Kdo má zaplatit „šrotovné“?

V souvislosti s ekonomickou krizí se rodí desítky nápadů, jaká opatření přijmout, aby následky byly co nejmenší. Většina těchto nápadů má jedno společné. Ať platí stát. Záruky za vklady zcela nekoordinovaně zavedly jednotlivé státy EU, zejména ty, které se nejvíce ohánějí nutností společného postupu. Vlády nalévají miliardy dolarů a eur do hrnku, který nemá dno a brzy se ukáže, že takový postup krizi namísto zlepšení ještě zhorší, protože jde jen o další zvyšování dluhů.

Jedním z takových nápadů je tzv. šrotovné. Spočívá v tom, že tomu, kdo ekologicky zlikviduje auto starší než 10 let, tomu stát přispěje částkou od 500 do 2 500 eur na koupi nového auta. U nás je situace o to pikantnější, že šrotovné prosazuje člen NERVU, bez ohledu na to, že jde o tak bezprecedentní střet zájmů, že Transparency International z toho musí být na NERVY. Přitom sám nápad se šrotovným není špatný. Jen platit by měl někdo jiný. Ne stát, který by si na šrotovné musel půjčit od bank peníze, které do nich předtím nalil, ale automobilky, které mají problémy s odbytem. Probíhalo by to například tak, že automobilky by sdělily svým prodejcům, jak vysokou slevu poskytnou tomu, kdo předloží potvrzení o ekologické likvidaci starého vozidla, při koupi nového automobilu. Hospodářská soutěž by nebyla narušena, protože automobilky by nabízely různé slevy a soutěžily by tak o zákazníky.

Jsou ale i jiné možnosti jak čelit krizi, aniž by to vedlo k dalšímu zadlužování státu. Stát má možnost čelit krizi také tím, že pozastaví účinnost některých ustanovení v zákonech. Například český stavební zákon, od kterého si mnozí tolik slibovali, je tak složitý, že vyřízení potřebných papírů trvá třikrát déle než vlastní stavba, a to ještě jen v případě, že nezasáhnou ekoteroristé. Zcela tak eliminuje nápad budovat infrastrukturu, protože nové stavby by byly zahájeny v době, kdy se o dnešní krizi budou učit děti ve školách. Také globální oteplovači by si mohli chvíli odpočinout, protože jejich nápady jsou také jednou z příčin současné ekonomické krize. Ono poručit větru dešti není zadarmo, což lze dokladovat například na fatálním omylu s biopalivy.

A to je jen ukázka několika možností. Kdyby podobně postupovala „Říše dobra“ EU a pozastavila účinnost některých nařízení a směrnic nebo si alespoň po dobu krize nevymýšlela další, ušetřili bychom stovky miliard eur. Chtělo by to jen trochu odvahy. Ta ovšem některým politikům často chybí, protože jejich cíl je jediný: Zalíbit se voličům.