Při diskusích nad novým občanským zákoníkem se začíná znovu otevírat téma „kukaččích dětí“. Či spíše „kukaččích otců“, neboť děti většinou dané téma netrápí. Příspěvky internetově diskutujících mužů jsou poměrně zábavné. Lze se z nich dokonce dozvědět, že teď konečně, máme-li testy DNA, našel se bič na nevěrné ženy a můžeme se těšit, že konečně vyřešíme, co se dosud tisíce let nevyřešilo. (Zvláštní je, že o nevěrných mužích zpravidla v příspěvcích zmínka nebývá). Na aktuálnosti přidala tématu i nedávná kauza dívky, které se podařilo po 19 letech úředně domoci toho, že její matriční otec není otcem biologickým.

Nyní se ozvali podvedení muži a chtějí prodloužit takzvanou popěrnou dobu, to znamená lhůtu, během níž může podat u soudu s úspěchem žalobu na popření otcovství manžel, který tvrdí, že biologický otec není on, ačkoliv je v matrice jako otec zapsán, poněvadž mu jako manželovi matky svědčí takzvaná domněnka otcovství. Domněnka je to sice vyvratitelná, ale po uplynutí popěrné doby ji lze vyvrátit jen ve zcela mimořádných situacích (jako například v případě zmíněné devatenáctileté dívky, která si sama přála, aby její úřední otec otcovství popřel) a jen na návrh nejvyššího státního zástupce.

Podle návrhu má jít o prodloužení podstatné – z šesti měsíců na šest let. Aktivisté se již nezmiňují, zda má být lhůta prodloužena také matce, protože i ta může podle stávající právní úpravy v téže lhůtě otcovství popírat. Stěží bychom však v dnešní době obhájili jinou právní úpravu pro muže a jinou pro ženy, takže by zřejmě došlo k prodloužení i pro matku a na tomto místě se nabízí úvaha, zda si to nositelé myšlenky uvědomují a zda si uvědomují i to, že existují muži, kteří chápou roli otce tak, že za něj nepovažují muže, který dítě náhodně zplodí, ale muže, který dítě vychovává, plní si k němu otcovské povinnosti a realizuje otcovská práva. Ostatně i svatý Josef byl "jen" pěstoun.

Institut popření (odepření) otcovství (stejně jako domněnka otcovství svědčící manželovi ženy, která dítě porodila) není nic nového, znal jej již starý dobrý obecný zákoník občanský z roku 1811, taktéž zákon o právu rodinném z roku 1949 upravoval proces popírání paternity a lhůty k tomu stanovené. Podle obecného zákoníku občanského to byly pouhé tři měsíce od okamžiku, kdy se manžel o narození dozvěděl, v zákoně č. 265/1949 Sb. je stanovena stejná lhůta jako dnes, tedy šestiměsíční. Proč asi zákon od nepaměti stanoví relativně krátké lhůty pro popření otcovství? Inu proto, že zákonodárce od nepaměti ochraňoval na prvním místě dítě, nikoliv podvedeného manžela, a moudře věděl, co dělá. Nutno k tomu podotknout, že i v době, kdy byla nevěra považována skutečně za hřích a nikoliv za normu společenského chování.

Představme si, že by návrh prošel a došlo by k prodloužení popěrné lhůty na oněch šest let. (Trestný čin „podstrčení dítěte“ se naštěstí do novely trestního zákoníku prosadit nepodařilo – možná škoda, byli bychom poté v soudních síních svědky humorných scének, kdy by se státní zástupci snažili matce dítěte prokázat, že v době, kdy souložila s více muži, musela nepochybně vědět, že ji přivedl do jiného stavu někdo jiný než její manžel). Představme si, jak se muž postaví před sedmileté dítě, začne mu mávat před očima rozsudkem a říkat: „Víš, Pepíčku, já jsem sice doteďka byl jako tvůj tatínek, pěkně jsem tě vychovával a měli jsme se všichni rádi, ale to teď všechno končí, protože tvůj tatínek je někdo úplně jiný, vlastně se ani neví kdo, ale tím se netrap!“ Uvědomují si podvedení muži, že kdyby k popření otcovství takto došlo, znamenalo by to velice pravděpodobně, že matka by jim zabouchla dveře před nosem a dítě, které několik let vychovávali, by již pravděpodobně nikdy neviděli, protože popřením otcovství by sice pozbyli otcovské povinnosti (zejména povinnost platit výživné), ale ztratili by i nenávratně rodičovská práva – třeba právo na styk s dítětem?

Smiřme se prostě s tím, že institut popření otcovství není určen k tomu, abychom ženu nachytali při nevěře (i když hřích je to stále), ale především k řešení krajních situací, které (bohužel) v životě nastat mohou, například takových situací, kdy je manželství nenávratně rozvráceno, manželé bydlí s novými partnery, jen jaksi nemají čas na to nechat se rozvést a manželka porodí jinému muži dítě, k němuž sice svědčí domněnka jejímu „papírovému“ manželovi, ale otcem je evidentně nový partner, který je také připraven otcovství k dítěti vzápětí uznat.

Můžeme si o tom myslet cokoliv, ale stát téměř 200 let chrání dítě tím, že se mu snaží za každou cenu zajistit otce. Tak to tak nechme a kukaččí děti z hnízda nevyhazujme. Koneckonců platí i to, že každý muž odpovídá za to, koho si za manželku vybere a vybere-li si ženu nevěrnou, musí počítat s tím, že se může stát kukaččím otcem.