Podle očekávání po „ratifikaci“ Lisabonské smlouvy Ústavním soudem nastal tlak na projednání LS v Poslanecké sněmovně i v Senátu ještě do konce tohoto roku. Důvodem je prý předsednictví České republiky, které začíná 1. ledna 2009. Skutečnost, že irské NE znamenalo podle vlastních pravidel EU konec Lisabonské smlouvy, jaksi nikomu nevadí.
Lisabonská smlouva se stala i předmětem vnitrostranického boje před nastávajícím kongresem. Pavel Bém, kterého donedávna zajímala spíše olympiáda, než Lisabonská smlouva, poměrně šikovně využil složité situace Mirka Topolánka, který jako premiér a nastávající vrchní velitel evropských byrokratů, musí Lisabonskou smlouvu obhajovat. Má tím vzniknout dojem, že delegáti kongresu, ti prolisabonští, podporují Mirka Topolánka a delegáti protilisabonští jsou na straně Pavla Béma. Takové dělení je ovšem mylné, stejně jako tvrzení, že většina voličů ODS podporuje přijetí Lisabonské smlouvy. Je totiž velký rozdíl mezi podporou Evropské unie a podporou Lisabonské smlouvy. Česká republika je řádným členem Evropské unie a má právo říci Lisabonské smlouvě ano nebo ne, a s českým předsednictvím to nijak nesouvisí.
Pokud jde o spěch, není na místě. Je mnohem výhodnější počkat už s ohledem ne neuvěřitelný nátlak, který by byl vyvinut na Irsko, pokud by bylo poslední. Pokud jde o kongres ODS, měl by o Lisabonské smlouvě diskutovat bez ohledu na souboj Mirka Topolánka s Pavlem Bémem. Pokud by převážíla podpora Lisabonské smlouvy, měl by kongres změnit stanovy, s kterými je Lisabonská smlouva v zásadním rozporu. Kdo nevěří, ať si stanovy přečte.