Všichni znají Willyho Brandta. Jeho příběh je dokladem, že politický čas trvá dlouho. A že jeho zákruty jsou nevyzpytatelné.



Když v třiatřicátém roce utíká skrytý na rybářské lodi do Dánska, těžko někoho napadne, že tenhle devatenáctiletý mladík jednou bude západoberlínským primátorem, západoněmeckým kancléřem a politickou osobností světového formátu. Willy Brandt měl ovšem v příběhu dvacátého století také hodně štěstí, třeba na to, že se po válce mohl o práci, kterou průběžně vykonával, ucházet před voliči ve svobodných poměrech. Od útěku přes hranice po jeho vstup do Spolkového kancelářství uplynulo šestatřicet let.

Karel Hrubý nemohl na podobné politické úspěchy pomýšlet. Většinu svého dospělého života by v Československu nemohl kandidovat, protože se u nás žádné svobodné volby nekonaly. Sociální demokracie byla coby hlavní demokratický nepřítel komunistů v Československu zlikvidována hned po únoru 1948. Životní cesta Karla Hrubého byla přesto zcela úspěšná a nesmírně úctyhodná. Zároveň s tím pak byla také příkladem politiky přímo zastupující zájmy a zkušenosti samotných lidí.

Karla Hrubého utvářelo prostředí sociálně demokratické Plzně. Rodina se čtyřmi dětmi na dělnickém předměstí, otec u železnice, prašná cesta před domem, hodně života na ulici. Fotbal. Příprava na život ve skromnosti, ale i kolektivu. A zároveň velká modernizace západočeské metropole řízené sociálními demokraty, nové bytové domy, stavba nábřeží podél řeky, výstaviště, kina. Lepší život pro lidi. Snad i proto Karel Hrubý své přesvědčení po válce potvrdil vstupem do Československé sociální demokracie. Dlouhodobou práci a úctu k člověku kladl vysoko nad tehdejší přesvědčení komunistů, že jejich vláda je historickou nutností a že problémy lze řešit revolucí.

Narazit na sebe s komunisty ale nutně musel znovu. V polovině 50. let byl s dalšími sociálními demokraty zatčen a za ilegální práci odsouzen na deset let. Pět let musel strávit v pracovním táboře ve východočeských uhelných dolech, po amnestii nemohl pracovat jinak než jako dělník, i když vystudoval učitelství, před zatčením učil a byl historik i sociolog. K odborné práci se mohl vrátit až v osmašedesátém roce.

Ten rok je pro ČSSD mezníkem hlavně proto, že se ukázalo, že i po dvaceti letech komunistické vlády žily napříč republikou tisíce lidí připravených práci strany obnovit. Karel Hrubý stál s dalšími přáteli na čele tohoto hnutí až do sovětské invaze. Neohrožovat rodinu ani sebe a odejít do exilu pak bylo bezpochyby správné rozhodnutí.

Zatímco Willy Brandt vedl kampaň, po které se stal spolkovým kancléřem, Karel Hrubý se zařizoval v Basileji, kde pak žil až do své smrti. Coby sociolog našel rychle místo ve farmaceutické firmě, s podporou nadřízených se mohl věnovat i společenské a politické práci. Od roku 1973 byl místopředsedou exilové Československé sociální demokracie, působil v Radě svobodného Československa, vedl švýcarskou skupinu Československé společnosti věd a umění. Cestoval, organizoval, vystupoval. Účastnil se společenského života. I s tím Brandtem opakovaně jednal, když šlo o podporu exilových sociálních demokracií východního bloku, vězněné disidenty anebo program Socialistické internacionály. Samozřejmost, s jakou se Hrubý pohyboval v mezinárodním sociálně demokratickém prostředí, pro nás má být jednou z velkých inspirací.

Předsedou exilové sociální demokracie byl Karel Hrubý zvolen v červnu 1989 na řádném 22. sjezdu strany v Heidelbergu. Byla to již doba velkého kvasu, ale ještě nikdo nevěděl, že komunistický monopol moci už nevydrží ani půl roku. Čtvrtý předseda naší exilové strany – po Blažeji Vilímovi, Václavu Majerovi a Vilému Bernardovi – byl zároveň první, který již nebyl vysokým funkcionářem poválečné strany v Československu. A nakonec mohl být i tím, kdo exilovou stranu v roce 1995 dovedl ke sloučení s ČSSD, která po jednačtyřiceti letech mohla úspěšně obnovit svou činnost na domácí půdě. Neobešlo se to bez rozdílných názorů a různých zklamání. Taková míra zadostiučinění je v životě ale dopřána skutečně jen málokomu.

V exilových programech strany najdete nedělitelnost občanských a odborových práv a v osmdesátých letech i velkou pozornost hrozivému stavu životního prostředí. Celý svůj politický život Karel Hrubý kladl důraz na nedělitelnost socialismu a demokracie. Stál za tím, že jeden prvek nemůže bez druhého existovat. V posledních letech v tom duchu upozorňoval, že sociální demokracie musí proti Andreji Babišovi chránit demokratické instituce, protože bez nich dojde i na omezení práv pracujících lidí.

Sdílím stejné přesvědčení. Sociální demokracie poslední čtyři roky bránila demokratický parlament jako místo svrchovaného rozhodování o budoucí podobě společnosti. Nenechala ho podnikatelské hnutí ANO rozbít ani trvale obejít. Zároveň s tím jsme zlepšovali život lidí zvyšováním mezd i platů, zlepšením přístupu ke zdravotní péči, ochranou milionu pracovních míst za koronavirové krize. Stáli jsme proti egoismu silných. Stáli jsme na straně těch, kdo si služby veřejného státu od dobrého vzdělání a zdravotní péče, přes slušnou dopravu a rychlé hasiče po přehledné a svobodné informace nemohou sami koupit, a přesto se bez nich neobejdou. O takový stát pak budeme usilovat i nadále, přestože politický čas trvá dlouho. A jeho zákruty jsou nevyzpytatelné.

Památka Karla Hrubého nám pak vždy připomene naše kořeny, cíle i oběti. A úctu k hodnotě člověka a uznání každého životního příběhu jako jednu ze základních hodnot i naší dnešní práce v politice.


(K památce Karla Hrubého, 6. 6. 2021)