může vzbudit u senzitivnějších jedinců jiný pocit. Ale což nebylo touhou Vicina dokázat, že smrt lze obelstít a překonat?
Heraldičtí medvědi ukazují Proserpině Vicinovu růži a jeho erb, v pozadí lvi s Harpyjí
Vicinův erb s opicí
Heraldická zvířata a podsvětní příšery pokračují ve své zpovědi za zády medvědů. Lev a lvice drží v šachu Sirénu a Harpyji. Siréna s melancholickým výrazem se v horní části těla podobá klasickým nymfám. Ohanbí a část stehen však zakrývá hustá kozí srst typická pro satyrské nymfy, hadí nohy jsou posety rybími šupinami. Harpyje se pyšní stejnou korunou na hlavě jako Proserpina. Její ruce mají podobu dračích křídel a pahýlovité nohy spočívají na obrovských ptačích drápech. Její rybí ocas je zakončen ploutví. Obě mytické příšery jsou spíše erotickými atrakcemi než objekty, které by měly nahánět hrůzu a vzbuzovat pocit nebezpečí. Autory soch jsou s největší pravděpodobností Ippolito Scalza a Fabiano Toti, kteří získali odborné zkušenosti na stavbách v Orvietu.
Siréna střežená lvicí
Dvojsmyslnost podsvětí zdůrazňuje další Orcus, bůh smrti, šest metrů vysoká šklebící se hlava s dokořán rozevřenýma očima, širokýma v průměru téměř jeden metr. Prázdné zornice propouštějí světlo dovnitř tlamy. Původní nápis nad vchodem připomínal vchod do pekla z Dantovy Božské komedie: „Zanechte všech nadějí, kdo vstupujete.“ Protože však Vicinovo podsvětí nebylo tak úplně beznadějné, modifikoval Vicino citát na: „Zanechte všech myšlenek…“ Z nápisu se dnes zachovala jen střední část a při restauraci Orka z toho vzniklo: „Ogni pensiero vola“– „Všechny myšlenky uletí“. Hrůzný pocit je vyvrácen jazykem příšery, který uvnitř Orkovy tlamy přechází v kamenný stolek obklopený lavičkami. Prostor o velikosti asi čtyři krát čtyři metry, vyhloubený ve skále, byl nejen příjemným spočinutím v chládku, ale i místem pro příležitostné muzicírování.
Orcus
Niterná ztráta smyslu
Vicinův duchovní neklid utěšovaný budováním háje, četbou knih, požitkářstvím i uvědomělým rouhačstvím – jeho soukromé dopisy by ho mnohonásobně vydaly inkvizici – přerostl v depresi. Ztrácí sílu, má nemocný žaludek, chuťovým požitkům je konec. Láska a erotika se mu vyhýbají. Po bratrovi zdědil značné jmění, ale již ho to téměř nezajímá. Bez smyslových vjemů a fyzické činnosti ztrácí životní energii. „Toužím být sochou, ano, sochou,“ svěřuje se v dopise Drouetovi.
Za pozoruhodným, sedm metrů vysokým sousoším dvou gigantů, na kterém začal pracovat pod Vicinovým vedením Simone Moschino v roce 1575, se vyjímá nápis: „A pyšní-li se Rhodos kolosem, i můj lesík je takovým ozdoben, více v mých silách není, dělám jen, co mohu.“
... FO QUANT IO POSSO – „Dělám, co mohu“
Vicino srovnává jeden z divů světa s gigantickým „Rolandem“ ve svém háji, neboť velikost posuzuje vlastním, subjektivním metrem. Sousoší dvou gigantů je tou největší záhadou posvátného háje. Snažila se ji objasnit řada odborníků. Návrh, že se jedná o boj dobra (Herkules) se zlem (Kakus), je dostačující snad jen pro školní výpravy. Herkules Kaka rdousil, čemuž poloha soch neodpovídá, a odložené brnění za stojící postavou navíc nenese Herkulovy atributy. Obličej horní postavy se nápadně podobá Vicinovu portrétu na dochované bronzové medaili. Odložená helma je na obou stranách ozdobena Vicinovou heraldickou růží. Dolní postava má ženskou fyziognomii obličeje a dlouhé ženské vlasy. Hlava a krk spočívají na polštáři překrytém drapérií jejího roucha. Mnohé návštěvníky napadlo, že se jedná o zuřivého Rolanda a krásnou Angeliku z Ariostova příběhu. Nejpozoruhodnější a nejvěrohodnější výklad však podává Horst Bredekamp. Předlohou pro sousoší mohly být dvě Vicinovi dobře známé ilustrace Giulia Romana k Rozkošnickým sonetům (česky vyšly jako soukromý tisk v roce 1928 v překladu Kamila Bareše pod názvem „Božského Pietra Aretina Rozkošnické sonety“). Potíž je ale v tom, že dolní postava nemá ženská ňadra. Tím se vyznačovaly v řecké mytologii Amazonky. O těchto bojovných ženách mýtus říká, že jim byly po narození vypalovány prsy, aby jim později nepřekážely při lukostřelbě. Zájem o Amazonky ve Vicinově době vzbudil nejen italský překlad Diodóra, ale i spis Gaspara de Carvajala, který se zúčastnil expedice do Jižní Ameriky v roce 1541. Velkou řeku, v jejíž oblasti údajně narazili na několik ženských bojovných kmenů, nazvali tehdy Amazonkou. Vicinovi zřejmě imponovala nejen odvaha a bojovnost těchto žen, ale i jejich smyslnost, kterou se údajně vyznačovaly. Svou nemanželskou dceru, kterou mu porodila mladičká Clelia, pojmenoval Orontea, podle krásné a chytré královny Amazonek z Ariosta.
Ale nezdá se, že by Vicinova Amazonka byla znásilňována. Unavený, vyčerpaný Vicino ji jemně drží za nohy a zamyšleně hledí do dálky. Ztvárnění ženského aktu bylo tehdy běžné. Zdá se však, že smyslem celého gigantického sousoší je něco v té době neobvyklého: explicitně prezentovat vagínu – patrně jako symbol vitality, plodnosti, síly a lásky.
Roland s Amazonkou
Vicino Orsini, medaile z poloviny 16. stoletíOriginál uložen v Britském muzeu v Londýně
Rolandův odložený oděv, na přilbě Vicinova růže
Amazonka
Vicino nedokáže ve svém lesíku k stáří jen tak meditovat, jak mu doporučuje přítel Drouet. Je zvyklý filosofovat tělem, a bez smyslových vjemů nemá pro něho nic smyl, bez fyzické činnosti ztrácejí pro něho věci význam. Je ve svém epikureismu důsledný. Ve svém parku důrazně poukázal na to, že upjaté dvorské konvence a církevní zákazy oslabují lidskou vitalitu. Jeho obdiv k Americe je obdivem k praobrazu nespoutanosti. Podobně jako Ariostův Roland, který se toulá po celém světě, objímá Vicinův myšlenkový záběr širý svět od Egypta přes Řecko a Řím až k jeho milovaným Etruskům, od staré Indie až k nově objevené Americe.
V roce 1580 Vicino píše, že ho již nezajímá ani lesík, ani výstavba paláce. Myslí jen na smrt. Tento výjimečný, vysoce vzdělaný muž, který opovrhoval pokryteckým papežstvím, frivolně používal citáty z Bible a odmítal křesťanské představy o posmrtném životě, neboť je pokládal za směšné a lživé výmysly lidí, napsal pár dní před smrtí příteli Drouetovi: „Prokažte mi tu radost, a když uvidíte ty neobyčejně mladé, ale i ty staré kardinály, udělejte na ně alespoň pod pláštěm fík, jak se říká v Neapoli.“ Fík – vstrčit palec mezi ukazováček a prostředníček – je gesto nejvyššího opovržení sloužící k odhánění ďábelských mocností.
Kníže Orsini zemřel roku 1583. Sídlo Bomarzo získal v roce 1645 vévoda Ippolito Lante della Rovere, který dal vybudovat velký sál v druhém poschodí paláce. Do rukou rodiny Borghese se palác dostal v roce 1836. O posvátný háj se už v té době nikdo nezajímal.
Erb rodiny Orsini vládnoucí v Bomarzu v letech 1369–1638. Freska na stropě paláce Bomarzo
Erb vévody Ippolita della Rovere. Freska na stropě paláce Bomarzo
V současné době patří areál rodině Bettini. Tina Severina Bettini, která se nejvíce zasloužila o restaurování kouzelného háje, má v jeho astrálním chrámu pamětní desku, stejně jako její manžel.
V Orsiniho zahradě jako by se zastavil čas, ale na první pohled to tak vypadá i v městečku na skále. Kamenné metafory hledí vzhůru k sídlu knížete Vicina. V uličkách kolem něj, tak úzkých, že do nich po většinu dne nepronikne ani jediný paprsek slunce, posedávají na malých židličkách stařeny s etruskými geny. Jejich oči se už dávno dívají jen do minulosti. Zato kočky povalující se na kamenných zídkách si očima plnýma chladu měří každého cizince a pak se povýšeně zahledí do dálky, jako by dávaly znamení Vicinovi i jeho Giulii, že není třeba se vzrušovat. Takové mátohy, co se tu pohybují, nemohou obsáhnout myšlenkový záběr knížete. Na malém náměstí hned za palácem, před kostelem Santa Maria Assunta, odpočívá melancholický medvěd svírající růži. Něha se zrádnými trny v tlapách šelmy, která si na svou oběť počká. Za noci se všude kolem ozývají vzdechy z etruských pohřebišť.
Medvěd s orsiniovskou růží před kostelem Santa Maria Assunta v Bomarzu
Fotografoval: Ivan Chvatík
Na severu Itálie směřuje pouť k slavným vilám benátského mistra Palladia a k pitoresknímu komplexu D’Annunziově na břehu jezera Garda. Ve Florencii a jejím okolí je pozornost věnována renesančním vilám, jejichž prostory hostily osobnosti, které stály u zrodu novověké evropské civilizace. V okolí Říma mapuje kniha několik pozoruhodných vil a zahrad postavených zámožnými kardinály. Nevynechává ani bizarní „posvátný háj“ Bomarzo. Cesta končí na Sicílii u vily Palagonia, před kterou stanul v úžasu i na ledacos zvyklý Johann Wolfgang von Goethe.
Jedna z kapitol je věnována Vile Bomarzo a nazvala jsem ji "Hlasy z posvátného háje"
Vila Bomarzo, Parco dei Monstri – zahradní komplex u městečka Bomarzo poblíž Viterba
Vystavěno v druhé polovině 16. století
Zadavatel: kníže Pier Francesco Orsini zvaný Vicino
Architekt: patrně sám kníže Vicino, podle některých Pirro Ligorio
Sochaři: Raffaello da Montelupo, Ippolito Scalza, Fabiano Toto, Simone Mosca, Francesco Moschino, Simone Moschino
Poselství soch
Nikomu se dosud nepodařilo proniknout k tajemstvím, která střežíme. Jsme noční můry přecitlivělého a uměnímilovného knížete Vicina Orsiniho, nebo jen výtrysky vášně fanatického hermetika a alchymisty? Mají snad pravdu ti, kdo tvrdí, že jsme dílem šílenství, absurdním divadlem, mnohovrstevnatou alegorií? Hádejte! Naše tajemství může být lehké jako pírko! Jsme možná jen ztělesněním odvahy umělce, vzdělance, hrou jeho představ. Téměř po čtyři staletí nám byl dopřán božský klid. Nyní nás ze spánku budí nepřetržitý dusot turistů. Ale máte-li doširoka otevřené oči a nastraženou mysl, vstupte do našeho posvátného háje! Tajemství, která zde lze odkrýt, jsou tajemství vás samých. Můžete se dozvědět, kolik je ve vás fantazie, humoru, bázně, poezie, úcty k životu i ke smrti…
Sfingy střežící tajemství posvátného háje
Kameny odolávající času
V roce 1967 byl Washington svědkem světové premiéry opery Bomarzo, kterou kritika nazvala Porno in bel canto. Složil ji významný argentinský skladatel Alberto Ginastera. Libreto k tomuto provokativnímu hudebnímu dílu, ve kterém kníže Orsini vystupuje jako bisexuál a poživačník, napsal Manuel Mujica Láinez podle svého stejnojmenného románu, vydaného o pět let dříve. Za diktatury byla tato opera v Argentině zakázána. Poprvé se hrála až v roce 1984, po zvolení demokratického prezidenta Raúla Alfonsína.
Ve dvacátých letech navštívili Bomarzo Salvador Dalí a Jean Cocteau. Oba tajemný lesík inspiroval. Rozpoutali o záhadném háji diskusi mezi surrealisty. Ti se snažili interpretovat různými způsoby celé dílo, aby ukázali, že věci nemusí být takové, jaké se na první pohled zdají. Vicino Orsini dokonale zapadal do rodokmenu surrealistů, který se tak intenzivně snažili sestavit, počínaje francouzským básníkem Lautréamontem. Reakcí Salvadora Dalího na Bomarzo je obraz Pokušení sv. Antonína. Cocteau v době, kdy navštívil Bomarzo, pracoval na adaptacích antických tragédií, které uvádělo divadlo Charlese Dullina na Montmartru. V roce 1930 natočil Cocteau svůj první film, Krev básníka, v němž se antická socha, podobná herečce a fotografce Lee Millerové, proměňuje ve skutečnou ženu. Prolínají se tu dvě roviny, podobně, jako je tomu ve Vicinově háji. Ideál krásy vytesaný do kamene, odolávající času, a živé tělo milované bytosti, která je smrtelná.
Francouzský spisovatel André Pieyre de Mandiargues napsal o tomto spícím lese v roce 1957 esej, neboť ani on mu neodolal. Jeho krajanka Niki de Saint Phalle se Bomarzem inspirovala, když vytvářela sochy pro svou „terakotovou zahradu“ v jižním cípu Toskánska, poblíž Capalbia.
Tito umělci nejsou jediní, které podivuhodný háj zasáhl. V době, kdy vznikal, psal Bernardo Tasso svou báseň Florinda a epos Amadigi, který byl oslavován stejně jako Osvobozený Jeruzalém jeho syna Torquata. Inspiroval se Bernardo Tasso manýristickým lesem v Bomarzu, nebo Vicino Orsini dílem svého přítele Bernarda?
Palác rodiny Orsini
Triumf života
Na skále nad parkem se vypíná městečko Bomarzo. Kdysi, za Etrusků, se jmenovalo Polimarzia. Již z dálky je vidět palác, vlastně dva paláce, jeden z doby gotické, druhý na něm jako renesanční nástavba. Patřil bohaté papežské rodině Orsini, která měla v 16. století dobu své největší slávy již dávno za sebou. Do pozadí ji zatlačila rodina Farnese. Otec Vicina, Corrado Orsini, se v roce 1520 podruhé oženil, a to se svou vzdálenou příbuznou Clarissou Orsini, dcerou kardinála Franciotta Orsiniho. V červenci roku 1523 se jim narodil syn Pier Francesco zvaný Vicino. V té době měl už jeho otec vypracovaný návrh na přestavbu paláce od Baldassarra Peruzziho, spolupracovníka Raffaelova. Nechtěl zaostávat za okázalostí, s jakou se předváděli jeho soupeři z rodu Farnese. Po otcově smrti v roce 1535 se majetek dělil mezi rozvětvenou rodinu. Kardinál Alessandro Farnese mladší úředně přiřkl Vicinovi Bomarzo v roce 1542.
Erb rodiny Orsini nad vchodem do paláce
Knížete Vicina bylo třeba vhodně oženit. V roce 1544 se konala svatba. Nevěsta Giulia, dcera Galeazza Farneseho, vévody z Latery, měla štěstí. Na rozdíl od řady jiných urozených dam té doby byla svým manželem vroucně milována. Nebo to byly jen jeho představy o lásce? Jejími předky byli papež Pavel III. a také slavná Giulia, milenka papeže Alessandra VI. z rodu Borgia. Možná, že právě po ní dostala Orsiniho Giulia své jméno. Možná. Když procházela komnatami paláce v Bomarzu, netušila, že se stane hrdinkou komplexního uměleckého díla, v němž se nebe a peklo spojí, aby pomohlo utišit neklid a nejistotu doby spletencem nabubřelosti a lability, zoufalého výkřiku a zlomyslného šklebu. Kníže Vicino zhmotnil její legendu ve svém parku. Ustlal jí v příběhu, který se pro nánosy hlíny i kulturních dějin stal jen těžko čitelným.
Vicino Orsini byl člověk posedlý uměním, sbíral starožitnosti, zabýval se hermetikou, studoval dějiny Etrusků, jejich pohřební rituály, lákal ho Dálný východ, starý Egypt a antické Řecko. Jako voják bojoval ve službách papežových. V roce 1546 se účastnil tažení po boku císaře Karla V. a papeže Pavla III. proti protestantskému spolku šmalkaldskému. O pár let později, v roce 1553, bojoval Vicino na straně francouzského krále proti císaři, aby si Farneseové udrželi Parmu. Padl do zajetí v bitvě u Hesdinu a téměř dva roky byl vězněn v Namuru. K jeho rozhodnutí vzdát se vojenské kariéry a veřejného života přispěly otřesné zážitky z obrany Říma v roce 1557 před španělským vévodou z Alby. Krutost, kterou prokázal papež Pavel IV., když dal z pomsty vyvraždit obyvatele obce Montefortino (dnes Artena) včetně žen a dětí, ho znechutila a zatvrdila proti papežskému státu. V témž roce oslavil ještě Bernardo Tasso ve svém eposu Amadigi Vicinovy vojenské schopnosti, ale ten se již rozhodl oddat se konečně tomu, co ho tak přitahovalo. Toužil se věnovat výstavbě svého parku a najít v rámci přírodních daností svou vlastní přirozenou polohu, vést epikurejský způsob života a nenechat se omezovat žádnými předpisy a zákazy. Vyzdvihoval smyslovost nesvázanou falešnou společenskou a církevní morálkou. Útěk z města do přírody prohluboval Vicinovu potřebu extravagantních knih, z nichž většina již byla na indexu papeže Pavla IV. a později Řehoře XIII. Kulinářské požitky a vypjatá sexualita u něho byly na žebříčku hodnot stejně vysoko jako požitky duchovní. Tvrdil, že dobrý stav žaludku podmiňuje správnou funkci ducha. Na intimních dopisech se vyjímá jeho podpis „Medvídek (= Orsino) z Bomarza, známý milovník medu“. Tak vyzdvihuje dobové symboly erotického požitku, jablko a med, známé z Ovidia, Aretina či Torquata Tassa. K jeho oblíbeným autorům patřil Paracelsus, propagující názor, že příroda poskytuje člověku veškerou medicínu. Četl spisy Marsilia Ficina, často se ve své soukromé korespondenci zmiňuje o knize Alvise Luigiho Cornara Traktát o střídmém životě. Zaujal ho i Levino Lemnio z Padovy, stejně jako Raymundus Lullus. Nejbližší mu však byly názory Epikúra, kterého studoval ze Seneky.
Z pěti Vicinových synů ho přežili pouze dva. Alessandro a Scipione zemřeli brzy po narození, Orazio padl v největší námořní bitvě proti Turkům u Lepanta roku 1571. To byl možná jeden z důvodů, proč se Vicino omluvil z účasti na velkolepé oslavě vítězství, kterou pořádal kardinál Ferdinando Medici ve Florencii. Univerzálními dědici Vicinova majetku byli ustanoveni Corradino a Marzio. Vicino vymohl u Řehoře XIII. legitimitu pro své dvě další, nemanželské děti Leonida a Oronteu. Přivedla mu je na svět Clelia di Clemente, jeho mladičká milenka z Bomarza.
Soukromé styky udržoval s kardinály Alessandrem Farnesem, Ippolitem d’Este, Flaviem Orsinim i s tridentským biskupem Cristoforem Madruzzem. K jeho přátelům patřil i Cosimo I. Medici, velkovévoda etruský. Vicino se roku 1558 účastnil svatby Cosimovy dcery Lukrécie s Alfonsem d’Este a při té příležitosti sjednal tragický sňatek Lukréciiny sestry Isabely s Paolem Orsinim, jejím budoucím vrahem. Tajemník papeže Pavla III. Giovanni Drouet, s kterým se Vicino seznámil při tažení do Německa, patřil mezi jeho důvěrníky, o čemž svědčí jejich dochovaná korespondence. Později k okruhu těchto mužů přibyl i kardinál Gambara. Nedaleko Bomarza budoval vilu, známou dnes pod jménem Lante. Vicino nikdy nemohl soupeřit v rozsahu a nákladnosti s vilami, které si vystavěli Ippolito d’Este či pyšný Alessandro Farnese. Nebyl tak bohatý. Možná proto chtěl nad nimi vyniknout originalitou svého parku, svým intelektem a vzděláním, které již v jeho raném věku obdivovala vznešená benátská společnost a mnozí učenci i umělci.
„Dělám, co mohu“
Pro svůj jedinečný háj si Vicino zvolil místo na svahu tiberského údolí pod svým palácem, který připomínal kouzelný zámek z Ariostova Zuřivého Rolanda, kam pyrenejský mág Atlas unášel rytíře a sličné dámy. Nejraději by háj vybudoval v blízkosti etruských hrobů nebo přímo mezi nimi, ale ani odtud k nim nebylo daleko. Měl k tomu důvod. Rodina Orsini odvozovala svůj původ od Etrusků.
Vicino nazývá svůj háj boschetto (lesík), což je tradiční název pro malou, v koutku skrytou „tajnou“ část zahrady. Zde je ovšem takovým lesíkem celý areál. Nemá geometrickou strukturu, nejsou v něm vyznačeny povinné cestičky, kultivované části se mísí s volnou přírodou. Možná i proto jej Sansovino přirovnával k Sannazarově Arkadii ze slavné stejnojmenné poetické prózy z roku 1480, když tuto knihu znovu vydal tiskem v roce 1577 s velkým věnováním právě Vicinovi. Vicino se hlásí k filosofii zahrady, kterou vystihuje Epikúros ve svém spisu O cíli takto: „Nevím, co bych měl pokládat za dobro, odstranil-li bych slasti chuti, slasti pohlavní lásky, slasti zvuků a krásných tvarů.“ Procházka hájem měla možná symbolizovat pouť nástrahami světa za milovanou bytostí, s níž bylo možno setkat se už jen ve světě duchovním, pouť za otevřeným poznáním života, který neuznává svazující konvence. O tom, jak nemilosrdně odmítá Vicino všechna řešení, která by mu měla poskytnout pozitivní jistotu, svědčí jeho příprava na smrt. Neoblomný ve svém přesvědčení, bez víry v posmrtný život, chce pouze přírodě splatit svůj dluh. Nenechal se zviklat jako Lorenzo Medici, který se před smrtí dal vyzpovídat samotným Savonarolou. Vicino odešel bez velké slávy a netoužil po ní ani po smrti. Nevybudoval si hrobku. Zbyla po něm jen malá kamenná destička s lilií a růží ve farním kostele v Bomarzu, patrně z hromadného hrobu.
Vicino hledal v tvorbě lesíka nejen „potěchu duše“, jak říká nápis na jednom z obelisků vykopaných poblíž malého divadla v antickém stylu. Zhmotnělé myšlenky nechal odpočívat v náručí mocné přírody, která jediná umí něco zázračného: znovu a znovu vytvářet z mrtvého nový život.
Někteří lidé se domnívají, že park Bomarzo je dílo vytvořené nahodile, že není dokončeno ani uzavřeno, že je to improvizace bez jakékoli závazné struktury. Je tedy jen manýristickou karikaturou, nebo je tu třeba hledat více, mystická a esoterická poselství? Spíše to druhé, což mistrně vystihuje Horst Bredekamp ve svém díle Vicino Orsini und der heilige Wald von Bomarzo. Ein Fürst als Künstler und Anarchist (Vicino Orsini a posvátný háj Bomarzo. Kníže jako umělec a anarchista). Ale co můžeme s určitostí vědět o době, kdy si Vicinova milovaná kupovala kapesníčky v ceně jednoho kočáru taženého čtyřmi koňmi?
Z dochované korespondence knížete Vicina s již zmíněným Giovannim Drouetem vyplývá, že některé z epigramů, veršů a vzkazů vytesaných do kamene, s nimiž se návštěvník v Bomarzu setkává, pocházejí z pera Annibala Cara. Možná se na nich podílel i kardinál Cristoforo Madruzzo, který se jinak pokusil vtělit svou fantazii, pýchu a marnivost hlavně do své zahrady a vily v Sorianu, římsko-etruském městě na úpatí pohoří Cimini. Zdá se, že Vicino neměl velký respekt před Bohem a opovrhoval křesťanskými představami o posmrtném životě. Nabízí se myšlenka, že ony citáty měly poněkud zastřít skutečnost, zmást návštěvníky a odvést jejich pozornost od toho, co Vicino ve svém háji symbolicky předvádí a vyznává. Není se co divit. Inkvizice smetla mnohé odvážlivce. Řada citátů byla umístěna na objekty těsně před ohlášenou a obávanou návštěvou papeže Řehoře XIII. v roce 1578, která se ale nakonec neuskutečnila.
„Dělám, co mohu“ – jedno z hlavních hesel ve Vicinově lesíku je třeba chápat ve smyslu: dělám si, co chci, ale s vědomím, že nemohu dosáhnout všeho, protože jsem jen člověk a moje schopnosti jsou omezené.
Po řadě neúspěšných pokusů zjistit architekta díla, které nebylo budováno podle předem daného plánu, byl za jednoho z možných tvůrců lesíka považován Pirro Ligorio, rodák z Neapole. Nebyl jen architektem, ale též zahradním designérem a sběratelem a znalcem starožitností. Pracoval spolu s architektem Vignolou na vodním systému zahrady pod vilou kardinála Ippolita d’Este a zahrady Lante v nedalekém městečku Bagnaia. Horst Bredekamp, mimořádný znalec Bomarza, však tuto možnost zásadně vylučuje. Autorem scénáře parku byl podle něho dozajista sám Vicino. Mezi jeho pomocníky patřili Simone Mosca, Francesco Moschino a jeho syn Simone Moschino, mladý sochař, který se zaučoval na přání Vicina v Caprarole u Farneseů. Na sochách pracoval patrně též Raffaello da Montelupo, který řídil práce na katedrále v Orvietu, a jeho žáci Ippolito Scalza a Fabiano Toto. Fabiano je totiž autorem Evy v orvietském dómu, která se nápadně podobá Ísidě z Bomarza. Vicino si jednak nemohl dovolit vzhledem ke svým financím slavné umělce, ale také se patrně nechtěl s nikým významným dělit o duchovní autorství.
S budováním háje začíná Vicino v letech 1547, po tažení do Německa. K lesíku vedla přímá cesta od paláce přes geometricky nudnou, konvenční dobovou zahradu, která Vicina zjevně nezajímala. Původní vchod do Vicinova háje byl za potokem v dosti prudkém srázu, tam, kde se nyní nachází oválné divadelní jeviště. Podobné vytvořil Bramante pro Julia II. ve vatikánském Belvedéru. Je to jediný případ, kdy se Vicino nechal inspirovat architekturou nenáviděného papežského Říma. Oba obelisky, které jeviště rámovaly, chybějí. Na zbylém podstavci jednoho z obelisků je čitelný nápis: „Vicino Orisni 1552“ – datum dohotovení divadla. Pouhý rok tehdy dělil Vicina od války ve Francii a věznění v Namuru. Druhý podstavec hlásá: „Jen odlehčit srdci.“ Petrarca, z něhož by mohl být nápis citátem, však hovoří o bolestiplném srdci. Žertuje tedy kníže, když srovnává jednorázový výlev srdce s věčností, kterou představovaly obelisky?
SOL PER SFOGAR IL CORE – Jen pro potěchu srdce
Vicinovo římské divadlo
Dvě sfingy, jež vítaly návštěvníky u původního vchodu, jsou dnes přemístěny k nové vstupní bráně do parku, která je umístěna na opačném konci. Symbolizují jednak starý Egypt, kde sfingy byly mlčenlivými strážkyněmi pyramid a v nich ukryté nejvyšší moudrosti, ale i staré Řecko. Řecká sfinga měla neúprosný dohled nad pravdou a věděním. Pravda a vědění znamenaly pro Řeky život, nepravda a nevědění smrt. První sfinga v Bomarzu připomíná svou promluvou sfingu z Fikionu nedaleko řeckých Théb, která trápila svými otázkami poutníky. Její slova útočí na návštěvníky háje: „Kdo vcházíš, pozorně si vše část po části prohlédni a pak řekni, zda tolikeré divy jsou pouhým přeludem, náhodou či neobratností, anebo skutečným uměleckým dílem.“ V manýristické době nebyla odpověď snadná. Vždyť právě příroda byla považována za dokonalou umělkyni, takže její „božské“ výtvory soupeřily s umělci.
Nápis na podstavci Sfingy
Nápis na podstavci druhé sfingy pyšně naznačuje, že poutník vstupuje do oblasti, která se vymyká běžné zkušenosti: „Kdo na toto místo nepřijde se zdviženým obočím a rty napjatými pozorností, nebude moci obdivovat sedm divů světa.“ Vicino tímto nápisem zkoušel, kdo z návštěvníků je schopen rozpoznat parafrázi veršů z Ariostova Zuřivého Rolanda. Realita je zapomenuta. Poutník se pohybuje mezi arkadickým rájem a podsvětím a může si myslet, že sochy v tomto tajemném lese byly věnovány císaři Augustovi, „druhému Romulovi“, který probudil k životu starou římskou mytologii a bájnou sfingu měl ve znaku svého osobního pečetidla.
Od roku 1558 se Vicino věnuje první části zahrady, pastýřskému ráji, oné Sannazarově Arkadii. Uvědomuje si důležitost vody, buduje tedy na potoce rozsáhlé, dnes zaniklé jezero, ze kterého byly napájeny fontány. Z prvních objektů je zřetelné, že Vicina přitahoval starý Egypt, jehož moudrost zdědilo podle Platóna antické Řecko. Kousek od divadla jsou vidět zbytky grotty, v jejíž zdi je čitelný reliéf egyptského boha Amóna s kozlími rohy. Amón je ztotožněn s Jupiterem. Sfingy jsou nejen v Thébách v Egyptě, ale i v Thébách řeckých, Amónova sestra Ísis uvnitř grotty je ztotožněna s Venuší. Tryska ve stěně dosvědčuje, že Ísis byla zkrápěna vodou a rovněž z jejího pupku vyvěrala voda. Při prvním pohledu stojí Ísis na nádržce v podobě mušle, na níž je tradičně zobrazována Venuše. Podrobnější prohlídka ukazuje, že uprostřed okraje nádržky je viditelná ptačí hlava egyptského draka Urobora představujícího věčnost času, přičemž to, co vypadá jako mušle, jsou vlastně jeho křídla. Ísis v Egyptě symbolizovala rok, Venuše stojící na mušli je tak zároveň rok nesený nekonečným časem.
Venuše-Ísis.
Jupiter-Ammón střežící Venuši
K egyptskému vyzařování do antického Řecka patří i Vicinovy jednohlavé a vícehlavé hermovky. Je mezi nimi i Pán, idylický bůh ze Sannazarovy Arkadie, který neomezuje své pastýře žádnými předpisy a zákazy, schvaluje jejich volnou lásku. Trojhlavá Hóra, bohyně ročních dob a růstu, nese svůj koš hojnosti, dvojhlavý Janus pohlíží jedním obličejem do minulosti, druhým do budoucnosti. Podobnou funkci má zřejmě i dvojhlavá Hóra. Etruský čtyřhlavý Janus, symbolizující čtyři roční doby, podle vzhledu tváří též představuje čtyři stadia lidského života. Mladíka, muže středního věku s krátkým vousem, zralého muže s plnovousem a stařičkého kmeta.
Pan, vládce Arkadie
Dvojhlavá Hóra s košem hojnosti, v pozadí umělá etruská ruina
Vicinův zájem o starý Egypt souvisel s jeho hledáním původu svého rodu u Etrusků. V roce 1498 vydal renesanční humanista Giovanni Nanni knihu falešných antických pojednání o tom, že Etruskové pocházejí přímo z Egypta. Podle tohoto falza to byli právě egyptští Etruskové, koho při potopě světa zachránil praotec Noe. Po potopě je usídlil nejprve v Arkadii a odtud pak s nimi přišel do Toskánska, kde vládl až do své smrti. Etruskové se tak mohli pyšnit ještě významnějším původem a vyspělejší kulturou než staří Římané, kteří si je podrobili. Orsiniové, jimž patřila etruská oblast okolo Viterba, byli v Nanniho sbírce jmenováni jako jedna z nejstarších rodin, které sem Noe přesídlil. To se jistě Vicinovi, který nenáviděl papežský Řím, velmi zamlouvalo. A nejen jemu. Nanni zmátl a okouzlil svým falzem mnohé.
Fiktivní ruina etruské hrobky vytesaná v místní skále
Kromě Ísidiny grotty a uměle vytvořeného torza povalené etruské hrobky se v pomyslné Arkadii nachází i nymfeum, příbytek lásky, který nesměl chybět v žádné pastorální básni, natož v renesanční zahradě. Dnes je nezastřešené. Mezi nahými nymfami, kterých je pět jako lidských smyslů, a Vicinovými heraldickými růžemi, květinou Venušinou, je čitelný zbytek nápisu: „Jeskyně … zdroj každé temné myšlenky…“ Za temné myšlenky jsou zde zajisté pokládány nauky hermetické a kabalistické, pro nezasvěcence těžko přístupné, ona moudrost, kterou střeží sfingy. Jeskyně vůbec, grotty, bez kterých se žádná manýristická zahrada neobejde, symbolizují tajemné místo v lůně přírody, kde život začíná a končí. V nich se odehrávala antická mystéria. Do hluboké podzemní svatyně však sestupují také hrdinové Rabelaisova provokativně satirického románu Gargantua a Pantagruel, který Vicino velmi dobře znal a obdivoval, aby se na jejím nejhlubším dně setkali s mystickou karafou a dozvěděli se, že nejdůležitější na světě je pít – dobré víno.
Nymfeum
U nymfea, jakoby zapomenutá po povodni, trčí nad hlubokou strží malá kamenná loďka. Po stranách loďky dva delfíni chrlí vodu na její palubu. Tato snová, dvojnásob absurdní fontána – místo aby loďka plula v údolí po vodě, leží na suchu na kopci a vodu má v sobě – silně připomíná bárku z tehdy slavného spisu Hypnerotomachia Poliphili (Polifilův boj o lásku ve snu, vydáno tiskem v Benátkách 1499). Hrdina Polifilo (ten, který miluje Polii) sní o tom, jak získal Poliinu lásku a spolu s ní je samotným bohem Kupidem převezen v podobné bárce do ostrovní říše bohyně lásky. Při plavbě bárku doprovázejí delfíni a další mořské bytosti. Zde, ve Vicinově parku, promlouvají k poutníkům svými do kamene vytesanými podobami ve funkci chrličů.
Fontána loďky
K nymfeu patřily – podle Vergilia – kamenné lavičky. Vicino zde dal dvě trojité kamenné lavičky vyzdobit postranními opěradly v podobě velmi erotických, na zádech ležících nymf s jemnými lidskými pažemi a chlupatýma kozíma nohama, které postupně přecházejí ve spirálovité architektonické voluty. Přechod od lidského přes zvířecí k „živému“ kameni připomíná to, co Vicino vyznával. Průnik umění a přírody.
Opěradlo v podobě satyrské nymfy
Místečko rozkoše, vymezené nymfeem a lavičkami, hlídají lev a lvice svírající pod tlapami kamenné koule. Takové lvy viděl Vicino ve Florencii. Koule, s nimiž si lvi pohrávají, jsou pale z medicejského erbu. Podobní lvi zdobí od dob medicejského papeže Lva X. fasádu kapitolského divadla v Římě. Vicino je ve svém háji umístil na počest Cosima I. Medicejského a Florencie jakožto centra bájné etruské říše.
Medicejský lev
Od nymfea vede cesta okolo reliéfu tří Grácií, které byly pro svou neobyčejnou krásu pokládány za sestry nymf, k Pegasově fontáně. Renesanční zahrada byla vždy něčím podobným básnickému dílu. Tím je i Vicinův lesík. Motivy symbolizující rozkoše těla i ducha, plné touhy po nesmrtelnosti, vrcholí mytickou horou Helikón. Ta je domovem devíti Múz, koupajících se v prameni, který vytryskl z hory po úderech Pegasova kopyta. Múzy tu tančí a božsky zpívají, inspirují lidi a vedou je k umění, k poznání přírody i k dějepisu. V Bomarzu se sochy Múz nedochovaly. Je tu okolo Pegasa jen devět prázdných podstavců. Na perokresbě z roku 1598, jejímž autorem je Giovanni Guerra, obklopuje fontánu deset ženských postav. Devět jich hraje na hudební nástroje, desátá je patrně Mnémosyné, matka múz.
Tři Grácie
Vzpínající se Pegas
Symbolika jako utišující lék
Sny pokládal kníže za zdroj lidské moudrosti. Nebyl sám. Surrealisté by bez nich neexistovali. Není se co divit, že Salvador Dalí byl fascinován Vicinovým silně nakloněným domem, který lákal poutníky k návštěvě hned u vstupu. Byl vybudován patrně později, až po dokončení výše popsané „Arkadie“. Měl návštěvníky fyzicky zmást, odpoutat je od zažitých konvencí a naladit je na snové vnímání divů posvátného háje. Vicino sám říká, že jeho lesík je říše vykloněná mimo svislý řád logického rozumu do hraniční oblasti mezi životem a smrtí. Námět pro dům pochází z knihy Achilla Bocchiho Symbolicarum (kniha emblémů). Nakloněný dům měl ve znaku Carolus Ruinus, jehož manželka byla tak silná, že udržela jeho rodinný statek a majetek před úpadkem v době, kdy byl její manžel na válečném tažení. Takto statečně se chovala i Vicinova manželka Giulia, která spravovala úspěšně Bomarzo v čase, kdy její muž byl v zajetí. Nakloněný dům upozorňuje na problematiku přeludu a uměleckého klamu. Věnování na něm patří „Cristoforu Madruzzovi, knížeti tridentskému“. Přestože byl hostitelem tridentského koncilu, spojovalo jej s Vicinem volnomyšlenkářství a holdování vilové kultuře. Chtěl Vicino tímto věnováním zabránit tomu, aby byl obviněn z odpadlictví? Vždyť právě tridentský koncil radikálně vymezil katolickou věrouku proti herezi a reformaci. Vicinův epikureismus rouhačstvím dozajista byl. Přesto se ve věnování nezmínil o Madruzzově církevní kariéře, o jeho kardinálské a biskupské hodnosti. Věnování bere na vědomí pouze jeho světské postavení.
Nakloněný dům
Věnování Cristoforu Madruzzovi, knížeti tridentskému
Na nakloněném domě je ještě jedno věnování, které je implicitní, a to Alessandru Farnesemu. Je zakódováno do latinského překladu věty ze VII. knihy Aristotelovy Fyziky, který říká asi toto: „Když je duch v klidu a pokoji, je chytřejší.“ Aristotelés však chce říci něco jiného, že totiž „rozvažování dospívá k poznatku a k rozumnému závěru až tehdy, když se (ve svém přemítání) zastaví a ustálí“. Překladatel spatřoval v „klidu a pokoji ducha“ dobu, kdy duch spí a sní. Nedokonalý překlad zpopularizoval Vasari a Alessandro Farnese si jej umístil nad psací stůl v knihovně vily v Caprarole, kde ho Vicino často vídal.
Věnování Alessandru Farnesemu: ANIMUS QUIESCENDO FIT PRUDENTIOR ERGO
Na opěrné zdi zabudované do svahu, která tvoří pozadí divadelnímu jevišti, je nápis, čitelný jen zčásti. Jeho smysl lze doplnit vzhledem k osvědčeným básnickým schopnostem knížete takto: „Pro podobnou marnost jsem zapálen, ať jde o básnické dílo na divadle, či přeludy v mé zahradě.“ Dvojsmyslné chápání nápisu je evidentní. Na jedné straně se Vicino vyjadřuje o svém díle jako o nicotnosti a marnosti, na straně druhé je povyšuje na básnické pronikání k pravdě.
Zájem o sny jakožto zdroj božské moudrosti byl v 16. století všeobecně rozšířen. André Thevet referuje v knize Dell’ India America o tom, jakou důležitost přikládají snům Indiáni, což ovšem Vicina velmi zajímalo. Jezero vybudované v areálu bylo chápáno jako moře a právě za ním, tedy v zámoří, se nachází obrovitá maska patrně aztéckého božstva – pět a půl metru vysoká tlama s vyceněnými zuby korunovaná koulí symbolizující globus. V dnešním průvodci se nazývá Proteus Glaucus.
Aztécký „Proteus-Glaucus“
K „moři“ vedla cesta od Pegasa okolo obrovité rybí tlamy a ještě větší želvy. Sedm metrů dlouhá želva nese na krunýři vázu vysokou čtyři a půl metru a na ní, o zeměkouli se jemně opírajíc nohama, se vznáší okřídlená ženská postava Fámy, vytrubující na dvě tuby slávu o lesíku po celém světě. Podle básníka Giuseppa Betussiho dokonce Fáma z Bomarza dokázala, že se její zprávy o věhlasném háji přenesly i přes černou řeku Léthé, řeku zapomnění. Křídla Fámy a její dvě tuby dnes chybějí. Známe je jen z dobových kreseb. O gigantických želvách přinášeli zprávy objevitelé Ameriky. Želvy s křídly či s lodními plachtami viděl Vicino ve Florencii na několika veřejných prostranstvích. Symbolizovaly dlouhověkost, nepřemožitelnost a rozvahu, ono známé „pospíchej pomalu“.
Jedna z těchto želv nese na krunýři nahého dvorního trpaslíka Cosima I. a zdobí dnes východ ze zahrady Boboli ve Florencii.
Valerio Cioli, Bakchus na želvě v zahradě Boboli ve Florencii
Rybí tlama vyčnívající z potoka představuje Orka, jednoho z bohů podsvětí, o nichž vypráví zpráva na blízké lavičce. Ryba představuje též hraniční vody zapomnění mezi světem a podsvětím, které překonal teprve Kolumbus. Současně ale připomíná i „zubatou vagínu“, etruskou Smrt, vyobrazenou na etruské váze z Perugie.
Etruská „zubatá vagína“
Své politické názory shrnul Vicino rafinovaně na plošině s exotickými zvířaty – oblíbenou alegorií dálné Asie. Dokázal své buřičství dokonale mezi tato zvířata zašifrovat. Nápis na lavičce slibuje: „Vy, kdo se touláte po světě s touhou vidět veliké a ohromující věci, přistupte blíže a uvidíte rozšklebené tváře slonů, lvů, medvědů, orků a draků.“
Unavený beran, odpočívající vlevo od lavičky, nepochybně nese na těle mytické zlaté rouno. Na jeho hlavě jsou znatelné stopy po nyní chybějících rozích. Beran se zlatým rounem symbolizuje odvážné výpravy do dálných krajů, které tak upoutávaly Vicinovu pozornost.
Beran se zlatým rounem
Obrovitá, šest metrů vysoká váza zdobená čtyřmi ďábelskými hlavami, která se tyčí vpravo od lavičky, mohla sloužit jako obětní vykuřovadlo podsvětní bakchické věštírny. Jiní se domnívají, že by mohlo jít o již zmíněnou mystickou karafu z Rabelaisova ztřeštěného románu Gargantua a Pantagruel. Tuto knihu obdržel Vicino podle korespondence krátce po jejím vydání roku 1564. Podsvětí je tu označováno jako místo smyslové rozkoše. Zaklínání karafy, která nakonec vydává příkaz „Pij!“, prováděly kněžky u Rabelaise v etruštině. To Vicina dozajista těšilo.
Mystická karafa
Připomínání etruské nadřazenosti nad druhořadým Římem prostřednictvím Rabelaisovy karafy nebylo jedinou politickou zpovědí pána z Bomarza. Obrovitý slon se čtyřbokou pevnostní věží na zádech, který drtí chobotem římského vojáka, představuje možná Hannibalovo Kartágo, úhlavního nepřítele starověkého Říma. Slon má na svém postroji Vicinovy heraldické růže. Chce tak kníže ukázat, na čí straně stojí, vyjádřit svůj odpor proti papežskému státu?
Slon drtící římského vojáka
Mohutný drak, na něhož odvážně útočí párek lvů, silně převyšuje lvy svou velikostí. Lví mláďata už mu padla za oběť. Jedno drtí svým hadím ocasem, druhé leží rozsápáno pod ním. Ale drak, symbolizující Řím, ví, že není třeba se zabývat tímto chabým, nerovnocenným nepřítelem. Svůj zrak zuřivě upírá na nedalekého slona. To je rovnocenný sok. Podle tradice sice drak méně obratného slona zakousne a zabije, ale vzápětí se naň slon zhroutí a svou vahou ho rozmačká.
Boj draka se lvy
Draka měla v erbu rodina Boncompagni, z níž pocházel papež Řehoř XIII. Lvi byli heraldickým zvířetem rodiny Savelli, ke které patřila manželka Vicinova syna Corradina. Symbolické narážky nelze přehlédnout.
Lavička připomínající pomocí erbů svatbu Vicinova syna s nevěstou z rodiny Savell
Ve směru, kterým se ubírá slon, leží další planina, lemovaná vázami. Je to připomínka etruského urnového hřbitova. Obrovitý Neptun, který vévodí dnes vyschlé fontáně, svírá v levé ruce roh hojnosti, v pravé delfína. Půlkruhová nika za jeho zády, která mu kdysi dodávala majestátnosti, je dnes v ruinách. Neptunovy atributy připomínají, že byl nejen pánem moří, ale spravoval i vody sladké, zavlažoval půdu a umožňoval lidem mít z ní užitek.
Neptun s malým a velkým delfínem
Z křoví vyčnívající rybí tlama (Velký delfín) symbolizuje Tyrhénské moře. Připomíná tlamu, kterou Vicino viděl na oslavách svatby Franceska de’ Medici s Biankou Cappello ve Florencii.
Urnový háj a etruské hrobové ruiny nejsou jen smutné memento mori, nýbrž hrdý odkaz na etruské předky. Na opačném konci urnového háje se vyjímá matka úrody Ceres, obratně vyvažující na hlavě mísu plnou ovoce a dalších plodin. I ona drží za ocas malého delfína, aby bylo jasné, že není jen bohyní suchozemské vegetace. Děti, z nichž jedno hladí, druhé jí šplhá po lokti a třetí jí sedí na rameni, upozorňují na její další úkoly: stará se o plodnost. Za jejími zády chňapá labuť po ploutvi mořské panny a dvě ženské postavy s motýlími křídly a tělem zakončeným ploutvemi drží za nohy muže a ponořují jej hlavou dolů do vody. Výjevy bájných postav ze souše i země se tu propojují s podsvětím ve stylu umělecké výzdoby starých etruských pohřebišť.
Bohyně Ceres
Nepřehlédnutelnou je ve Vicinově říši Spící kráska. Je to Angelika z Ariostova Zuřivého Rolanda, která odpočívá na útěku před svými pronásledovateli? Nebo je to Psýché, jejíž příběh tak sugestivně vypodobnil pro palác Te v Mantově Giulio Romano podle Apuleiova románu Zlatý osel? Nepřepadl ji smrtelný spánek poté, co otevřela ze zvědavosti skříňku s krásou, přestože ji Proserpina výslovně varovala? Záhyby jejího roucha však nepochybně připomínají sochy matrón na víkách etruských sarkofágů. Psýché v Bomarzu leží bezvládně na cestě z podsvětí. Hlídá ji malý psík s nastraženýma ušima – egyptský (a tedy etruský) symbol věrnosti.
Spící krásku střeží malý psík
Osvobození Eróta v říši mrtvých
V roce 1560 umírá Giulia, Vicinova milovaná žena. Na její počest staví Vicino astrální chrám a jeho myšlenky se ubírají k podsvětí, které nechce vidět jako místo utrpení, křesťanské peklo, říši stínů a bolu, nýbrž jako království plné erotické smyslnosti. Přeinterpretovává ortodoxní představy. Peklo je pro něho rájem chudáků a filosofů. Hranice života a smrti se stírají.
Byla to Betussiho kniha Imagine del Tempio (Zjev chrámu), co inspirovalo knížete ke stavbě tohoto neobvyklého svatostánku. Je vybudován na nejvyšším místě v háji. Není zasvěcen žádnému křesťanskému kultu. Obrací se k nebesům. Slunce září jak z reliéfu na vstupní straně schodiště, tak na opačném konci na čelní stěně uvnitř chrámu. Chrám propojuje síly kosmu se silami země: z vyhlídkové plošiny po straně se otvírá pohled do Vicinova podsvětí.
V tehdejší době naprosto unikátní stavba propojuje osmibokou ústřední část (cella) s trojlodní sloupovou předsíní (pronaos). Kanonickým vzorem pro takovou kombinaci je římský Pantheon, ovšem v daleko mohutnějších proporcích. Jedinečné je, že každá z částí si stačí sama o sobě (pronaos je vlastně samostatným chrámem), a přesto spolu tvoří dokonalý celek. Vicino si v korespondenci pochvaluje, že kupole je stejně dokonalá jako Brunelleschiho kupole na chrámu Santa Maria del Fiore ve Florencii.
Astrální chrám
Pronaos astrálního chrámu, na čele schodiště znamení Slunce
Opět i zde zaznívají etruské inspirace, a to podle Vitruviova pojednání o etruských chrámech, především v sloupovém řádu vstupních lodí. Strop střední sloupové lodi je ale citací vestibulu paláce Farnese v Římě – poklona Vicinově Guilii z rodu Farnese. Kazetový strop v této lodi kombinuje farneseovské lilie a orsiniovské růže. Motiv rozvinutých květů je ovšem etruský.
Kazetový strop střední sloupové lodi astrálního chrámu
Kazetový strop osmiboké kaple astrálního chrámu
Fresky v chrámu zobrazovaly znamení zvěrokruhu. Dnes jsou téměř neznatelné. Zmrtvýchvstání Krista na stranách schodiště je možná jen zastíracím manévrem, který není v háji ničím neobvyklým. O svém rouhačství Vicino dobře věděl. Možná se však jedná jen o pozdější doplněk. V levé sloupové lodi jsou znaky Vodnáře, Ryb a Skopce, v pravé je Štír, Střelec a Kozoroh. Ostatní znamení pokračují uvnitř oktogonu kaple, uprostřed jsou přerušeny již zmíněným sluncem. Zvířetník je rozdělen na denní a noční domy v souladu s rozdělením chrámu na dvě symetrické osy. Fresky současně zachycují, jak znamení střídavě příslušejí ženskému a mužskému principu. Zvenku byly po obvodu chrámu mozaikou vyznačeny odpovídající měsíce v roce. Dnes jsou rovněž neznatelné. To vše přesně odpovídalo dobovým astronomicko-astrologickým naukám.
Schéma astrálního chrámu
Právě o sedm metrů níže, pod astrálním chrámem, střeží vstup do podsvětí trojhlavý Kerberos. „Hrůzný živočich s velkým břichem a krhavýma očima plnýma žluči. Slintá si na vousy, stahuje lidi zaživa a čtvrtí.“ Tak jej vidí Dante ve svém Pekle. Kerberovu zlobu v Bomarzu již dávno setřel čas. Jeho hlavy působí unaveně, až nevinně. Těžko si představit, jak svými tlamami rafá.
Trojhlavý pes Kerberos
Hned za Kerberem se tyčí ženská postava. Na hlavě má korunu s měsíčním srpkem. Je to Proserpina, dcera Jupitera a Cerery, královna podsvětí. Tou se stala proti své vůli: unesl ji sem Dís (řecký Plútón či Hádés), král říše mrtvých. Dolní část jejího těla se podobá hadovi, neboť Zeus v podobě hada s ní zplodil Dionýsa. Původně byla měsíční bohyní plazící se po obloze, Lunou, kterou tak sugestivně popisuje opět Dante ve svém Pekle. Odtud je jejím atributem onen srpek měsíce.
Bohyně Proserpina
V tomto Vicinově podsvětí má sice Proserpina neúprosnou tvář bohyně smrti, ale připomíná se tu též, že je ochránkyní života, zajišťuje klíčení zrna. Každoročně se vrací na devět měsíců z říše smrti na zem, aby tu dohlížela na vegetaci a plození. Proserpina z Bomarza působí silně eroticky. Její roztažené hadí nohy vybízejí ke spočinutí na lavičce vytvořené ze vzedmutého břicha s opěradlem z vyklenutých ňader. Plošina, na které se nachází podsvětí, je lemována střídavě piniovými šiškami – podle Etrusků symbolem ženské plodivé síly – a žaludy, které reprezentují sílu mužskou.
Podsvětní plošina Proserpiny, vpravo Vicinův heraldický medvěd
Dva heraldičtí medvědi na druhém konci plošiny proti Proserpině tu mají rovněž důležitou funkci. Jeden drží erb rodiny Orsini, druhý orsiniovskou heraldickou růži. Opička nad erbem necudně vyplazuje na Proserpinu jazyk, původně červený. Sochy v háji byly pečlivě kolorované kontrastními barvami. Vicino se zaobíral trvanlivostí barev, hledal pro svůj háj ty nejodolnější. Je známo z jeho korespondence, že heraldický medvěd měl zelenou srst, modře orámovaný erb a uvnitř něj červené pruhy. Celá tato plošina, kterou někteří znalci ironicky označují jako hřiště a tvrdí, že byla určena ke sportování, může vzbudit u senzitivnějších jedinců jiný pocit. Ale což nebylo touhou Vicina dokázat, že smrt lze obelstít a překonat?
Heraldičtí medvědi ukazují Proserpině Vicinovu růži a jeho erb, v pozadí lvi s Harpyjí
Vicinův erb s opicí
Heraldická zvířata a podsvětní příšery pokračují ve své zpovědi za zády medvědů. Lev a lvice drží v šachu Sirénu a Harpyji. Siréna s melancholickým výrazem se v horní části těla podobá klasickým nymfám. Ohanbí a část stehen však zakrývá hustá kozí srst typická pro satyrské nymfy, hadí nohy jsou posety rybími šupinami. Harpyje se pyšní stejnou korunou na hlavě jako Proserpina. Její ruce mají podobu dračích křídel a pahýlovité nohy spočívají na obrovských ptačích drápech. Její rybí ocas je zakončen ploutví. Obě mytické příšery jsou spíše erotickými atrakcemi než objekty, které by měly nahánět hrůzu a vzbuzovat pocit nebezpečí. Autory soch jsou s největší pravděpodobností Ippolito Scalza a Fabiano Toti, kteří získali odborné zkušenosti na stavbách v Orvietu.
Siréna střežená lvicí
Dvojsmyslnost podsvětí zdůrazňuje další Orcus, bůh smrti, šest metrů vysoká šklebící se hlava s dokořán rozevřenýma očima, širokýma v průměru téměř jeden metr. Prázdné zornice propouštějí světlo dovnitř tlamy. Původní nápis nad vchodem připomínal vchod do pekla z Dantovy Božské komedie: „Zanechte všech nadějí, kdo vstupujete.“ Protože však Vicinovo podsvětí nebylo tak úplně beznadějné, modifikoval Vicino citát na: „Zanechte všech myšlenek…“ Z nápisu se dnes zachovala jen střední část a při restauraci Orka z toho vzniklo: „Ogni pensiero vola“– „Všechny myšlenky uletí“. Hrůzný pocit je vyvrácen jazykem příšery, který uvnitř Orkovy tlamy přechází v kamenný stolek obklopený lavičkami. Prostor o velikosti asi čtyři krát čtyři metry, vyhloubený ve skále, byl nejen příjemným spočinutím v chládku, ale i místem pro příležitostné muzicírování.
Orcus
Niterná ztráta smyslu
Vicinův duchovní neklid utěšovaný budováním háje, četbou knih, požitkářstvím i uvědomělým rouhačstvím – jeho soukromé dopisy by ho mnohonásobně vydaly inkvizici – přerostl v depresi. Ztrácí sílu, má nemocný žaludek, chuťovým požitkům je konec. Láska a erotika se mu vyhýbají. Po bratrovi zdědil značné jmění, ale již ho to téměř nezajímá. Bez smyslových vjemů a fyzické činnosti ztrácí životní energii. „Toužím být sochou, ano, sochou,“ svěřuje se v dopise Drouetovi.
Za pozoruhodným, sedm metrů vysokým sousoším dvou gigantů, na kterém začal pracovat pod Vicinovým vedením Simone Moschino v roce 1575, se vyjímá nápis: „A pyšní-li se Rhodos kolosem, i můj lesík je takovým ozdoben, více v mých silách není, dělám jen, co mohu.“
... FO QUANT IO POSSO – „Dělám, co mohu“
Vicino srovnává jeden z divů světa s gigantickým „Rolandem“ ve svém háji, neboť velikost posuzuje vlastním, subjektivním metrem. Sousoší dvou gigantů je tou největší záhadou posvátného háje. Snažila se ji objasnit řada odborníků. Návrh, že se jedná o boj dobra (Herkules) se zlem (Kakus), je dostačující snad jen pro školní výpravy. Herkules Kaka rdousil, čemuž poloha soch neodpovídá, a odložené brnění za stojící postavou navíc nenese Herkulovy atributy. Obličej horní postavy se nápadně podobá Vicinovu portrétu na dochované bronzové medaili. Odložená helma je na obou stranách ozdobena Vicinovou heraldickou růží. Dolní postava má ženskou fyziognomii obličeje a dlouhé ženské vlasy. Hlava a krk spočívají na polštáři překrytém drapérií jejího roucha. Mnohé návštěvníky napadlo, že se jedná o zuřivého Rolanda a krásnou Angeliku z Ariostova příběhu. Nejpozoruhodnější a nejvěrohodnější výklad však podává Horst Bredekamp. Předlohou pro sousoší mohly být dvě Vicinovi dobře známé ilustrace Giulia Romana k Rozkošnickým sonetům (česky vyšly jako soukromý tisk v roce 1928 v překladu Kamila Bareše pod názvem „Božského Pietra Aretina Rozkošnické sonety“). Potíž je ale v tom, že dolní postava nemá ženská ňadra. Tím se vyznačovaly v řecké mytologii Amazonky. O těchto bojovných ženách mýtus říká, že jim byly po narození vypalovány prsy, aby jim později nepřekážely při lukostřelbě. Zájem o Amazonky ve Vicinově době vzbudil nejen italský překlad Diodóra, ale i spis Gaspara de Carvajala, který se zúčastnil expedice do Jižní Ameriky v roce 1541. Velkou řeku, v jejíž oblasti údajně narazili na několik ženských bojovných kmenů, nazvali tehdy Amazonkou. Vicinovi zřejmě imponovala nejen odvaha a bojovnost těchto žen, ale i jejich smyslnost, kterou se údajně vyznačovaly. Svou nemanželskou dceru, kterou mu porodila mladičká Clelia, pojmenoval Orontea, podle krásné a chytré královny Amazonek z Ariosta.
Ale nezdá se, že by Vicinova Amazonka byla znásilňována. Unavený, vyčerpaný Vicino ji jemně drží za nohy a zamyšleně hledí do dálky. Ztvárnění ženského aktu bylo tehdy běžné. Zdá se však, že smyslem celého gigantického sousoší je něco v té době neobvyklého: explicitně prezentovat vagínu – patrně jako symbol vitality, plodnosti, síly a lásky.
Roland s Amazonkou
Vicino Orsini, medaile z poloviny 16. stoletíOriginál uložen v Britském muzeu v Londýně
Rolandův odložený oděv, na přilbě Vicinova růže
Amazonka
Vicino nedokáže ve svém lesíku k stáří jen tak meditovat, jak mu doporučuje přítel Drouet. Je zvyklý filosofovat tělem, a bez smyslových vjemů nemá pro něho nic smyl, bez fyzické činnosti ztrácejí pro něho věci význam. Je ve svém epikureismu důsledný. Ve svém parku důrazně poukázal na to, že upjaté dvorské konvence a církevní zákazy oslabují lidskou vitalitu. Jeho obdiv k Americe je obdivem k praobrazu nespoutanosti. Podobně jako Ariostův Roland, který se toulá po celém světě, objímá Vicinův myšlenkový záběr širý svět od Egypta přes Řecko a Řím až k jeho milovaným Etruskům, od staré Indie až k nově objevené Americe.
V roce 1580 Vicino píše, že ho již nezajímá ani lesík, ani výstavba paláce. Myslí jen na smrt. Tento výjimečný, vysoce vzdělaný muž, který opovrhoval pokryteckým papežstvím, frivolně používal citáty z Bible a odmítal křesťanské představy o posmrtném životě, neboť je pokládal za směšné a lživé výmysly lidí, napsal pár dní před smrtí příteli Drouetovi: „Prokažte mi tu radost, a když uvidíte ty neobyčejně mladé, ale i ty staré kardinály, udělejte na ně alespoň pod pláštěm fík, jak se říká v Neapoli.“ Fík – vstrčit palec mezi ukazováček a prostředníček – je gesto nejvyššího opovržení sloužící k odhánění ďábelských mocností.
Kníže Orsini zemřel roku 1583. Sídlo Bomarzo získal v roce 1645 vévoda Ippolito Lante della Rovere, který dal vybudovat velký sál v druhém poschodí paláce. Do rukou rodiny Borghese se palác dostal v roce 1836. O posvátný háj se už v té době nikdo nezajímal.
Erb rodiny Orsini vládnoucí v Bomarzu v letech 1369–1638. Freska na stropě paláce Bomarzo
Erb vévody Ippolita della Rovere. Freska na stropě paláce Bomarzo
V současné době patří areál rodině Bettini. Tina Severina Bettini, která se nejvíce zasloužila o restaurování kouzelného háje, má v jeho astrálním chrámu pamětní desku, stejně jako její manžel.
V Orsiniho zahradě jako by se zastavil čas, ale na první pohled to tak vypadá i v městečku na skále. Kamenné metafory hledí vzhůru k sídlu knížete Vicina. V uličkách kolem něj, tak úzkých, že do nich po většinu dne nepronikne ani jediný paprsek slunce, posedávají na malých židličkách stařeny s etruskými geny. Jejich oči se už dávno dívají jen do minulosti. Zato kočky povalující se na kamenných zídkách si očima plnýma chladu měří každého cizince a pak se povýšeně zahledí do dálky, jako by dávaly znamení Vicinovi i jeho Giulii, že není třeba se vzrušovat. Takové mátohy, co se tu pohybují, nemohou obsáhnout myšlenkový záběr knížete. Na malém náměstí hned za palácem, před kostelem Santa Maria Assunta, odpočívá melancholický medvěd svírající růži. Něha se zrádnými trny v tlapách šelmy, která si na svou oběť počká. Za noci se všude kolem ozývají vzdechy z etruských pohřebišť.
Medvěd s orsiniovskou růží před kostelem Santa Maria Assunta v Bomarzu
Fotografoval: Ivan Chvatík
Babiš vsadil na všeluxující taktiku. Potřebuje, aby lidé co nejméně přemýšleli
Fiala neumí zkrotit Černochovou. Ta zas nedokáže vydýchat Řehku. Voliče to znechucuje
Pokrok nevidí rodinu jako temnou sluj a ženu jako předmět. Prosazuje se ale jen těžce
Overtonovo okno a politika
Vondráček papouškuje Lavrova, Babiš štve "naše lidi" proti uprchlíkům. Kreml tleská
