Svoboda slova je poslední obrannou linií demokracie. Obzvláště v situaci, kdy už není koho volit a kdy je těžké domoci se spravedlnosti.

V poslední době se establishment může přetrhnout, aby omezil vliv nepohodlných jedinců i médií, kteří nemají ten správný názor. Kdyby nic jiného, je to jasný důkaz jeho slabosti a nervozity. Jasně to zviditelňují výroky a činy politiků po celé Evropě (viz můj předchozí blog), u nás například Ivana Gabala a z pohledu perzekuovaných zatčení A. B. Bartoše na demonstraci při jeho projevu a následné ukončení řádně ohlášené demonstrace. Aby bylo jasno, nehájím názory ABB. Jsem dokonce na jeho seznamu „nepřátel“. Hájím ale jeho právo veřejně se vyjadřovat.

Rozumím námitce, že svoboda slova má své hranice určené zákonem (v politickém diskurzu především boj proti skutečnému extremismu). Kontruji ale, že mám veliké pochybnosti o těch, kdo v současnosti rozhodují o tom, co je nebo není za hranicí zákona. Mám silné pochybnosti o jejich motivech. Bez skrupulí těmito akty omezují svobodu slova a právo shromažďovací a dál eskalují napětí ve společnosti. Ti starší si dobře pamatují, co znamená, když je ve veřejném prostoru přípustný jen jeden „správný“ názor. A když se rozhánějí demonstrace. Kam to vede.

Jenže nejde bohužel jen o slabost a nervozitu. Je to zřejmý trend ústupu demokracie. A tak se s Ladislavem Mňačkem znovu ptám na úplně základní věc: Jak chutná moc… současným elitám?

Režimy s příznaky totality nejsou jen v Asii a Africe

Moc je schopnost ovládat myšlení, cítění a chování lidí. Pokud má být moc aplikována čistě demokraticky, musí jen a pouze nabízet svá řešení a koncepty svobodným a svéprávným občanům. Manipulace, lhaní, skrývání faktů a vytváření kasty „rovnějších“ jsou první příznaky totality; různé úrovně nátlaku, persekuce, či úplné potlačení jiných názorů jsou už čistým projevem totalitní moci.

O ministerském předsedovi (a ČSSD) jsme v tomto pohledu ztratili iluze nejpozději zveřejněním jeho emailů. O bývalých pravicových vládách a jejich partajích snad není ani potřeba mluvit. Demokrata abys pohledal. Stejně tak lze pochybovat o hnutí ANO.

Ani ohlížení směrem západním nám nic nepřinese. Naděje, že se jedná pouze o „východní / českou bramboračku“ vzala za své v posledních měsících, kdy se „staré dobré demokratické“ Německo (přesněji: jeho politické elity) definitivně odkopalo.

Pokud tedy mediální manipulace, lhaní, skrývání faktů, různé úrovně nátlaku či snaha o úplné potlačení jiných názorů jsou součástí agendy „demokratických“ vlád, musíme brát velmi opatrně jakékoli jejich tvrzení. To platí i pro s nimi spojená média a novináře / publicisty.

Přiznejme si to konečně, i když je to bolestné a těžké: tzv. západní demokracie degeneruje. Jsme na sestupné trajektorii, která je čím dál strmější. Demokratické procedury již desítky let erodují a postupně selhávají. Moc se dostává z rukou lidu do rukou nevolených a nekontrolovaných elit. Stojíme (celá euroatlantická civilizace) nad propastí totality.

V celém světě, asi bez výjimky (Švýcarsko?), vládnou „Režimy“: mocenské struktury, které mají své cíle, agendu, pro něž jsou demokratické procedury přítěží a rizikem, snaží se je obcházet a postupně eliminovat. Základní vizí jejích protagonistů je trvalé udržení a růst moci. Dostat pod kontrolu vše, co by jejich moc mohlo ohrozit a vše, na čem se dá vydělat. Některé Režimy operují v nadnárodních úrovních a strukturách.

Tyto Režimy mají své skutečné elity, obslužné elity (například politiky), různé přisluhovače a patolízaly, kolaborující média a novináře, ale také mlčící většinu a samozřejmě nepřátele, kteří je buď domněle, nebo fakticky ohrožují. Agresivita těchto režimů se mění podle okolností vnitřních i vnějších. Poslední věc, kterou bychom měli udělat, je strkat hlavu do písku.

Připomeňme si Orwellova slova: „Války jsou vedeny elitní skupinou proti svým vlastním poddaným… Nová válka bude válkou globální, vedenou globální vládnoucí třídou proti občanům světa, s cílem udržet a přetvořit hierarchickou společnost tak, aby sloužila jejich vlastním zájmům“.

Petr Pithart (který asi pořád ještě věří jen v „českou bramboračku“ a na západ stále vzhlíží) ve své předmluvě ke knize Fareeda Zakarii: Budoucnost svobody, napsal: „A tak i když svobodu ztrácíme, není to dlouho vidět. Také proto lidé o ni znovu a znovu přicházeli a byli pak vždycky zaskočení: jak se to vlastně stalo? Kdy a kde to začalo? Jak to, že jsme si ničeho nevšimli, nic nebo jen málo proti tomu dělali?“

Naprosto přesný je i český egyptolog Miroslav Bárta, který se zabývá kolapsy civilizací (volná parafráze): „Příčinou kolapsu civilizací jsou ty faktory, které byly zpočátku motorem jejich růstu“.

Co je extremismus z pohledu Režimů s totalitními tendencemi

Zpět ke svobodě slova. Pokud je takový Režim pevný v kramflecích, skutečná extremistická scéna ho nijak nevzrušuje. Jedná se o pár lidí, které zvládnou bezpečnostní služby s prstem v nose. Čím více ale ztrácí stabilitu, čím více se cítí ohrožen, tím více „extremistů“ se z čista jasna objevuje. Najednou jsou extremisté všichni, kdo nejsou „v souladu“. A tak má tuto nálepku Marie Le Pen ve Francii či AfD v Německu, Orbán v Maďarsku (pohled EU elit), stejně tak, jako PiS v Polsku… A u nás prakticky všechny dnešní „xenofobní“ a vlastenecké strany a uskupení.

Slábnoucí Režim se odkopává právě tím, jak extremizuje a nálepkuje své odpůrce: teď je zde nový trend nazývat tato uskupení „antisystémová“. Nádhera. Jednička za PR! Podprahové sdělení je, že jsou a priori proti svobodě a demokracii. Jiná používaná nálepka: jsou proti „naší západní civilizaci“. Aha, ale proti které verzi naší civilizace? Proti vysněnému již neexistujícímu ideálu, nebo proti čím dál víc disfunkčnímu systému, který dnes naše civilizace představuje, tedy vlastně proti Režimu s totalitními tendencemi?

Vzhledem k výše uvedenému předpokladu mohou ale být čistě teoreticky tito „extremisté“ poslední nadějí skutečné svobody a demokracie (omlouvám se za značné zjednodušení ve snaze postihnout celkový trend; je zřejmé, že realita není takto černobílá). Historické paralely jsou přesto více než zřejmé.

Média jsou pro Režim vždy klíčová

Ovládání médií je nutnou podmínkou udržení moci jakéhokoli Režimu (připomeňme geniální strategii církve ve středověku). Ztráta mediálního vlivu je pro každý Režim obrovským rizikem, protože pak už zbývá poslední instance: síla. Co s tím v době internetu? Jak zatočit s nepohodlnými médii?

Nejdříve režimem byla ignorována, později označována za „konspirační“, což se ovšem ukázalo jako nedostatečné – minimálně od doby, kdy se ukázalo, že Bilderberg je přes 60 let trvající realitou. No a tak se využilo globálního protiruského mediálního tažení (jak citlivé a účinné v ČR vzhledem k osmašedesátému) a ejhle: zrodila se „proruská“ média. Ve skutečnosti tato média ovšem byla vždy primárně protirežimní. Většina z nich navíc existovala dávno předtím, než se Putin stal pro USA a EU (mediálním?) nepřítelem číslo jedna.

Znám osobně dva z majitelů těchto alternativních médií a opravdu je GRU neplatí. Jenže jsou pro Režim značně nepohodlná. A co s nepohodlnými? Zakázat, zrušit, mazat! Kdo nejde s námi, jde proti nám! Že Ivane… pěkně po bolševicku!

Na koho tedy více platí slova spisovatelky Lenky Procházkové?
Ve jménu spravedlnosti páchají křivdu.
Jménem mravnosti hájí nemravnost.
Ve jménu zákona porušují zákon.
Ve jménu pravdy šíří lež.
Pod jménem cti jednají bezectně.
Ve jménu dobra slouží zlu.

Nic nového pod sluncem

Pokud vám, dříve narozeným, to připadá povědomé, nedivte se. Už jsme to zažili. A vypadá to, že zažíváme zas. Už zase nabyté svobody platí jen pro vyvolené, už zase se rozjíždí perzekuční aparát proti nepohodlným.

Rád bych v této souvislosti připomněl našim policistům, že ústy své odborové organizace (UBS) v roce 2011 vyjádřili toto:

V roce 1989 byla Policie (tehdejší Veřejná Bezpečnost) zneužita proti samotným občanům národa Československého. Tato situace se již nesmí nikdy, podotýkáme důrazně, nikdy opakovat. Pokud by mělo v budoucnu dojít k sociálním a občanským nepokojům občanů ČR proti jakékoli vládě a pokud při těchto možných protestech nebude docházet k naplnění skutkové podstaty trestných činů, policie ČR nesmí zakročit proti hlasu lidu (dle Ústavy a LZPS ČR).

Apelujeme na všechny příslušníky bezpečnostních sborů, aby se při své službě, při svém vystupování a zejména při výkonu ochrany zájmů chráněných zákonem, nenechali zastrašit a řádně si plnili své zákonné a morální povinnosti a cíle. Vnímáme toto prohlášení, jako morální a profesní povinnost a jako naplnění přísahy příslušníka Policie ČR. Policie je zde pro občany, NE pro politické strany. Proto konejme tak, jak nám ukládají zákony této země, Ústava ČR, Listina základních práv a svobod. Jsme přece také jen lidé a občané této země.

Chci věřit, že to platí pořád.

Je tento proces vratný?

Ano, je. Pořád je stále možné v rámci volebních procedur národních států znovu nastolit právo a demokracii. Je a bude to ale velmi obtížné, jak ukazují volební výsledky na Slovensku a v Zemských volbách v Německu. Migrační krize je ale velký urychlovač probouzení evropských národů z letargie, která není nepodobná hypnóze.

Na úrovni osobní – v zájmu mlčící většiny – je potřeba si přiznat, že pořád ještě existuje elitářská strategie „rozděluj a panuj“. Správnou reakcí je se spolu začít bavit, používat kritické myšlení a odložit ideologické brýle a předsudky. Hledat, co máme společného, ne co nás rozděluje. Prokázat svou dospělost. A pochopit, že opakem boje / války není mír, ale otroctví. Mír je všemi stranami respektovaná dohoda o hranicích a pravidlech.

Míra našeho zotročení bude úměrná tomu, nakolik podlehneme dogmatům a předsudkům. Míra naší svobody bude úměrná ochotě přijmout odpovědnost.