Lepší, než donekonečna opravovat starý dům, je postavit nový.

Představme si, že máme dům, ve kterém potřebujeme stále něco opravovat. Je tmavý, tak necháme zvětšit okna. Pomůže to jen trochu, protože jedny okna jsou na sever a jižní okna stíní dům souseda. Také je vlhký, i když jsme ho nechali odizolovat, pomohlo to jen trochu. Z času na čas se v něm objeví plíseň. Je starý a těm, kdo jej postavili, mohl sloužit dobře. Ale je to náš dům, na který jsme zvyklí. Trvá nám dost dlouho, než nám dojde, že tento dům poškozuje naše zdraví a že jakékoliv úpravy mají své limity v tom, jak je postavený. A tak konečně přestaneme opravovat a začneme uvažovat o novém domě, který by vyhovoval našim potřebám.

Místo domu si můžeme dosadit náš současný za chvíli už 250 let používaný vzdělávací systém. Většina společnosti se ho zatím stále snaží vylepšovat a jen málo lidí vidí nutnost opustit opravy a postavit od základu nový systém, od základu jiný, který bude skutečně naplňovat to, co bychom si všichni přáli – kvalitní vzdělávání pro všechny.

Od svého prvního zaměstnání v pedagogicko psychologické poradně v sedmdesátých letech jsem byla svědkem, ale i aktivním aktérem tohoto vylepšování školství. Poradny se snažily u jednotlivých dětí napravovat, co na nich napáchala škola. V té naší poradně jsme vytvořili plzeňský model předškolních prohlídek, kde jsme měli relevantní informace o všech školou povinných dětech, navrhovali jsme odklady docházky, jako jedni z mála v republice jsme navrhovali zřizování prvních vyrovnávacích tříd, ne až druhých tříd pro děti, které selhaly v 1. třídě. Ve své disertační práci jsem ověřovala, jak se nám v tomto modelu dařilo odhadovat školní úspěšnost dětí před jejich nástupem do školy. Zjistila jsem, že jsme to uměli dobře. Dalo se dobře odhadnout, které dítě jednotným nárokům školy vyhoví, které bude patřit k těm neúspěšným.

Vzpomínám si na své pocity, když jsem u předškolních prohlídek měla dítě z málo podnětného rodinného prostředí, s chudou slovní zásobou, trochu živější, možná se slabší pozorností, bylo mu už šest a půl, na odklad to nebylo. Tak je asi lékaři, který vyčte z výsledků vyšetření fatální diagnózu. Jenže toto bylo fajn zdravé dítě, přesto ho čekalo devět let neúspěchu. Uvědomovala jsem si, jak je to nehumánní. Byli jsme však v hlubokém socializmu a nedalo se s tím prakticky nic dělat. Dnes jsme pomalu o půl století dál, scénář je však prakticky stejný. Škola ze své podstaty produkuje neúspěšné. Dnes se tomu říká nerovnost ve vzdělávání a je cílem odborníků i politické garnitury ji snižovat. Ovšem, aniž by se pojmenovaly skutečné příčiny k nim vedoucí, takže opět jen vylepšováním systému, který tuto nerovnost sám způsobuje.

Po pádu socialismu, v devadesátých letech se obrátila pozornost k tzv. vnitřní transformaci školy. Začalo se zdůrazňovat, že kvalita výuky se ve velké míře odvíjí od toho, jaký postoj má učitel k dětem, zda mocenský nebo respektující. Učitel, který zastává respektující postoj k dětem, bude snáze sahat ke kooperativnímu či projektovému vyučování, učitel s mocenským přístupem k dětem bude spíš setrvávat u frontální výuky. Respektující učitel bude žáky vést k diskusi, k sebehodnocení, k řešení konfliktů, zatímco mocensky založený učitel je rozsoudí a potrestá vždy sám. Respektující učitel bude věnovat čas vytváření dobrých vztahů ve třídě, autoritativní učitel s tím nebude ztrácet čas, protože to pro svůj způsob výuky vůbec nepotřebuje.

Je pravda, že školy, které se daly touto cestou, se staly pro děti příjemnější a i zvládání povinného učiva je v nich lepší. Na našich kurzech Respektovat a být respektován, které jsme dělali i pro učitele, jsem však brzo začala vnímat limity této vnitřní transformace. Právě ti nejvíc respektující učitelé si všímali a na kurzech ventilovali, že jejich přístup naráží na povinnost učit všechny žáky stejné věci a že ani s největší snahou nemohou zaujmout všechny žáky, že nemůžou zabránit tomu, že část žáků si povinné učivo neosvojí. Vnímali úskalí povinného hodnocení dětí, že ač se snažili být vstřícní, stejně nezabránili pocitu neúspěchu některých dětí – vlastně ani ne pocitu, on ten neúspěch je prostě realita. Když v r. 2004 vstoupil v platnost RVP, přinesl sice rozvolnění obsahu, dokonce se zavedl nový pojem kompetence, ale bylo to vlastně zase jen to vylepšování domu. Okna jsou o něco větší, světla však stále není dost. A ani nebude.

Veškeré reformy se týkaly v podstatě jen tří věcí. Obměňovala se struktura vzdělávacího systému a délka jednotlivých stupňů, upravoval se obsah výuky a měnily se metody výuky, dostávaly se do popředí přístupy, které žáky více aktivizovaly, zdůrazňoval se význam osobnosti a vztahů pro osvojování si učiva.

Žádné reformy však nikdy nezpochybnily dvě základní věci:
- že obsah vzdělávání má být stejný a povinný pro všechny děti
- že dospělí mají vzdělávání řídit a rozhodovat prakticky o všem, děti nemají co do svého vzdělávání mluvit

Jsou to však právě tyto věci, které tvoří špatné základy domu. Ony jsou zdrojem většiny problémů našeho vzdělávacího systému. Ony jsou důvodem, proč nemá cenu takový systém vylepšovat, respektive proč veškeré opravy nemůžou dosáhnout svého cíle. Prodlužováním času oprav se celkový stav jen zhoršuje.

Přesvědčení, že děti samotné nemůžou vědět, co se mají učit a co je pro ně dobré, že jejich učení se bez řízení dospělých neobejde, a také, že kdyby se všechny děti neučily totéž, že by se patrně rozsypala celá společnost, se dá přirovnat k základní konstrukci domu, který proto nikdy nebude moct být světlý, suchý, teplý, ať ho upravujeme sebevíc. To je žába na prameni živé vody či had užírající jabloň s omlazujícími jablky z pohádky o dědu Vševědovi.

SKAV (Stálá konference asociací ve vzdělávání) je spolek, který sdružuje přes 30 organizací, které se snaží přispět ke zlepšení vzdělávání, každá trochu v jiné oblasti. Členové SKAV se potřebovali shodnout na společné hodnotové základně a proto v dlouhých diskusích vzniklo desatero – soubor principů týkajících se vzdělávání.

Všechny body desatera jsou inspirativní, pro tuto úvahu je zejména relevantní 2. bod: Smyslem vzdělávání je, aby každý mohl rozvíjet co nejlépe svůj potenciál, najít své místo ve společnosti a prožít spokojený život.

Představme si, v čem všem by vzdělávání muselo být z gruntu jiné, aby se tohoto opravdu dosáhlo skutečně pro všechny.
Začněme slovy „potenciál“. Míní se tím jedinečná skladba dispozic, které si přinášíme na svět a který se rozvíjí u každého člověka svým způsobem a svým tempem. Dispozice se manifestují navenek jako zájem o nějakou činnost. Dělat nějakou činnost vyžaduje jednak čas a pak také prostředí. Tedy prostředí, v němž nás nikdo nenutí, abychom se zabývali něčím jiným, ale naopak nabídne prostředky pro tu činnost i vlastní součinnost, budeme-li chtít. V průběhu činnosti narazíme na věci, které s tím souvisejí – potřebujeme si něco k tomu přečíst, možná provést nějaké výpočty. Takže se přes realizaci svých dispozic dostáváme dál, do dalších oblastí, které objevujeme a propojujeme.

To vše znamená, že máme možnost dělat činnosti z vnitřní motivace, která má vliv na šanci dítěte vyrůst v dospělého s vysokou mírou sebeurčení, tedy v člověka, který se cítí být pánem svého života, nikoliv loutkou v rukou jiných lidí (víc o tom zde). Takoví lidé jsou základem zdravé společnosti.

2. bod desatera dále hovoří o tom, že cílem vzdělávání je najít si své místo ve společnosti. Tu žádoucí společnost popisuje 1. bod desatera: Usilujeme o společnost, která je sociálně soudržná, spravedlivá, ohleduplná ke všem živým bytostem a životnímu prostředí, založenou na svobodě a zodpovědnosti každého jedince.

Místem ve společnosti se nemíní jen dělat profesi, ke které máme dispozice a je společnosti prospěšná, ale míní se tím také vztahy s komunitou, v níž žijeme. Jak vytvářet a udržovat vztahy založené na důvěře a respektu, tomu se děti potřebují učit, což se nejlépe naplňuje ve věkově smíšené skupině, kde je možné učit se ohledu, ochranitelství vůči mladším, a starší děti jsou zase vzorem, který lze napodobovat ve zralejších sociálních projevech. V takové skupině se učíme spoustu sociálních i komunikačních dovedností, řešit konflikty i nacházet konsensus. Samozřejmě děti potřebují respektující dospělé. Dětem však nestačí pouze vidět respekt dospělých vůči sobě, potřebují zažívat respekt na vlastní kůži.

Jako další smysl vzdělávání se v 2. bodu uvádí prožití spokojeného života. Spokojenost souvisí s naplněním základních lidských potřeb. Strach, zejména ze selhání, že neobstojím ve srovnání s druhými, čehož je tradiční škola plná, je překážkou pro spokojenost.

Spokojenost souvisí také se sebepoznáním. Když máme dostatek času dělat, co nás zajímá, zjistíme, co nám jde, co nám nejde. Získáme tak realistickou sebedůvěru. Naopak, tradiční škola krade vnuceným obsahem dětem čas na vlastní rozvoj, neumožní jim poznání sebe sama, takže je třeba do systému přidat kariérové poradce, aby prozradili dítěti, na co by se asi tak hodilo. Není výjimkou, že na dotaz, čeho si na sobě cení, v čem jsou dobří, odpoví děti: „Na to se musíte zeptat druhých.“

I kdyby se nakrásně velmi změnil obsah vzdělávání, jak o to teď usiluje revize RVP, byl by modernější, smysluplnější, ale stále zůstane v platnosti povinnost absolvovat tento obsah pro všechny stejně pod vedením dospělých, z principu nemůže docházet k individuálnímu rozvoji potenciálu každého z nás.

I hodně vylepšený obsah nemůže vyhovovat všem dětem – protože každý jsme prostě originál. Pokud ten povinný vylepšený obsah přeci jen chceme děti naučit, není jiné cesty, než používat vnější motivaci, vynucovat to odměnami a tresty. Odměny, pochvaly, tresty, hodnocení, srovnávání – to jsou základní nástroje autoritativního prostředí. Taková byla škola od samotného začátku, a perfektně tím plnila svůj cíl – vychovat poslušného gramotného poddaného. Jenže my dnes potřebujeme, aby se děti učit svobodě a zodpovědnosti.

Pokud jsme v souladu 1. a 2. bodem desatera SKAV a rádi bychom je dosahovali, pak se v současnosti jeví nejlepší cestou navrhnout a postavit nový dům. Dům postavený na základech sebeřízeného vzdělávání. Ten starý ať slouží těm, kterým vyhovuje, ale velmi potřebujeme stavební povolení – tedy změnu legislativy - pro ten nový, abychom se mohli urychleně pustit do stavby.

Předneseno na konferenci Svoboda, vzdělávání, výchova 17. 12. 2021 ve Svitavách