Jednou jako tragédie, podruhé jako... velká tragédie.

Když jsem co by student pedagogické fakulty v osmdesátých letech chodil (tenkrát povinně) na semináře marxismu-leninismu, dostali jsme se se spolužáky do bouřlivější diskuze s kantorem na téma, zda socialismus přežije či ne. Až na konci semestru jsem se mezi čtyřma očima dozvěděl od jednoho z kantorů jiné katedry, že se jednalo o našem vyhazovu, ale že nás „někdo slušný“ podržel. Možná proto, že nás v mé aprobaci začínalo 30 a ke státnicím šlo 7.

Střih. Pak jsem nastoupil jako učitel na střední školu. 20. 11. 1989 jsme s jedním kolegou sepsali protest proti zásahu na Národní třídě. Podepsalo ho cca 15 z 30 tehdejších kantorů na škole, pár jich to posléze vzalo zpět. Odpoledne na nás vlítnul ředitel školy a hrozil, že pokud to celé neodvoláme, že na nás pošle estébáky. Tenkrát jsme byli svobodní, bezdětní a rozhodnutí tedy bylo jednoduché.

Jádrem argumentů tehdejších komunistů byly výroky typu: „Každá kritika ohrožuje socialistické zřízení - ženeš vodu na mlýn imperialistickým štváčům!“; “To opravdu chceš, aby tady stál benzín 20 Kč?“;“My přece chceme jen klid na práci…“.

Nikdy mne nenapadlo, že za 30 let uslyším totéž v bledě modrém. Změnily se jen kulisy. Obdobných reakcí jsou plné sociální sítě.

Na hodně vysokém levelu je už poslankyně Langšádlová (viz foto). Jen tak dál sou… pardon, paní poslankyně, pěkně po bolševicku!

Možná by si milí „neosoudruzi“ před jakýmkoli osočováním kritiků stávajících (evropských) pořádků měli uvědomit, že v osmdesátém devátém jsme vystoupili pouze o jeden schod na cestě ke svobodě. Rozhodně ale tento schod není tím posledním… Natož patrem, kde jsme či se budeme cítit… doma.




PS: opravdu v tom není žádný jinotaj o Babišovi.