Příspěvek pana Pavla Klímy Co ses dnes ve škole naučil? začíná tím, že větu Co bylo ve škole? Nějaká známka? považuje za největší problém českého vzdělávacího systému.



Naprosto souhlasím s tím, co autor uvádí jako neblahé důsledky známkování. Přidávám ještě náhled, jaký je to mechanizmus, který tak škodí dětem. Známky (nejdřív ale včeličky, smajlíci, červené puntíky atd.) se dětem předkládají jako cíl jejich snažení od prvních školních dnů. Samo učení je stavěno do pozice pouhého prostředku pro získání těchto odměn. Je to velmi nebezpečná degradace hodnoty učení. Když není příslib či hrozba známek – není důvod se učit. Říká se tomu vnější motivace.

Možná, že v první třídě by bylo možné se bez známek i obejít. Jenže ty se stanou téměř nepostradatelným nástrojem ve vyšších třídách, když škola začne žádat po dětech, aby se učily něco, co jim nedává smysl. Něco, co buď nemá smysl samo o sobě, nebo to nemá smysl vzhledem k věku, zralosti, nadání či zájmům konkrétního dítěte. A že toho je! Při současném on-line vzdělávání si toho najednou museli všimnout snad všichni rodiče.

Reformy, které nejdou k podstatě věci, jsou odsouzeny k neúspěchu. Připravovaná revize obsahu učiva bude snad určitou úlevou pro (aspoň některé) děti, učitele i rodiče, ale neřeší podstatu problému. Před povinným (i když redukovaným) kurikulem nadále nebude úniku ani pro děti, ani pro učitele. Kde není smysluplnost a vlastní rozhodování, což tvoří základ vnitřní motivace, musí nastoupit motivace vnější. Takže, pokud nehodláme měnit systém a současně chceme, aby vůbec nějak fungoval, nebude možné odstranit ani známky.

Vnějšně řízené vzdělávání s povinným obsahem učiva je model, který tady máme v hromadné formě od Marie Terezie. Existuje i model vnitřně řízeného vzdělávání (psala jsem o něm ve svých předcházejících příspěvcích na tomto blogu). Tam trampoty se známkami neexistují, protože je na dětech, co si z nabídky vědění vyberou. Nejsou srovnávány ani s představou dospělých, co by kdy měly umět, nejsou srovnávány ani mezi sebou. Většina dospělých si myslí, že děti by se samy od sebe neučily či neučily nic podstatného. Zaměňují však důsledek za východisko. Touha poznávat, učit se je vrozená každé lidské bytosti. Když jsou ale děti nuceny učit se, co si samy nevybraly, v čem nevidí smysl, na co momentálně či vůbec nestačí nebo na co zatím nejsou zralé, většinou se dostaví nechuť k učení.

Smysluplnost z hlediska dítěte, ne z hlediska dospělých, je nepřekročitelnou podmínkou skutečně efektivního vzdělávání. Nejlepšími experty na vlastní vzdělávání jsou děti samy. Měli bychom napřít síly pro tuto skutečnou změnu školství. Pak bychom už nemuseli vůbec o známkách diskutovat. Nebyly by vůbec potřeba.