Proto největší výzvou pro Miloše Zemana je Miloš Zeman sám.

Je až s podivem, s jakými nadějemi je leckde spojován příchod Miloše Zemana na Hrad. Jakoby všechno, co se stalo během prezidentských voleb a během jeho premiérováni v době opoziční smlouvy, bylo zapomenuto či neexistovalo. Je takové očekávání založeno na reálném základě?

Na jedné misce vah leží nejrůznější „démoni - pokušitelé“, na druhé misce vah některé jeho možné motivace a silné stránky. A také kontext doby. Pro pořádek podotýkám, že jsem nevolil „Karla“ ani „Miloše“.

Osobní démoni

Prvním takovým osobním démonem Miloše Zemana je alkohol. Je v podstatě neškodný. Jediné, co riskujeme, je případná nějaká ta mezinárodní nebo jiná ostuda. Předpokládám optimisticky, že pod vlivem nebude činit žádná závažnější rozhodnutí. Pokud bych se mýlil, situace by byla vážnější.

Druhým jeho démonem je pomstychtivost. Je-li pravda, že si vytvořil seznamy „zrádců“ v ČSSD při prezidentské volbě 2003, je otázka, jak s ním naloží. Za určitých podmínek by byl schopen rozložit nebo aspoň významně oslabit ČSSD. Ne že bych jim fandil. Ale nejsem si jist, že je v zájmu občanů, aby se ve stejném okamžiku rozložila pravice i levice. Riziko populismu a extremismu by bylo ještě vyšší.

Ješitnost je dalším démonem Miloše Zemana: „Lidé jsou blbé a pitomé. Nás chytrých je málo. Většinou jsem sám“. Ješitnost je Achillova pata každého, kdo disponuje většími rozhodovacími pravomocemi. Jsou to otevřené dveře pro manipulátory všeho druhu.

Z toho pak vyrůstá nenávist k oponentům, aktuálně projektovaná do novinářů a médií. Jak to vůbec myslel? Je zásadní rozdíl, zda mu vadí nekompetentnost konkrétních lidí nebo vědomé podléhání pochybným zájmům (ať už na úrovni jednotlivce nebo celých médií). Také to mohl myslet, a je to nejpravděpodobnější, po Gottwaldovsku/ Klausovsku: „Republiku si rozvracet nedáme!“ Rozhodně to takto vnímali tleskající politici; titíž, kteří při zmínce o kmotrech a neonacistech mlčeli. Náhubkový zákon už máme, je otázka, co přijde dál a jak se k tomu bude nový prezident stavět. Nedělám si nejmenší iluze.

Na rozdíl od jeho předchůdce aspoň není na peníze (zdroj: kmotr Mrázek). Ale „moc“ je schopnost kontrolovat myšlení, jednání a cítění jiných lidí. O penězích ani slovo. Moc je prý nejsilnější drogou ve vesmíru. Podle F. Koukolíka se závislost na moci může vyvinout stejně, jako závislost na drogách. Hrozí zde tedy stejná progrese, jako u Václava Klause. Uf.

Démoni vnější

I z oficiálního sponzorství prezidentské kampaně se dá leccos vyčíst. V podstatě se dá mluvit o třech skupinách. Ta první vede k bývalým privatizátorům OKD. Vděčnost? Staré přátelství? Úlitba potenciálním rizikům či hrozbám?

Druhá vede k vlivové skupině spojené s SPOZ, do této doby vesměs kmotříčků okresního, maximálně regionálního formátu. Apetit a příležitosti ale nebývale rostou. Zůstává jediná otázka: Jak zpeněžit nově nabytý vliv? Příležitostí bude hodně.

A třetí je již omletá písnička, směřující přes Šloufa a Nejedlého ke všem velkým kmotrovským skupinám a také někam hodně daleko na východ. Zde jsou rizika bezpochyby největší a kromě ekonomických důsledků pro daňové poplatníky může být ve hře i otázka bezpečnosti státu.

Co je na druhé misce vah?

Kromě již zmíněného nezájmu o peníze také snaha být oblíbený „u lidí“. Nezájem o peníze dává relativně silnou svobodu říci NE těm vnějším démonům, kterým se necítí (snad?) zavázán. Také je možné předpokládat, že není vydíratelný. Snaha být oblíbený může být motivaci hlídat si své okolí více, než v době opoziční smlouvy.

Je také jiná doba. V policii a státním zastupitelství už to není, co bývalo. Ani u soudců ne. I ta média přes všechny výhrady nakonec fungují. Staré jistoty politiků a jejich šíbrů se postupně rozplývají. I to velí k opatrnější hře. Nebo k rozhodnutí takovou „hru“ nehrát.

Co převáží?

Sečteno podtrženo, „vnitřní i vnější démoni“ mají hodně trumfů v rukou. A svou hru umí bezpochyby hrát bravurně. A ten nejvyšší trumf je, že si Miloš Zeman pravděpodobně vůbec neuvědomuje právě to, že se musí „utkat“ se svými osobními démony. Odolat jim by ale byl takřka nadlidský úkol i pro člověka v tomto smyslu plně vědomého. Jeho největším nepřítelem je tedy on sám, respektive jeho bohorovnost.

Nic také nenasvědčuje tomu, že by byl ochoten byť sebemenší reflexe ať ve vztahu k prezidentské kampani, či době opoziční smlouvy. Dosavadní výroky svědčí o opaku. Optimismus tedy rozhodně není na místě.

Václav Havel odcházel s potleskem. Václav Klaus byl (symbolicky) svržen do Vltavy jako Morana. Miloš Zeman může odcházet jako milovaný, ale i nenáviděný prezident. To už závisí především na něm samém.

A tak nezbývá, než se za něj pomodlit:
Pane, dej mu prosím odvahu a sílu čelit démonům jeho ega a zvítězit nad nimi. Pane, dej mu pokoru a trpělivost naslouchat a porozumět impulzům jeho duše. A Pane, dej mu moudrost, aby mezi nimi uměl rozlišit.