Kdo má zaplatit „šrotovné“?

V souvislosti s ekonomickou krizí se rodí desítky nápadů, jaká opatření přijmout, aby následky byly co nejmenší. Většina těchto nápadů má jedno společné. Ať platí stát. Záruky za vklady zcela nekoordinovaně zavedly jednotlivé státy EU, zejména ty, které se nejvíce ohánějí nutností společného postupu. Vlády nalévají miliardy dolarů a eur do hrnku, který nemá dno a brzy se ukáže, že takový postup krizi namísto zlepšení ještě zhorší, protože jde jen o další zvyšování dluhů.

Jedním z takových nápadů je tzv. šrotovné. Spočívá v tom, že tomu, kdo ekologicky zlikviduje auto starší než 10 let, tomu stát přispěje částkou od 500 do 2 500 eur na koupi nového auta. U nás je situace o to pikantnější, že šrotovné prosazuje člen NERVU, bez ohledu na to, že jde o tak bezprecedentní střet zájmů, že Transparency International z toho musí být na NERVY. Přitom sám nápad se šrotovným není špatný. Jen platit by měl někdo jiný. Ne stát, který by si na šrotovné musel půjčit od bank peníze, které do nich předtím nalil, ale automobilky, které mají problémy s odbytem. Probíhalo by to například tak, že automobilky by sdělily svým prodejcům, jak vysokou slevu poskytnou tomu, kdo předloží potvrzení o ekologické likvidaci starého vozidla, při koupi nového automobilu. Hospodářská soutěž by nebyla narušena, protože automobilky by nabízely různé slevy a soutěžily by tak o zákazníky.

Jsou ale i jiné možnosti jak čelit krizi, aniž by to vedlo k dalšímu zadlužování státu. Stát má možnost čelit krizi také tím, že pozastaví účinnost některých ustanovení v zákonech. Například český stavební zákon, od kterého si mnozí tolik slibovali, je tak složitý, že vyřízení potřebných papírů trvá třikrát déle než vlastní stavba, a to ještě jen v případě, že nezasáhnou ekoteroristé. Zcela tak eliminuje nápad budovat infrastrukturu, protože nové stavby by byly zahájeny v době, kdy se o dnešní krizi budou učit děti ve školách. Také globální oteplovači by si mohli chvíli odpočinout, protože jejich nápady jsou také jednou z příčin současné ekonomické krize. Ono poručit větru dešti není zadarmo, což lze dokladovat například na fatálním omylu s biopalivy.

A to je jen ukázka několika možností. Kdyby podobně postupovala „Říše dobra“ EU a pozastavila účinnost některých nařízení a směrnic nebo si alespoň po dobu krize nevymýšlela další, ušetřili bychom stovky miliard eur. Chtělo by to jen trochu odvahy. Ta ovšem některým politikům často chybí, protože jejich cíl je jediný: Zalíbit se voličům.

ODS a Lisabonská smlouva

Podle očekávání po „ratifikaci“ Lisabonské smlouvy Ústavním soudem nastal tlak na projednání LS v Poslanecké sněmovně i v Senátu ještě do konce tohoto roku. Důvodem je prý předsednictví České republiky, které začíná 1. ledna 2009. Skutečnost, že irské NE znamenalo podle vlastních pravidel EU konec Lisabonské smlouvy, jaksi nikomu nevadí.
Lisabonská smlouva se stala i předmětem vnitrostranického boje před nastávajícím kongresem. Pavel Bém, kterého donedávna zajímala spíše olympiáda, než Lisabonská smlouva, poměrně šikovně využil složité situace Mirka Topolánka, který jako premiér a nastávající vrchní velitel evropských byrokratů, musí Lisabonskou smlouvu obhajovat. Má tím vzniknout dojem, že delegáti kongresu, ti prolisabonští, podporují Mirka Topolánka a delegáti protilisabonští jsou na straně Pavla Béma. Takové dělení je ovšem mylné, stejně jako tvrzení, že většina voličů ODS podporuje přijetí Lisabonské smlouvy. Je totiž velký rozdíl mezi podporou Evropské unie a podporou Lisabonské smlouvy. Česká republika je řádným členem Evropské unie a má právo říci Lisabonské smlouvě ano nebo ne, a s českým předsednictvím to nijak nesouvisí.
Pokud jde o spěch, není na místě. Je mnohem výhodnější počkat už s ohledem ne neuvěřitelný nátlak, který by byl vyvinut na Irsko, pokud by bylo poslední. Pokud jde o kongres ODS, měl by o Lisabonské smlouvě diskutovat bez ohledu na souboj Mirka Topolánka s Pavlem Bémem. Pokud by převážíla podpora Lisabonské smlouvy, měl by kongres změnit stanovy, s kterými je Lisabonská smlouva v zásadním rozporu. Kdo nevěří, ať si stanovy přečte.

Volební kampaň není boj, ale soutěž

Bohužel letošní volební kampaň je vším jiným, než soutěží. Kauza stíhá kauzu, některé volební strany místo představení reálných programů útočí na soupeře a neštítí se prakticky ničeho. Výsledkem je znechucení a pocit, že politika je špína a politici jakbysmet, a to nejlépe všichni. Je samozřejmě zdánlivě jednoduché takovému pocitu podlehnout a dojít k závěru, že nejlepším řešením je nevolit a starat se o své.

Je zvláštní, že po oznámení výsledků se mnozí z těch, kteří nevolili, diví tomu, jak to dopadlo. Bohužel pozdě. Přitom stačí nevšímat si předvolebního folklóru a hodnotit více činy než slova. Není to tak složité, často stačí se jen dívat kolem sebe a odlišit, co která politická úroveň může ovlivnit. Kritizovat komunálního politika za finanční krizi na Islandu je pošetilé. Dokonce i premiér má poměrně malý vliv na cenu ropy na světových trzích, a přesto na něj při tankování mnozí nadávají.

Zkusme se v klidu zamyslet a nenechme si vzít své právo. Časté tvrzení, že nemůžeme nic ovlivnit, není pravdivé. Přeji Vám šťastnou ruku.

Finanční krize a Lisabonská smlouva

Reakce evropských politiků na finanční krizi připomíná pacienta, který požádá o euthanasii, aniž zná diagnózu. Prezident Sarkozy svolal jednání čtyř evropských velmocí, jakoby žádná Evropská unie neexistovala. Jen Finsko a Švédsko se zmohly na chabý odpor. Pikantní je, že ani Velká čtyřka se nedohodla prakticky na ničem. Sarkozy si stihl ohřát vlastní polévku, když navrhl změnu rozpočtových pravidel EU. Přeloženo do češtiny, aby Francie nemohla být popotahována za nedodržení rozpočtového deficitu. Obecné proklamace o tom, že vlády mají postupovat samostatně a svůj postup koordinovat, měly v praxi za následek zcela chaotická a nekoordinovaná opatření. Vlády Irska a Řecka se zaručily za vklady, což donutilo kancléřku Merkelovou k obratu o 180 stupňů. Následovalo Rakousko a Británie, které se bály odlivu vkladů.

Viníky současné finanční krize nejsou zdaleka jen banky, které velkoryse poskytovaly úvěry kdekomu. Větší vinu mají ti politici, kteří zadlužovali státy, aby se zavděčili voličům. Vzpomeňme na tvrzení socialistů, že zadlužení České republiky je menší, než zadlužení tzv. „starých členů EU“. Byl to dobrý příklad pro občany, kteří si zvyšovali životní úroveň na dluh. Zadlužení státu a rodin přesahuje 2 bilióny korun. Česká krize bude opravdu trochu jiná než americká nebo západoevropská. Nebude se týkat bank, ale tisíců rodin, které nebudou schopny splácet dluhy a výrobců, kteří nebudou mít odbyt.

Proslov připravený na schůzi Parlamentu v pátek 15. února 2008

Dobrý den,

na plesy chodím rád. Bývalo jich i sedmnáct za sezónu a někdy i tři za večer ve třech různých městech. Minulou sobotu jsem také na jeden šel. Kolegové mne varovali, že budu nejspíše lynčován za tu ostudu na Hradě. Nic se nestalo. Na plese byli zřejmě jiní lidé, než ti z průzkumů veřejného mínění.

Chtěl bych říci několik slov na obranu politiky a politiků. Co se vlastně stalo? Politické strany přistoupily k volbě zcela pragmaticky. Nejprve využily mezer v jednacím řádu a snažily se prosadit takový způsob volby, který by vyhovoval jejich cíli. Pohybovaly se sice na hraně ústavnosti, zejména v případě přehlasování Senátu Poslaneckou sněmovnou, ale protože volba prezidenta není přezkoumatelná ústavním soudem ani obecnými soudy, šlo spíše o právní vědomí zákonodárců, než o skutečný problém.

Hlavním důvodem procedurálních potíží nebyl jednací řád, ale skutečnost, že cílem některých nebylo zvolit jiného kandidáta, ale nezvolit stávajícícho prezidenta, respektive ponížit ho tím, že se bude muset stěhovat do podhradí. Toho využila jedna ze stran, která ani neměla dostatečný počet poslanců pro návrh kandidáta a přišla s kandidátem, o kterém se domnívala, že je schopen získat podporu těch, kteří by se současného prezidenta rádi zbavili. Protože síla této zvláštní prezidentské koalice nebyla jistá, bylo nutné prosazovat veřejnou volbu pod záminkou, že veřejnost si přeje vědět, jak její zástupci hlasují. Tato taktika fungovala až do 20:57, kdy se ukázalo, že třetí kolo by vedlo ke zvolení prezidenta navrženého protistranou. Protože na rozdíl od hokeje, kdy se stopky při přerušení hry zastavují, tento tah vyšel.

Druhý den se začaly dít věci, které už férové nebyly. Divné nemoci, odchody vyvolané právě veřejnou volbou, vystupňované prvními podivnými obálkami, ukázaly, že sama veřejná volba není tak průhledná, jak se nás snaží účelově přesvědčit její zastánci. Veřejnost viděla pouze les rukou, zato straničtí kontroloři nevěděli, kam se dívat dřív.

Veřejnost také vzrušovalo chování některých politiků, kteří používali vulgární slova nebo napadali jednotlivé kandidáty. Je namístě poznamenat, že zákonodárci jsou věrným obrazem společnosti. Stačí si poslechnout žáky 4. třídy, kteří se častují slovy, která někteří zákonodárci ani neznají. Také 60 % rozvodovost a následné tahanice o děti nestaví politiky do nějak zvlášť negativního světla. Spory sousedů ze zcela malicherných důvodů končí často tragicky. Hádky obecních zastupitelů nejsou středem zájmu médií jako volba prezidenta či jednání zákonodárců, takže navenek vypadají idylicky. Ani na silnicích se politici nevraždí častěji než většina populace.

Příčinou napětí mezi veřejností a politiky je přetrvávající pocit „my a oni“. Vypadá to, jakoby naše politiky volili občané jiné země. Iluze, že změnu může přinést prezident, je naivní. Společnost nemění prezident ani zákony. Společnost se mění jen a jen z vlastní vůle. Platí památná věta profesora Milana Knížáka, že někteří lidé by byli rádi, kdyby jejich život žil někdo za ně a oni by ho zpovzdálí pozorovali. Stejnou iluzí je, že změnu přinese přímá volba prezidenta bez toho, že by proběhla diskuze o poměrně zásadní změně prezidentských pravomocí, bez které se jedná jen o další populistické plácnutí do vody.

Za zmínku stojí i to, co se odehrávalo od neděle do dnes. Počet podivných obálek narůstal. Neobsahovaly ovšem úplatek za hlas (o těch by příjemci zřejmě tak ochotně nemluvili), ale kulky či střelný prach. Vyřešeno ovšem nebude nic, a když, tak až po volbě, stejně jako vznesená neurčitá obvinění senátora, který jistě čistě náhodou obhajuje na podzim svůj mandát. I já jsem včera dostal obálku. Když jsem ji otevřel, začalo mě pálit na prsou a nebylo to od kouření. V obálce byl rozpis záloh na energie pro rok 2008.

Z politických událostí vzbudil zájem třetí kandidát, tedy přesněji kandidátka, která měla za 24 hodin čtvrtinovou podporu veřejnosti. Ze strany navrhovatelů poměrně slušný politický tah. Kromě zmatku, který zasáhl dočasné spojence a nepochybně také feministky, akcie navrhovatelů vzrostly natolik, že se mohou chovat jako vítězové parlamentních voleb.

Představa, co se bude dít mezi druhou a třetí volbou, je natolik děsivá, že by bylo nejlepší rozhodnout dnes.

Protože není možné naplnit první část slibu a jednat v zájmu všeho lidu, což by znamenalo zvolit všechny tři kandidáty a každou neděli sledovat speciální „sedmičku“ z Pražského hradu, nezbývá než naplnit druhou část slibu a volit podle svého vědomí a svědomí.

Přeji Vám i občanům České republiky vše dobré.



Jaroslav Kubera

Volba očima senátora ODS

Z "druhé strany barikády" přijal náš návrh na fotografování dnešní prezidentské volby senátor ODS a teplický primátor Jaroslav Kubera. Podobně jako pana poslance Ratha jsme i jej vybavili redakčním mobilem. Prosíme, abyste i v tomto případě omluvili případnou nižší kvalitu záběrů a brali je jako dokument pořízený jedním z přímých aktérů dnešního dění na Pražském hradě. Děkujeme za pochopení.

Více »

O autorovi

Senátor ODS a primátor Teplic. Narozen 1947. Po maturitě studium na UJEP v Brně, obor matematika a VŠE v Praze, obor zahraniční obchod, pro vrozenou netrpělivost studium nedokončeno. V čele města stojí od roku 1994, předtím pracoval v tamních podnicích Sklo Union a Elektrosvit. Ženatý, dvě dospělé dcery, Jolana a Vendula, vnuk Vojta. Záliby: především město Teplice a jeho obyvatelé, dále sport, hlavně lyžování a tenis, literatura, v posledních letech zahrádka se zaměřením na botanické pokusy. Neřesti: kouření.

Oblíbené

Aktuálně.cz
Centrum.cz