České děti patří do Čech,

to v zásadě ano, jenže problém je v tom, které dítě je vlastně české. Je to dítě české matky, českého otce nebo snad dvou českých rodičů? Dítě žijící trvale na území naší republiky? To jsou všechno otázky, na které není lehké (je-li to vůbec možné) odpovědět, protože svět se globalizuje, české ženy se zamilovávají v zahraničí, čeští muži do cizinek, přibývá mezinárodních manželství, z nich se rodí děti předurčené k tomu, že budou mít krapet guláš v tom, kde vlastně je jejich domovina. A můžeme si klást další nelehké otázky, cože je vůbec domovina, domov, země původu ...

Média dnes komentovala dvě soudní rozhodnutí. Obě se týkají nezletilých dětí narozených českým matkám, které se ocitly v obtížně řešitelných partnerských vztazích a situacích. Jedné bylo dítě vydáno z Austrálie, druhá má děti vrátit do Izraele. Zatímco v případu Terezky Vichnarové média a veřejnost hovoří jednoznačně o tom, že ji otec Australan unesl a jeho chování je kvalifikováno jako únos, v případu dětí, jež se mají podle verdiktu Nejvyššího soudu vrátit k otci do Izraele, se již o únosu nehovoří a nepíše. Stejně jako v jiných případech, kdy matky přes zákaz cizozemského soudu odvezly děti z ciziny do Čech (nezletilé děti Fiordalisi, Santana, Barao), se hovoří maximálně o takzvaném únosu, ačkoliv Haagská úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí takový pojem nezná, byť se únosu dítěte měla dopustit jeho vlastní matka.

Když čeští soudci poukazovali v souvislosti s vydáváním dětí do ciziny jejich otcům na to, že Haagská úmluva není trhací kalendář, že soud podle ní musí postupovat především rychle, to znamená dítě co nejdříve vrátit tam, odkud bylo jedním z rodičů doslova odvlečeno do jiné země (bez ohledu na to, že z této země rodič pochází), a že především je Haagská úmluva založena na principu vzájemnosti, příliš sluchu se jim nedostávalo, maximálně tak srovnání s Herodem. Nicméně čas ukázal, že vzájemnost není jen prázdné slovo, veřejnost nyní aplauduje australským soudům, které kvapem Terezku vrátily do Čech, a já jsem nezaregistroval odsudek tohoto postupu, nedočetl jsem se nikde o tom, že „australské dítě patří do Austrálie“. Zato jsem se dočetl od přispěvatelů do diskuse k verdiktu Nejvyššího soudu ČR o vrácení dětí izraelskému otci něco o „idiotech v talárech“, případně o tom, že „každý stát si brání svoje děti, kromě toho českého“.

V této souvislosti stojí za zmínku statistika, která vypovídá o tom, že zatímco zahraniční soudy vydávají podle Haagské úmluvy děti do Česka v 70% případů, české soudy do zahraničí pouze v 30%. Proto jsou namístě obavy z toho, že porušování principu vzájemnosti ze strany našeho státu by mohlo znamenat, že v budoucnu neuvidíme mnoho takových fotografií na titulních stránkách celostátních deníků, jako je ta s rozesmátou tváří Terezky Vichnarové po návratu z Austrálie.

České soudy aplikují Haagskou úmluvu s plnou odpovědností a se zřetelem na zájem dětí. Jsou si vědomy toho, že předmětem jejich rozhodování je dítě ve značně stresové situaci, že jejich rozhodnutí se může podepsat na dětské psychice a svá rozhodnutí váží vždy velice pečlivě. Nicméně platí to, co již bylo uvedeno, že Haagská úmluva, kterou se Česká republika zavázala beze zbytku dodržovat, není trhací kalendář a náš stát musí podle ní postupovat, byť je to téměř vždy nepříjemné a velice nepopulární. Lze potom konstatovat i to, co do své závěrečné zprávy k případu dětí Fiordalisi navrácených do Argentiny uvedl veřejný ochránce práv:

„Na případu se rovněž zrcadlí xenofobní rysy české společnosti. Haagská úmluva se ovšem mezi státy aplikuje na principu vzájemnosti. To znamená, existují-li také opačné situace, kdy jsou uneseny české děti z České republiky, vracejí se tyto děti zpět do ČR. Při hodnocení otázky zájmu dětí nelze a priori bez dalšího favorizovat české prostředí.“