V neděli mě napadlo napsat takový lehčí, aprílový text: jak by třeba mohla vypadat fiktivní porada prezidenta se svými poradci, když vrcholila kauza s Janouškovými odposlechy.

VK: „chlapci, musíme něco udělat s těmi odposlechy. Oni se zbláznili. Všem nám teče do bot a tady se rvou veřejně mezi sebou o kus kořisti. Copak nemají rozum? Dyť se to na nás může celý sesypat!“.

Poradce: „Vašku, je to zlý. Nedaj si říct. Jsou to psychopati. Musíš to přikrejt svou autoritou. Nikdo jinej nemůže. Všichni maj máslo na hlavě. Musíš jim dát jasnej vzkaž, že když nepřestanou, přijde trest.“

VK: „To jsme zkoušeli, ale oni se vymkli kontrole, To je vzpoura! Co navrhuješ?“

Poradce: „Než je umravníme, musíme přelejt pozornost jinam. Musí vyjít Tvůj článek, že to ohrožuje demokracii. Že to je spiknutí médií, možná ještě lépe ve spojení s tajnými službami.“

VK: „Ale to budu za blbce. Nikdo tomu neuvěří“.

Poradce: „Vašku musíš. Jsi jedinej. Jsi Král. Já ti to napíšu“.….

Dál jsem se nedostal, protože mi to došlo. Václav Klaus je opravdu KRÁL (používání plurálu majesticus nepovažuji za důkaz, ale příznak).

Abych to zdůvodnil: můj kamarád Jan Bílý napsal knihu, kde popisuje, jak se z chlapce stává muž (v indiánském slova smyslu bojovník) a jak z bojovníka král. Cesta od chlapce k bojovníkovi je na první pohled relativně jednoduchá. V podstatě jde o splnění čtyř podmínek:
• chlapec si musí uvědomit své vlastní limity, k čemuž mu nejlépe pomůže setkání se smrtí;
• chlapec se musí naučit chápat a akceptovat ženu (ženský princip) a přitom zůstat v mužském principu;
• chlapec musí pochopit, jaké má v životě poslání (poslání musí mít vyšší smysl, posláním není zabezpečit rodinu – při vší úctě k ní, nebo vydělat hromadu peněz);
• chlapec musí najít svůj vzor, který leží mimo jeho generaci.

Indiáni to zvládali pomocí rituálů u každého jinocha během pár dnů či týdnů. V naší civilizaci mnoho „mužů“ neprojde všemi čtyřmi „branami“ za celý svůj život. Příznaky? Za všechno mohou druzí, nic nemá smysl, nic nejde. V politice mystifikují, odklánějí, o druhém neříkají, že lže, ale že „nemluví pravdu“. Zkrátka slovo odpovědnost pro ně neexistuje a před důsledky svých činů utíkají jak malí kluci. Je to až trapné, často se stydíme za ně: křišťálově čistý Standa, fackující Kalousek, Kocourkovo odklánění, Janouškův útěk před policií a Bémova trapná argumentace…

Od bojovníka ke králi je trnitější a delší cesta. Jen pár poznámek:

Král se musí mimo jiné umět pohybovat pružně mezi mužským a ženským principem, bez omezení, vědomě a podle situace. Může v jednu chvíli být tvrdý jako skála či ostrý jako břitva, a v jiné vířící jako oceán nebo rozkvetlá louka ve větru. Takových polarit, které musí „propojit“ a volně se v nich pohybovat, je samozřejmě víc.

Teď to nejdůležitější. Hlavní rolí krále je tvořit. Král vytvoří prostor a stanoví pravidla. V tomto prostoru nezabírá žádné místo. Pokud si ten prostor představíte například jako pyramidu, je bodem na její špici. Kdo poruší pravidla, je ztrestán, kdo se jich drží, je pochválen. Abych nezapomněl, král v nějaké podobě vybírá desátky.

Kvalita prostoru a pravidel v něm je definována kvalitami krále. O tom, jakou kvalitu má Klausem stvořený prostor, již není pochyb. Stačí otevřít jakékoli noviny. Přemýšlel jsem, jestli bych nedokázal tato pravidla, Klausem vytvořená, sepsat. Pro poučení. Ale vzdal jsem to. Nejsem král.

Konec Klausovy éry se blíží. Nezbývá, než nám všem přát, aby volba příštího krále (nemluvím nutně o prezidentské volbě) byla významně, ale opravdu významně moudřejší.