Kdo hledá Pravdu aneb Zkouška dospělosti
Co když má každý, ale úplně každý úhel pohledu svou cenu? I kdybychom ho nakonec odmítli ze sta procent? Co když má každá diskuze potenciál vést k evoluci našeho poznání?
Když jsem se narodil, existovala jen jedna oficiální Pravda. A pak ještě ta druhá, neveřejná, domácí. První básnička, kterou mě táta naučil ve sklepě, byla okupačně krátká: „Rusáci, sviňáci!“ (nic proti ruským občanům, vztahovalo se to výhradně na tehdejší ruské politické vedení). Bylo lehké „rozumět“ světu, člověk měl jen dvě alternativy. A tak bylo později snadné se hádat s asistentem na vysoké škole, že podle dialektických zákonů musí přijít po socialismu kapitalismus a jinému zase vyvracet matematický důkaz neexistence Boha jen tak, z plezíru.
A jen o pár let později cinkat klíčemi ve svatém a naivním nadšení, že konečně budeme moci žít naplno a bez přetvářek tu Druhou vytouženou, dokonalou úplnou a jednou provždy danou Pravdu. Ve vzduchu byl „rajský plyn“, nebylo těžké podlehnout euforii a víře, že jsou všechny „bitvy o Pravdu“ dobojovány. Svatá prostoto…
O to těžší probuzení o pár let později. Sice jsme v ústavě dosáhli čtyř základních svobod klasického liberalismu, tj. svobody osobní, náboženské, ekonomické a politické, ale především u posledních dvou cítíme jistou nevolnost. Máme svobodu splnit si „Americký sen“ a znám pár jedinců, kterým se to podařilo férovým způsobem, vlastní pílí a schopnostmi. Ale je spousta takových, kteří so ho splnili na úkor všech ostatních. A naprostá většina těch, kteří si svůj sen nesplnili, i když se alespoň někteří z nich snažili. Máme svobodu volit a být voleni: ale stejně rozhodují jiní - fungující mimo procedury demokracie a státu (ne náhodou titíž, kteří si splnili svůj sen na náš úkor). Jak prokázal Fareed Zakaria i naše empirická zkušenost: volební demokracie a politická či ekonomická svoboda spolu vůbec nemusí souviset. Kde tedy ta Pravda ksakru je?
Nejrůznějších relativních Pravd je nesčetně mnoho. Zvláště při surfování na internetu:-). Hlubšímu porozumění a syntéze brání nejasný či posunutý význam slov, různé způsoby manipulací, diskuze v odlišných rovinách a úhlech pohledu, nevyřčené předpoklady. U naprosté většiny zdrojů je nutné klást si otázku: je to důvěryhodné? Nechce někdo jen manipulovat? Není autor blázen? Čím více zdrojů, čím více názorů, tím těžší objevit, co/kde je vlastně Pravda. A občas vytane na mysli neodbytná otázka: není to všechno součástí nějaké hry? Biblické zmatení jazyků se mění ve zmatení tisíců Pravd? Další komplikací akcelerující především v poslední době je rozpor mezi osobou sdělující a obsahem sdělení: pravdu si přivlastňují lháři, myšlenky dobra lumpové, ti co páchají křivdy, se zaštiťují spravedlností…
Hledání a nalézání „tam venku“ je ještě snadné proti tomu, co je potřeba zvládnout uvnitř. Je těžké si připustit, že všechno, čemu člověk dodnes věřil, nemusí platit vůbec, omezeně nebo se může tak nějak zvrtnout. Dá se na tomto rozkládání pevně zakořeněných „implicitních předpokladů“ pracovat léta a stejně objevovat stále nové a nové, na kterých byl a je založen vlastní život, postoje, víra, důležitá rozhodnutí… Předpoklady lze odstraňovat dlouho; tak dlouho, až nutně dojdeme k pochopení, že jsou nezbytné. Nedá se bez nich nezbláznit. Jen se lze poctivým úsilím dobrat obecnějších a hlubších. A nelpět na nich.
V důsledku toho není možné si nepřipadat jako poutník točící se v kruhu, v lepším případě po hodně pomalu stoupající spirále. Jen těžko vydrží ten, kdo nepřijme Exupéryho větu: “smysl má jen cesta, cíl je jen iluze poutníka“. Takové přijetí je ovšem osvobozující. Pokud přijmeme to, že se nemůžeme dopracovat K Absolutní Pravdě, je možné začít přistupovat k procesu hledání a nalézání jinak… Co když má každý, ale úplně každý úhel pohledu svou cenu? I kdybychom ho nakonec odmítli ze sta procent? Co když má každá diskuze potenciál vést k evoluci našeho poznání?
Co když hlavním znakem éry dominance bylo vnucování názorů, éry konkurence souboj názorů (se snahou o dominanci) a přicházející éra kooperace bude o hledání vyšší syntézy protichůdných názorů?
Představme si, že každá probíhající diskuze by probíhala podle následujících pravidel:
- Všichni pozorně naslouchají (a nevytvářejí si domněnky).
- Neodsuzují jiné názory ani jejich nositele.
- Používají výhradně věcné argumenty.
- Neustále si vzájemně ověřují, že si rozumí.
- Místo tlačení své Pravdy hledají společně hranice její platnosti.
- Sledovaným cílem je vždy zájem vyššího celku.
Možná právě tato schopnost je naší zkouškou dospělosti. Není vůbec jednoduchá. Ale pokud jí složíme, získaná „prémie“ stojí za to. Jakékoli ideologie ztratí svoji destruktivní sílu: nebudou se moci opřít ani o zanícené věrozvěsty ani o zmanipulované příjemce.
Když jsem se narodil, existovala jen jedna oficiální Pravda. A pak ještě ta druhá, neveřejná, domácí. První básnička, kterou mě táta naučil ve sklepě, byla okupačně krátká: „Rusáci, sviňáci!“ (nic proti ruským občanům, vztahovalo se to výhradně na tehdejší ruské politické vedení). Bylo lehké „rozumět“ světu, člověk měl jen dvě alternativy. A tak bylo později snadné se hádat s asistentem na vysoké škole, že podle dialektických zákonů musí přijít po socialismu kapitalismus a jinému zase vyvracet matematický důkaz neexistence Boha jen tak, z plezíru.
A jen o pár let později cinkat klíčemi ve svatém a naivním nadšení, že konečně budeme moci žít naplno a bez přetvářek tu Druhou vytouženou, dokonalou úplnou a jednou provždy danou Pravdu. Ve vzduchu byl „rajský plyn“, nebylo těžké podlehnout euforii a víře, že jsou všechny „bitvy o Pravdu“ dobojovány. Svatá prostoto…
O to těžší probuzení o pár let později. Sice jsme v ústavě dosáhli čtyř základních svobod klasického liberalismu, tj. svobody osobní, náboženské, ekonomické a politické, ale především u posledních dvou cítíme jistou nevolnost. Máme svobodu splnit si „Americký sen“ a znám pár jedinců, kterým se to podařilo férovým způsobem, vlastní pílí a schopnostmi. Ale je spousta takových, kteří so ho splnili na úkor všech ostatních. A naprostá většina těch, kteří si svůj sen nesplnili, i když se alespoň někteří z nich snažili. Máme svobodu volit a být voleni: ale stejně rozhodují jiní - fungující mimo procedury demokracie a státu (ne náhodou titíž, kteří si splnili svůj sen na náš úkor). Jak prokázal Fareed Zakaria i naše empirická zkušenost: volební demokracie a politická či ekonomická svoboda spolu vůbec nemusí souviset. Kde tedy ta Pravda ksakru je?
Nejrůznějších relativních Pravd je nesčetně mnoho. Zvláště při surfování na internetu:-). Hlubšímu porozumění a syntéze brání nejasný či posunutý význam slov, různé způsoby manipulací, diskuze v odlišných rovinách a úhlech pohledu, nevyřčené předpoklady. U naprosté většiny zdrojů je nutné klást si otázku: je to důvěryhodné? Nechce někdo jen manipulovat? Není autor blázen? Čím více zdrojů, čím více názorů, tím těžší objevit, co/kde je vlastně Pravda. A občas vytane na mysli neodbytná otázka: není to všechno součástí nějaké hry? Biblické zmatení jazyků se mění ve zmatení tisíců Pravd? Další komplikací akcelerující především v poslední době je rozpor mezi osobou sdělující a obsahem sdělení: pravdu si přivlastňují lháři, myšlenky dobra lumpové, ti co páchají křivdy, se zaštiťují spravedlností…
Hledání a nalézání „tam venku“ je ještě snadné proti tomu, co je potřeba zvládnout uvnitř. Je těžké si připustit, že všechno, čemu člověk dodnes věřil, nemusí platit vůbec, omezeně nebo se může tak nějak zvrtnout. Dá se na tomto rozkládání pevně zakořeněných „implicitních předpokladů“ pracovat léta a stejně objevovat stále nové a nové, na kterých byl a je založen vlastní život, postoje, víra, důležitá rozhodnutí… Předpoklady lze odstraňovat dlouho; tak dlouho, až nutně dojdeme k pochopení, že jsou nezbytné. Nedá se bez nich nezbláznit. Jen se lze poctivým úsilím dobrat obecnějších a hlubších. A nelpět na nich.
V důsledku toho není možné si nepřipadat jako poutník točící se v kruhu, v lepším případě po hodně pomalu stoupající spirále. Jen těžko vydrží ten, kdo nepřijme Exupéryho větu: “smysl má jen cesta, cíl je jen iluze poutníka“. Takové přijetí je ovšem osvobozující. Pokud přijmeme to, že se nemůžeme dopracovat K Absolutní Pravdě, je možné začít přistupovat k procesu hledání a nalézání jinak… Co když má každý, ale úplně každý úhel pohledu svou cenu? I kdybychom ho nakonec odmítli ze sta procent? Co když má každá diskuze potenciál vést k evoluci našeho poznání?
Co když hlavním znakem éry dominance bylo vnucování názorů, éry konkurence souboj názorů (se snahou o dominanci) a přicházející éra kooperace bude o hledání vyšší syntézy protichůdných názorů?
Představme si, že každá probíhající diskuze by probíhala podle následujících pravidel:
- Všichni pozorně naslouchají (a nevytvářejí si domněnky).
- Neodsuzují jiné názory ani jejich nositele.
- Používají výhradně věcné argumenty.
- Neustále si vzájemně ověřují, že si rozumí.
- Místo tlačení své Pravdy hledají společně hranice její platnosti.
- Sledovaným cílem je vždy zájem vyššího celku.
Možná právě tato schopnost je naší zkouškou dospělosti. Není vůbec jednoduchá. Ale pokud jí složíme, získaná „prémie“ stojí za to. Jakékoli ideologie ztratí svoji destruktivní sílu: nebudou se moci opřít ani o zanícené věrozvěsty ani o zmanipulované příjemce.