Kdo zná spisovatele Douglase Adamse, asi tuší, na co narážím: „V nejprodávanější knize ve vesmíru - Stopařově průvodci po galaxii - je planeta Země označena jako ‘Převážně neškodná‘ “. Proč to zmiňuji? Na pravděpodobná nebo jistá rizika téměř jakéhokoliv rozsahu se umíme připravit: například se rozhodneme nepřiměřenému riziku nevystavit, nebo proděláme výcvik či se vybavíme ochrannými pomůckami… (na Everest půjde v sandálech jen blázen). Co ale s riziky, která jsou z pohledu důsledků velmi vysoká, ale opravdu málo pravděpodobná? Vsadíme na štěstí?



Pokud si dobře vzpomínám, pravděpodobnost, že vyhrajete první ve sportce, je cca 1 : 14 miliónům (omlouvám se za případnou nepřesnost). Nevím, jak je to u jackpotu, zvláště pokud je zrovna výhra 103 mil Kč. To má někdo štěstí, řeknete si. Jenže Sazka nemá asi na výplaty zaměstnancům, natož na výhry. To je ale opravdu velká smůla, řekne si majitel vítězného tiketu. Jaká je pravděpodobnost, že nastanou obě události současně? Jedna ku miliardě? Jaká je pravděpodobnost, že na jedné z mnoha vrtných plošin kdesi v Mexickém zálivu „rupne trubka“ a do moře uniknou obrovské objemy ropy? Jaká je asi pravděpodobnost, že v oblasti „ohnivého kruhu“ přijde zemětřesení o síle 8,9 R a následná vlna tsunami, která zastihne místní jaderné reaktory v „nedbalkách“? Také jedna ku miliardě?

Žijeme tedy evidentně ve světě, kde se i velmi nepravděpodobné události občas stanou. Důsledky některých mohou být osobní tragédií jednotlivce (i když by mnozí mohli namítnout, že dle zkušeností jiných výherců takto získané velké peníze nepřinesou nikdy štěstí, ale spíš problémy). Důsledky dalších mohou fatálním způsobem ovlivnit statisíce i miliony lidí.

Z toho plyne závažná otázka:
Kdo má legitimitu rozhodovat o vystavení lidí těmto rizikům?

Ukažme si to na příkladu jaderné energetiky. Diskuze o tom, zda stavět nebo nestavět jaderné elektrárny, je prezentována výhradně jako problém odborný (kolik energie budeme v budoucnu potřebovat a z jakých zdrojů jí lze zajistit) a technický (jak to udělat efektivně a bezpečně). Podle odborníků se bez jaderné energie neobejdeme. Technikové říkají (a také premiér Rakušanům), že je to dostatečně bezpečné. Co je to ale „dostatečně“?
Prý je jaderný reaktor konstruován tak, aby vydržel pád letadla. Ale jakého? Čtyřmístné cesny asi ano. Boeingu 747 plně naloženého palivem? Stíhačky letící 2,5 Macha naložené odjištěnými průraznými střelami? Prý je konstruován tak, aby vydržel zemětřesení o dvojnásobné intenzitě, než bylo na našem území kdy zaznamenáno. Jaká je pravděpodobnost, že proběhne v dané lokalitě zemětřesení s vyšší intenzitou? Nulová? Ne? Jedna ku…? Největším rizikem je podle slov paní Drábové „blackout“. Reaktor, stejně jako mnoho jiných moderních „kotlů“, musí být napojen na externí zdroj elektrické energie. Především kvůli oběhu chladícího média. Jaké přináší riziko tisíciletá nebo desetitisíciletá povodeň v lokalitě výskytu reaktorů (pravděpodobnost výskytu je po dobu třicetiletého provozu elektrárny 3% respektive 0,3%, ne 0,000 000 01%!). Jaká je pravděpodobnost příchodu orkánu schopného vyvrátit přívody externí elektrické energie?

Co tedy ve skutečnosti leží na misce vah?
Na jedné straně riziko jaderné katastrofy, na druhé straně riziko nedostatečného zásobování elektrickou energií průmyslových podniků a domácností (za předpokladu, že se nepodaří najít v dohledné době rozumné alternativy). To znamená negativní dopad jak do ekonomiky, tak do pohodlí občanů. Nejčernější možný scénář je popsán v knize Ondřeje Neffa „Tma“ a nijak si nezadá s jadernou katastrofou. Těžké dilema.

Ve světle těchto skutečností je zřejmé, že jaderná energetika a další podobná rizika nejsou jen problémem technickým a odborným, ale především problémem politickým a občanským (pro následující odstavec si dovolím pracovat s naivní iluzí, že naši politici nejsou predátoři, ale zodpovědní hospodáři a že občané jsou veskrze moudří).

Pokud tedy musíme pracovat s takto významnými riziky, mohla by být dělba kompetencí následující: politici s podporou odborníků: „jak mnoho“, „za kolik“ (určení kvantity); technici: „jak“, „kde“ (určení kvality); občané: rozhodnutí „ano“ nebo „ne“ (kolektivní moudrost). Ostatně, je to analogie tisíciletími prověřeného modelu rozhodování v trojúhelníku: náčelník – šaman – rada starších.

Zasadíme-li výše uvedenou úvahu do našich reálií (politici nejsou zodpovědní hospodáři) a zúžíme na dobudování dalších bloků v Temelíně, je výsledek poněkud děsivý.
Objektivita rozhodování našich politiků je z oblasti sci-fi, pokud si uvědomíme, že se jedná až o 500 mld. Kč investic (a stranické pokladny jsou jako vždy prázdné). Celé to má pod palcem sám (ne)jmenovaný vládce ČEZ(ka). O generálním dodavateli se bude rozhodovat dle jiných kritérií, než je v zájmu občanů. Samotnou stavbu budou realizovat dodavatelé tak pátého až sedmého řádu (subdodavatel subdodavatele), ty čtyři až šest mezičlánků si jenom namastí kapsu; jaký dopad to může mít do kvality díla a hlavně na bezpečnost provozu, si ani nechci představovat. Případný plebiscit by pravděpodobně jen legitimizoval kroky politiků (výsledek mezi volbou možného velkého „zla“ ve vzdálenější budoucnosti a navíc vysoce nepravděpodobného, oproti spíše menšímu „zlu“, ale blízkému a téměř jistému, lze dobře předvídat).

Zbývají tedy dvě poslední otázky:
Může být Dana Drábová a její Úřad pro jadernou bezpečnost dostatečně silnou protiváhou celé naší politickoekonomické mafii? Můžeme tento úřad považovat za „radu starších“? Rád bych se mýlil, ale moje čistě subjektivní odpověď je: NE, NE. První NE je nasnadě a vyplývá z rozložení moci. Druhé NE s tím, že moudrost má původ v jiných zdrojích, než ve vzdělání a odborné praxi… a také není závislá na předmětu rozhodování.