V poslední době mne často napadají paralely mezi Klausovou (1992 - 2012) a Husákovou érou (1969 - 1989). Je jich víc než dost. A dvacetiletá perioda českých dějin končí…

I. etapa: přerozdělení moci

Normalizace (cca 1970 – 1980) = divoká privatizace (cca 1991 – 1998)

V obou případech došlo k masivním výměnám na významných mocenských postech a následně ke vzniku nových klientelistických sítí. Získávané benefity jsou ovšem nesouměřitelné.

Normalizace vyplodila kariéristy a potlačila intelektuální elity; divoká privatizace vyplodila lumpy a potlačila odpovědnost staronových elit. Normalizace přinesla požadavek „klidu na práci“ (do politiky nám nekecejte a makejte), divoká privatizace zase požadavek „urvi, co můžeš“ (dáme vám líznout, ale klíčové majetky jsou naše). Normalizace znamenala konec utopických vizí na počkání, etapa divoká privatizace znamenala konec jakýchkoli vizí. Normalizace byla vládou neschopných, divoká privatizace vládou všehoschopných.

II. etapa: upevnění moci

„Tichá smlouva“ (cca 1980 – 1986) = oposmlouva a její pohrobci (1998 – 2010) pod heslem: Máte se líp, tak držte hubu a krok! Nechte nás krást, my vám taky (trochu) necháme.

Tichá smlouva znamenala nepsanou dohodu mezi stranickou elitou a konformní části společnosti „o neútočení“. Stejná „dohoda“ byla vytvořena se střední třídou v období oposmlouvy.

Díky této dohodě „sepsané“ po vyšumění výzvy Děkujeme, odejděte“ (100 000 lidí na Václaváku) mohlo dojít k zákulisní monopolizaci moci: výsledky voleb přestaly ovlivňovat až na detaily politická rozhodnutí. V obcích a krajích převzali moc kmotři, na centrální úrovni především „rodiny“ nových miliardářů. S daleko vyšší intenzitou začalo rozkládání a privatizace státu: policie a justice ztrácela dále nezávislost, úředníci často možnost rozhodovat dle zákona a nestranně. K rozkrádání majetku se přidalo masivní rozkrádání veřejných rozpočtů. Postupně byla ovládnuta i klíčová média.

III. etapa: bránění neudržitelného

Perestrojka (1986 – 89) = protikorupční vláda rozpočtové odpovědnosti (2010 -?)

Perestrojku spustil ruský vůdce Michail Gorbačov, který si byl vědom neudržitelnosti zatuchlého režimu a stal se prosazovatelem změn (byť v rámci stávajícího paradigmatu, kterému bezmezně věřil). U nás perestrojka v rukou Jakeše a Husáka působila směšně, natož důvěryhodně. Drobné ústupky (např. částečné uvolnění možnosti cestovat) lid neuspokojily. Jejím klíčovým důsledkem ale bylo snadnější šíření pravdivých informací a zviditelnění dříve tabuizovaných témat. Zkrátka, pravda o režimu byla čím dál zřetelnější. Opona spadla a „víra“ se změnila v poznání (opaku).

Podobně „naše nejlepší vláda od roku 2010“ není schopna udržet ani zdání důvěryhodnosti svých kroků a v podstatě už na ní i rezignovala. Máme tu ve skutečnosti prokorupční vládu národní neodpovědnosti. Marketingový efekt z ústupků (přímá volba prezidenta, omezení imunity poslanců) se nedostavil. Po osmi výměnách ministrů a při dalších pěti adeptech na výměnu, po desítkách korupčních kauz a jejich medializaci je její legitimita nulová a v demokratické zemi neobhajitelná.

Stejně, jako na podzim 89, se postupně stává hlavním pojítkem establishmentu strach (vyjma psychopatů, ti strach necítí). Dostali se již dávno za bod, z kterého je návratu. Proto se nezastaví a budou dál pokračovat v tom, co dělají. Svoje "historické" role dohrají do konce. Aby nám všem jasně ukázali, kudy cesta nevede.

V hloubi duše cítí, že brzy přijde šach a mat, akorát neví jak a kdy. To zvyšuje jejich nervozitu. A začínají dělat čím dál víc chyb. Mocenská struktura plutokratického režimu, který sám sebe nazývá demokratickým, se začíná povážlivě drolit. Možná stačí jen šťouchnout…

Takže, NEČEKEJME na „studenta Šmída“. ZAVOLEJME ho. Čas je zde totiž významná veličina. Ve včerejším blogu Jana Šterna je ústavně konformní návod.