Pandemie dopadla nejvíce na ženy. Jsou to ženy, od kterých se automaticky očekává, že budou doma s dětmi. Jsou to ženy, které přichází častěji o práci a příjem. A jsou to především ženy, které dřou v nemocnicích a sociálních službách. Dnes ale nebudu psát ani tak o pandemii, jako o tom, co bylo předtím a co bude potom.

Po roce 1990 začala klesat porodnost a tehdejší vláda ODS bez rozmyslu dopustila masivní rušení mateřských škol. Přestože pak kolem roku 2005 začala porodnost zase růst, pravicová vláda v roce 2012 v duchu své mantry „ať se každý stará sám“ dovršila masakr rodinné politiky likvidací jeslí. Lehké šťouchnutí pravým ukazovákem a roky budovaný systém péče o děti se zhroutil jak domeček z karet.

A tak sociální demokracii nezbylo nic jiného než začít znova. V roce 2014 jsme mladým rodinám vytrhli trn z paty alespoň vybudováním dětských skupin. Ty se během let osvědčily, ale potřebujeme se posunout ještě dál. Proto chceme znovu zavést jesle. Pro jejich renesanci totiž existuje spousta dobrých důvodů. Ale vraťme se ještě do minulosti. V roce 2017 jsme rodičům chtěli zajistit i garantovaná místa ve školkách pro jejich dvouleté děti. Vše už bylo hotovo, a to včetně tříletého přípravného období pro školky. Nebyla by to ale pravice, kdyby nepřispěchala se svým bouracím kladivem. Václav Klaus mladší, tehdy ještě pravověrný občanský demokrat, svými plamennými projevy přesvědčil poslance, aby garanci míst zrušili. Protože přeci dítě patří k matce a matka má být s dítětem doma. Fajn. Takže teď sklízíme hořké plody.

Ale nejde jen o současnou pandemii. Je potřeba se hlouběji zamyslet nad tím, jak společnost obecně nahlíží na ženy s dětmi. Mladá bezdětná žena je pro zaměstnavatele neperspektivní – odejde mu na mateřskou. Žena s dětmi je rovněž neperspektivní – úderem třetí zapíchne práci a poletí pro děti do školky. Žena s odrostlými dětmi je neperspektivní – je prý stará, pomalá a už se nic nenaučí. Naše společnost nutí ženy s dětmi zůstávat doma a pečovat. Na druhou stranu ženy, které nechodí do práce a pečují, považuje za líné, protože společnost neuznává péči o děti jako práci. A na ženy, které se chtějí vrátit dříve do práce zase nahlíží jako na krkavčí matky. Žena s dětmi se prostě nezavděčí.

Tohle všechno ovšem není nic nového pod sluncem. Pandemie to jen zvýraznila. Na pracovních pohovorech se ženy stále musejí zpovídat „jak to mají s dětmi“ a dostávají oproti mužům automaticky nižší mzdy, protože se předem očekává, že budou méně výkonné. Takže když je potřeba být s dětmi doma, je doma žena, protože její výplatu rodina snáze oželí. A nakonec, když přijdou ta pověstná stará kolena, společnost odmění ženy nižším důchodem. Co tedy od žen vlastně chceme? A co chceme my, ženy?
Pořád se motáme v kruhu. Jak z něj ven? Dítě má obvykle dva rodiče. A oba musí dostat stejnou možnost o něj pečovat. Je-li doma s dítětem muž, rodina nesmí být trestána drastickým snížením příjmu. Rodiče potřebují jesle a školky, které si mohou bez velkého odříkání dovolit. To ale neznamená, že mají strčit půlroční dítě na 8 hodin do jeslí a jít budovat republiku. Rodičům musíme nabídnout flexibilní pracovní úvazky. Tím spíše, jedná-li se o samoživitelskou rodinu.

Milé ženy, jestli vás někdo přesvědčuje, že na vás každý kašle a nikdo vaši práci nevidí, tak to není pravda. Já to vidím. Nemůžu vám sice slíbit, že zařídím z hodiny na hodinu otevření škol a školek. V rozvolňování musíme být maximálně opatrní. Ale můžu vám slíbit, že za sociální demokracii budu vždycky prosazovat takové změny, abyste v životě mohly dělat to co chcete a co samy považujete za důležité. Je to hodně o možnostech! Nechci, aby si ženy musely vybírat mezi prací a rodinou. A tady už máme dobře našlápnuto. Sdílená pracovní místa, jesle, návrh na výchovné k důchodu atd. Není to snadné a není to populární, dělat věci, které se projeví až za několik let. Z jeslí budou těžit ženy, které teď teprve studují a bezstarostně randí. Ale systémovou změnu rodinné politiky už zatraceně potřebujeme. Jinak se z toho bludného kruhu nevymotáme.