Když prezident musí poslechnout soud
Ten nadpis je poněkud zavádějící, ale je zavádějící zcela úmyslně. Nejen prezident, nejen předseda vlády, poslanec, starosta, „prostý“ občan, musí soud respektovat. Kdyby nemuseli respektovat, nežili bychom v poměrech, pro které jsme se po 17. 11. 1989 chtěli nadchnout. To, že se věci v mnoha ohledech nevyvinuly podle našich představ, je jiná píseň. I když respektování je někdy značně nepříjemné a bolí. Inu, soud tu není od toho, aby všem zainteresovaným udělal dobře. Vždy někdo prohraje, vždy někdo skončí v lochu nebo dostane „jen“ flastr, vždy někdo od soudu odchází nespokojen a často s utkvělou představou, že pokud nebylo rozhodnuto podle jeho představ, jistě to jiný zařídil.
Dnešní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v „kauze čekatele Langera“ je výjimečné nejen tím, že jednou stranou sporu je prezident, respektive, abychom se nepletli, jeho úřad, a druhou stranou můj (doufám) budoucí kolega. Je bezesporu významným signálem, že žijeme ve státě, který má tu čest říkat si právní. Chtěl bych přitom podotknout, že pan předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa je přímo prezidentem jmenován, tudíž podle zjednodušeného vnímání některých našich spoluobčanů by mu měl být i vděčen a měl by donutit „své“ soudce, aby rozhodli podle gusta hlavy státu. Takto bohužel uvažujeme a nedovedeme si představit, že soudy a jejich jednotliví soudci umí rozhodovat nezávisle, za vším vidíme stín Velkého bratra, něco podezřelého či nekalého. Vždyť přece každý může být zaplacený ...
Máme-li se však honosit tím, že žijeme v demokratické společnosti, musíme se naučit pokoře k soudům, jejich rozhodnutím, na druhé straně, a to bych chtěl zdůraznit, musí se i soudy a soudci naučit pokoře k projednávaným případům a jejich aktérům. Pokora není slabost, pokora je naopak vlastnost silných. Ruku na srdce, kdo z nás se touto vzácnou vlastností může pyšnit?
A tak se můžeme ptát: Je silný prezident, který nerespektuje pravomocné rozhodnutí soudu, opakovaně ústy (dnes již odvolaného) mluvčího říká, že on má prostě jiný výklad práva, že to je to podstatné, přestože mu soud uložil jmenovat? (Jeho opakované výkřiky o ohrožení demokracie, pokud soud nerozhodne podle jeho představ, jsou již pověstné – a opak je pravdou). Jsou silní ministři, kteří rozhodnutí Ústavního soudu ohledně prvních tří dnů nemocenské označí za slaboduché? Je silný občan, který zahýbá svému zákonnému manželovi, až se zelenají hory, rozvede se a žehrá na stát, že on mu nezjistí, aby ho děti milovaly, jako by se nic nestalo?
Měli bychom si podobné otázky klást stále více. Chtít žít podle práva, i když to často bolí, je prvním předpokladem společnosti, která si může říkat demokratická. Ne to, kolik si za plat koupíme hamburgerů. Ne to, co nám řekne prezident.
Dnešní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v „kauze čekatele Langera“ je výjimečné nejen tím, že jednou stranou sporu je prezident, respektive, abychom se nepletli, jeho úřad, a druhou stranou můj (doufám) budoucí kolega. Je bezesporu významným signálem, že žijeme ve státě, který má tu čest říkat si právní. Chtěl bych přitom podotknout, že pan předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa je přímo prezidentem jmenován, tudíž podle zjednodušeného vnímání některých našich spoluobčanů by mu měl být i vděčen a měl by donutit „své“ soudce, aby rozhodli podle gusta hlavy státu. Takto bohužel uvažujeme a nedovedeme si představit, že soudy a jejich jednotliví soudci umí rozhodovat nezávisle, za vším vidíme stín Velkého bratra, něco podezřelého či nekalého. Vždyť přece každý může být zaplacený ...
Máme-li se však honosit tím, že žijeme v demokratické společnosti, musíme se naučit pokoře k soudům, jejich rozhodnutím, na druhé straně, a to bych chtěl zdůraznit, musí se i soudy a soudci naučit pokoře k projednávaným případům a jejich aktérům. Pokora není slabost, pokora je naopak vlastnost silných. Ruku na srdce, kdo z nás se touto vzácnou vlastností může pyšnit?
A tak se můžeme ptát: Je silný prezident, který nerespektuje pravomocné rozhodnutí soudu, opakovaně ústy (dnes již odvolaného) mluvčího říká, že on má prostě jiný výklad práva, že to je to podstatné, přestože mu soud uložil jmenovat? (Jeho opakované výkřiky o ohrožení demokracie, pokud soud nerozhodne podle jeho představ, jsou již pověstné – a opak je pravdou). Jsou silní ministři, kteří rozhodnutí Ústavního soudu ohledně prvních tří dnů nemocenské označí za slaboduché? Je silný občan, který zahýbá svému zákonnému manželovi, až se zelenají hory, rozvede se a žehrá na stát, že on mu nezjistí, aby ho děti milovaly, jako by se nic nestalo?
Měli bychom si podobné otázky klást stále více. Chtít žít podle práva, i když to často bolí, je prvním předpokladem společnosti, která si může říkat demokratická. Ne to, kolik si za plat koupíme hamburgerů. Ne to, co nám řekne prezident.