Snad poprvé od zavedení parlamentního systému si dost významná skupina voličů skutečně uvědomuje celou tíhu spoluodpovědnosti za budoucí vývoj v zemi. Nechat další čtyři roky vládnout stejné gaunery může znamenat, že se probudíme do totality a v zemi, která nebude mít žádnou naději na budoucí ekonomickou prosperitu.


Současný předvolební guláš zdá se býti nepoživatelným. Ještě v posledních sněmovních volbách v roce 2010 zcela dominovalo pravo – levé ideologické dilema jen lehce okořeněné nabídkou nových stran a situace byla z pohledu voliče v podstatě přehledná a optimistická (ach, jak lákavé bylo Vyměnit politiky…). Dnes je situace diametrálně odlišná.

Poté, co voličům naplno došly podstatné souvislosti o rozsahu systémové korupce a vazbách politiků na organizovaný zločin a různé lobbisticko-ekonomické skupiny napříč tradičními stranami zprava do leva… poté, co předvedly VV a také TOP 09 (zde méně viditelně, ale s ještě destruktivnějšími výsledky)… poté, co všechno vyšlo najevo - od Libora Michálka až po zneužívání vojenského zpravodajství pro soukromé účely milenkou premiéra - není možné brát na lehkou váhu rozhodnutí, komu dát hlas. Relativní optimismus se v posledních třech letech změnil v pesimismus, naděje v beznaděj a snad poprvé od zavedení parlamentního systému si dost významná skupina voličů skutečně uvědomuje celou tíhu spoluodpovědnosti za budoucí vývoj v zemi.

Je více než zřejmé, že teď nejde jen o výšku daní a důchodů či míru přerozdělování. Situace dospěla tak daleko, že jde o samu podstatu demokracie a ústavnosti, o existenci právního státu a o zachování alespoň jakési naděje na lepší ekonomickou budoucnost. Nechat další čtyři roky vládnout stejné gaunery může znamenat, že se probudíme do totality a v zemi, která nebude mít žádnou naději na budoucí prosperitu (viz vynikající článek Milana Zeleného zde).

Ze zkušenosti posledních cirka deseti let vládnutí a vědomí budoucích rizik plyne, že k pravo-levému dilematu voličů přibyla další, dříve spíše okrajová dilemata. A není úplně jasné, která z nich jsou více či méně důležitá. Zde jsou některá z nich:

Volit podle osobností nebo podle programu?

Dlouhá léta se v předvolebním klání nemluvilo nikdy o ničem jiném, než o programu. Zpětně nahlíženo, to byla vítaná tichá dohoda všech aktérů. Pokud se mluvilo o osobnostech, pak zřídka a téměř výhradně v negativním slova smyslu, když už se něco provalilo. I tak si všichni dávali pozor, aby zdůraznili, že se jedná o selhání jednotlivce, nikoliv systémový problém.

Dnes se to začíná měnit, ale mnoho komentátorů, moderátorů televizních diskuzí atd. neustále lpí na programu, jako na jakési modle. Jako by nezáleželo na tom, jestli program bude prosazovat gauner -neschopný amatér / ignorant nebo slušný člověk - špičkový profesionál, který umí nalézt v diskuzi to nejlepší řešení akceptovatelné pro všechny? Umíte si představit, jak drasticky odlišné budou výsledky? Navrhuji následující klíč: slušnost – vyřazovací podmínka, odbornost 75% váhy, program 25% váhy.

Jak propracovaný program je nutný?

Který politický subjekt kdy byl schopen prosadit svůj program bez nějaké dohody / kompromisu s jinými subjekty přesně podle psané verze?

A kde vede rozumná „hranice konkrétnosti“ v manažerském slova smyslu? Politik, stejně jako lídr firmy, by měl přece určovat „co“ – tedy strategický směr, úředník – realizátor (tedy vlastně manažer) „jak“ – jeho úkolem je dekompozice cíle a nalezení nejefektivnější cesty k cíli. Toto základní nepochopení mnoha novinářů vede k tomu, že se z politiků stávají v médiích „brouci pytlíci“, kteří mají být odborníci na všechno do neuvěřitelného detailu. Z pohledu lidí, kteří rozumí dobře nějakému oboru, pak novinář i politik působí směšně. Navrhuji upřednostnit strany s dlouhodobou a srozumitelnou vizí (ovšem ideologicky umírněnou), ne s nabídkou “ x Kč pro libovolnou skupinu obyvatel“.

Malé nebo velké partaje?

20 let jsme slyšeli, že hlas malé straně, která nepřeleze 5% klauzuli (o důsledcích tohoto parametru zde), je hlas vyhozený. Není to tak úplně pravda. Pokud mezi těmi, kdo projdou, nemám nikoho, komu bych dal s čistým svědomím svůj hlas, klidně ho dám malé straně. Jen proto, že za můj hlas dostane nějakou tu korunu, bude moci fungovat a možná příště bude silnější. Stačí zasadit semínko, plody mohou přijít příště.

Pokud máte významné výhrady ke všem, které ve výzkumech mají 7% a více, navrhuji vzhledem k vážnosti situace popsané v úvodu podpořit strany, které mají mezi cca 2,5 -7% (a tedy mají naději na vstup do sněmovny) a zároveň se lze domnívat, že by stály na straně občanů: spíše tedy Piráti, Zelení a KDU než SPOZ či Bártův-Okamurův Úsvit.

Zavedené nebo nové?

Zkušenosti s VV a TOP 09 vedou logicky a správně k velké ostražitosti před novými subjekty. Nicméně apriorní odmítání mi připadá nesmyslné. Je to logika bité manželky, která se nechce rozvést proto, že by další manžel mohl být stejný nebo horší. Pokud nové partaje zůstanou v opozici, šance na udržení slušnosti a ideálů se zvyšuje. Protože to slibují všichni noví, výběrové kritérium to není. Abnormální kontrolu budou vyžadovat všichni, zavedení i noví. Radši malá, ale naděje, než jistota zatuchlého smrádečku. Navrhuji nebát se volit nová uskupení.

Vzhledem k výsledkům předvolebních výzkumů stojí za to se speciálně zmínit o ANO. Podotýkám, že se s panem Babišem znám a věřím jeho motivacím a záměru a jsem tedy z vnějšího pohledu neobjektivní. Také vím, jakou podporu dostává od dalších podnikatelů a jaké lidi hledá; žádné blondýnky tam nejsou (personální ladění přesto bude trvat minimálně následující volební období; zůstat v opozici proto považuji za klíčové). Tito lidé jsou pro mne určitou bezpečnostní pojistkou. Jakékoli jeho vědomé selhání by se mu vrátilo jako bumerang jak v politice, tak v businessu.

Dilema, o kterém se málo mluví

Když jsem přemýšlel, podle jakých kritérií bych měl posuzovat politickou nabídku, došel jsem k poměrně jednoduchému konstruktu.

Na vodorovnou osu jsem vynesl polaritu „korporace – občan“. Slovem korporace myslím jakoukoliv entitu, která má tendenci parazitovat na státu / občanech, ať se jedná o pražské či krajské kmotříky, organizovaný zločin, skutečné korporace s monopolním či oligopolním postavením, které ho zneužívají (například v síťových odvětvích) či podle některých dokonce mezinárodní parazitické struktury (příklad za všechny: tzv. banksteři). Zde se asi není možné shodnout, kdo všechno je parazitem na občanech, ať si každý vybere podle libosti a stupně svého poznání.

Velmi inspirativní je v tomto Erik Best:



Vysvětlivka: SME jsou drobní a střední podnikatelé, RODINY jsou velké korporace ovládané jedním nebo několika málo lidmi, kteří využívají politiky či úředníky ke svým zištným cílům na úkor občanů či jiných podnikatelů. Erik tvrdí, že vše by bylo únosné, kdyby pyramida stála opačně, špičkou nahoru, na základně SME, kde by byla většina objemu pyramidy.

Na tuto vodorovnou osu jsem pak umístil každou politickou stranu. Podotýkám, že umístění nepodléhá pouze předpokladům či znalostem týkajících se zištné kolaborace politických subjektů s parazity, ale rovněž případná ideologická zaslepenost vedoucí k obdobným důsledkům.

Na svislou osu jsem vynesl polarity „centralizace – decentralizace“. Vycházím z hlubokého přesvědčení (mohu se mýlit), že co nejvíce moci a odpovědnosti má být co nejblíže občanům, v obcích a regionech. Dle mého je to nutná podmínka demokracie; při stávajícím stupni komplexity světa stěží uhlídáme starostu, jak obtížné je ohlídat stát nebo dokonce Brusel, vidíme on-line.

U obou os ale optimum není maximum, nejsem zastáncem ani anarchie, ani totální nadvlády občana nad jakoukoli právnickou osobou nebo zájmovou skupinou fyzických osob. I zde ať si každý nastaví optimum podle sebe. Každopádně, nejlépe mi vyšli Piráti a Zelení.

Závěrem

Současný establishment tento týden ze sedla bohužel nevyhodíme. Stojí ale za to dostat do sněmovny skutečnou opozici, která bude dobře plnit svoje funkce a bude se učit. Největší naději vidím v ANO, KDU (zůstanou-li v opozici!), Pirátech a Zelených.