Před pár dny přišla z Polska velmi zajímavá zpráva – polští studenti začali 21. 3. 2022 stávkovat za odstranění povinné školní docházky. V jejich Deklaraci vzdělávací emancipace se uvádí: „My, děti, chceme rozhodovat o svém učení samy. Požadujeme ústavní ochranu práv dětí na svobodu vzdělávání. Chceme svobodnou volbu škol, předmětů, zkoušek a učitelů. Chceme mít svobodnou volbu cílů, materiálů, metod, rozsahu, místa a tempa učení. O svém osudu chceme rozhodovat samy. Musíme ukončit školní otroctví.“

Polští studenti, stávkující za zrušení povinné školní docházky, tedy za možnost, aby si sami vybírali, čemu, kdy, kde, jak a s kým se budou učit, trefili hřebík po hlavičce. Ačkoliv za dobu existence školského systému, který je ve své podstatě více méně stejný po celém světě, proběhlo mnoho reforem, žádná z nich se nikdy netýkala dvou nejpodstatnějších věcí: nikdy se nezpochybnilo jednotné povinné učivo, které určuje stát, a ani to, že děti ve škole nemají prakticky vůbec žádný vliv na to, co se jich týká, protože všechno řídí dospělí. Stávka za zrušení povinné školní docházky atakuje obojí.

Situace u nás

Nevím, jak je tomu v Polsku, ale u nás v ČR máme stále kolem tří čtvrtin rodičů, kteří jsou přesvědčeni, že současné školství je dobré. Když je něco dobré, tak proč to měnit či dokonce odstraňovat? Jenže pak je tady nezanedbatelná čtvrtina rodičů, kteří spokojeni se vzděláváním svých dětí nejsou.

Také máme údaje z mezinárodních šetření PISA a TIMSS, kde na otázku, zda chodí rády do školy, odpovědělo kladně jen něco kolem poloviny dětí (procento se snižovalo s věkem). Je známo, že emoce hrají při učení významnou roli. Ovšem na důvod obliby či neobliby školy děti tázány nebyly.

U nás je povinná školní docházka zakotvena v Listině základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR. V čl. 33 (1) se uvádí, že „každý má právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon.“ Školský zákon 561/2004 Sb. pak upravuje povinnou školní docházku v § 36 a následujících. Je docela smutné, že v tak důležitém dokumentu se bez ostychu dělá z práva povinnost, ze které není úniku ani v extrémních případech, kdy škola dítě evidentně poškozuje. První krok by měl být tedy ve změně čl. 33.

Nebourat systém, ale vytvořit paralelní prostor pro vzdělávání

K mládí patří radikálnost a tak nepřekvapí, že cílem stávky polských studentů není jen změnit systém, ale rovnou jej odstranit. Přičemž samotné zrušení povinné školní docházky by rozhodně nevedlo ke kolapsu školského systému, k tomu by musely vést další a další kroky.

Na rozdíl od požadavku polských studentů vidím cestu v tom, že by se legislativně otevřel paralelní prostor pro ty, kteří se chtějí vzdělávat svobodně a v souladu se svými schopnostmi a zájmy. V tomto prostoru bez diktátu státu, co se děti mají a nemají učit, by mohly vznikat rozmanité vzdělávací subjekty, kde by děti mohly rozvinout maximálně svůj potenciál. Současně s odstraněním povinné školní docházky by se samozřejmě musel přepracovat systém financování vzdělávání, zrovnoprávnit nově vznikající vzdělávací zařízení finančně se státními školami.

Svobodné vnitřně řízené vzdělávání není nic nového

Existuje více než stoletá zkušenost, že svobodné vzdělávání, kde si děti vybírají z podnětů, čemu se chtějí učit, kdy, jak a s kým, má velmi dobré výsledky. Můžeme vzpomenout školu L. N. Tolstého v Jasné Poljaně před 160 lety, školu Summerhill ve Velké Británii fungující od r. 1921, školu Sudbury Valley v USA a další a další školy po celém světě, které se vynořily během minulého půlstoletí. Polští studenti o nich evidentně moc dobře vědí.

Toto vzdělávání je efektivní, protože je přirozené

Rozhodně takové vzdělávání neprodukuje analfabety a nevzdělance, jak si lidé, kteří neznají nic jiného než tradiční školu, často představují. Naopak, absolventi svobodného vzdělávání, o které usilují studenti stávkující v Polsku, jsou úspěšní v širokém spektru povolání včetně akademické či vědecké dráhy, jsou pány svých životů, častěji podnikají, celoživotně se vzdělávají, mají velmi dobré komunikační a sociální dovednosti (což je také jeden ze společensky žádoucích cílů vzdělávání).

Tyto výsledky jsou očekávatelné, protože vzdělávaní, kde si děti vybírají svou cestu v učení, je zcela přirozené, odpovídá všem poznatkům vývojové psychologie i neurověd. Zato tradiční škola je velmi nepřirozené učení. Jak napsal John Medina ve své knize Pravidla mozku dítěte (Computer Press, 2011): „Pokud byste chtěli vytvořit učební prostředí nevhodné pro využití schopností mozku, nejspíš byste navrhli něco podobného školní třídě.”

Dosažení cílů je závislé od zvolených prostředků

Základ tradiční školy spočívá v tom, že všechny děti ve třídě se učí ve stejný čas stejné věci stejným způsobem. A to bez ohledu na to, že jen malému počtu dětí to může vyhovovat z hlediska jejich mentálních schopností, stupně jejich zralosti, struktury nadání i osobnosti, jejich psychomotorického tempa atd.

Dnes už je poměrně velká shoda na tom, co je cílem vzdělávání. Zdůrazňují se kompetence, tzv. měkké dovednosti a maximální rozvoj individuálního potenciálu, tedy toho neopakovatelného jedinečného mixu schopností, talentů, a zájmů. Mnoho dětí však nemůže svůj potenciál rozvíjet, protože marní čas něčím, co je nad jejich síly, na co ještě nejsou zralé, co jim nejde, zatímco jejich silné stránky, to, čím by jednou mohly přispět společnosti, leží ladem. Nebo naopak marní čas tím, že musí dělat něco, co dávno zvládli. Takže se velmi zužuje možnost poznat sami sebe. Není divu, že pak musíme mít drahé poradenství k volbě povolání. Mrhání individuálním potenciálem poškozuje celou společnost hospodářsky, sociálně i kulturně.

Chceme, aby z dětí vyrostli zodpovědní dospělí, ale bez možnosti vlastního rozhodování či aspoň spolurozhodování to není reálné. Poctivé plnění vůle druhých nebuduje zodpovědnost, ale poslušnost, která je tak riziková pro demokratickou společnost.

Držme mladým Polákům palce

Mezi plánované kroky polských studentů patří také zorganizování kulatého stolu, kde by jednali představitelé vlády s experty zastávajícími požadavek zrušení povinné školní docházky. Cílem je sepsání návrhu nového zákona o vzdělávání. Neznám polské prostředí, nevím, jakou šanci stávka má. Většinou se věci nedějí v rozsahu radikálních požadavků, ale strany se domluví na přijatelném kompromisu. Přejme si i pro naši vlastní lepší budoucnost, aby to v Polsku dopadlo ve prospěch svobody ve vzdělávání.