Už mě nebaví poslouchat, že jedni aktéři globální politiky jsou Mirkové Dušínové a druzí Voldemorti. Ani sledovat, jak se tento scestný předpoklad promítá do naší politiky... Rozhovor pro Parlamentní listy.

Prezident Zeman pokračuje ve vyhrocené rétorice, když vysvětlil, že nechtěl jít osobně uctít památku Jana Palacha, protože by se na místě piety setkal se svými odpůrci. „Šlo o výraz pohrdání těmito lidmi. Nebylo to kvůli mé kondici“, prohlásil Zeman. Řekl rovněž, že se snaží vyhýbat setkáním s „blbci“ a „blázny“. „Kdo chce za svoji pravdu nebo za svůj názor bojovat, tak může bojovat pouze živý, když je mrtvý, tak jeho boj ztrácí smysl,“ dodal Zeman. Je to šťastné vyjádření? Nese za vyhrocenou atmosféru v české společnosti odpovědnost spíše prezident Zeman, nebo jeho odpůrci?

Především stojí za povšimnutí, že už téměř každá událost eskaluje do sporů, kde už se jen pokřikuje a nadává. Kdy emoce vypínají rozum. A posilují strach a nenávist. Kam až to povede? V čí prospěch se to děje? Kdo ponese důsledky? Myslím, že takové chování je vysoce neodpovědné od všech protagonistů.

Kdyby to bylo jen u nás, mohli bychom snad nad tím mávnout rukou. Ale polarizace ve společnosti probíhá rychlým tempem v celém našem civilizačním okruhu. Připadá mi, jako by část společnosti vůbec nechtěla vidět vážné negativní trendy, ta druhá zase naskakuje na snadná a radikální (nefunkční) řešení. Strkání hlavy do písku i agrese jsou vcelku spolehlivé cesty do pekla.

Druhá část otázky je hodně filozofická až duchovní. Co je vlastně hrdinství? Je obětování se formou sebevraždy hrdinstvím? Dříve jsem o tom nepochyboval, ale dnes ano. Kdo jsem já (a platí to o každém z nás), abych sám sebe postavil do role zápalné oběti? Nakolik je v tom rozhodnutí neúcta k vlastnímu životu, krutost vůči vlastní osobě, povýšenost a vpravení se do mesiášské role, která mi nebyla přidělena „shůry“ nebo okolnostmi (jak je komu libo), ale ustanovil jsem se do ní sám? Kolik je v takovém činu pýchy či pokory? Netroufám si to posuzovat.

Projevil český národ dostatek úcty k oběti Jana Palacha? Má český národ historickou paměť? Herečka Bára Štěpánová uvedla, že Češi si neváží svobody a její oslavy pro ně nejsou důležité, protože jsou ji schopni za tisíc korun a dobrý jogurt obětovat.

Víte, nástroje našeho odporu proti světské i duchovní vrchnosti v našich dějinách se pohybovaly od ochoty vést ozbrojeného střety, přes partizánské metody, skvělou diplomacii až po tzv., často odsuzované, „švejkování“. Věděl to nakonec i Reinhard Heydrich: „Češi jsou bezpáteřní a ohební jako proutky, které se pod tlakem skloní, ale švihnou zpět ve chvíli, kdy se to od nich nejmíň čeká“.

V současné, velmi nečitelné době, při vědomí toho, jak se začíná manipulovat s dějinami a z dějepisu se stává dějeBIS (tímto pozdravuji Jaroslava Baštu), kdy si výročí uzurpovali naprosto nedůvěryhodné osoby a skupiny… by se měli lidé výrazně projevit? Je to stejné, jako se sedmnáctým listopadem. Těžko očekávat od obyčejných lidí nějaké velké nadšení a angažovanost. Povinné jásání či pieta už tady byly. Děkuji, nechci.

Co se týče paní Štěpánové, určitě to myslí dobře. Jenom nerozumí tomu, co se děje. Možná by si sama pro sebe měla vysvětlit, co tou svobodou vlastně myslí. Kdyby odpovědi hledala poctivě, možná by příště mluvila jinak.

Jak hodnotit názory psychologů, že exponování činu Jana Palacha ze strany médií mohlo přimět k pokusu o podobnou smrt člověka, který se v Praze upálil v pátek?

Nemám ponětí. „Také“ neznamená „proto“. Tedy, že v tomto případě časová souvislost nemusí znamenat vztah příčiny a následku. Co ale stojí za zmínku: Vlk na kosazostra spočítal, že od sametu proběhlo minimálně 16 sebeupálení. Já věřím tomu, že se člověk rodí optimistickým, mírným a láskyplným. Agrese a sobeckost, ale také zoufalství a beznaděj, jsou především plodem tlaku společnosti na jedince, plodem parazitického systému, jehož základní charakteristikou je v současné době rostoucí vliv korporací na politiku a život jednotlivců.

Tyto činy leccos vypovídají o naší době. Nevěřím, že by se všechno dalo svést na těžké psychické poruchy oněch lidí. Predispozice pro psychickou poruchu je stejně aktivována vnějšími impulsy.

Režisér Jan Hřebejk vyzývá, abychom šli do ulic. Jeho slova se objevila i v kalendáři Revue Forum pro rok 2019. Také další umělci upozorňují na strach ve společnosti. Je na čase, aby odpůrci vlády hlasitěji promluvili? Jak se díváte na tyto výzvy a k čemu byste vyzval Vy?

Tady mne napadá ono biblické „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“ Babiš je v mnoha ohledech problémem této země, ale o řád menší, než problémy, které se na nás valí ze zahraničí. A právě v tady alespoň v některých případech hraje pozitivní roli, což vysvětluje minimálně část jeho podpory.

Strach ve společnosti? Jeho prvotní příčinou není Babiš, ale stávající systém, který právě kulminuje v podobě destruktivní verze globalizace, kde jejím hlavním projevem je obrovská koncentrace ekonomické a politické moci. Nelidský, strojový mechanismus, který většině bere naději, skutečné hodnoty lidství, radost ze života… a vede k sobectví, vypjatému individualismu a boji jako principu chování: „člověk člověku vlkem“. Ano, Babiš je „vlk - predátor“, ale jeden z mnoha. Je jen součást společnosti postavené na boji. On tento systém nestvořil, je jeho „produktem“ a je v něm úspěšný.

Vyzývám k věcné diskuzi, sundání ideologických brýlí, vyzývám ke snaze pochopit argumenty druhých, nedívat se na druhého člověka jako na nepřítele. Jen skutečný dialog nás může zachránit. My „Pravdu mít nemůžeme, Pravda má nás“.

Množí se záměry na nové politické subjekty. Jaromír Soukup založil stranu, lze tento projekt, zvaný „List Jaromíra Soukupa“, brát vážně? Je tím, co tato země potřebuje?

Jestli se nepletu, tak jsme svědky třetího přímého vstupu oligarchy do politiky. Obecně mohu varovat, že nás oligarchizace politiky dovede bezpečně k modelu „Ukrajina“. Tato země potřebuje úplně někoho jiného. Politiky, kteří dokáží rozumět až na úroveň příčin tomu, co se děje, nalézat správná a efektivní řešení a umějí je prosadit. A přesvědčit lidi o jejich správnosti. Správná diagnóza je bezpochyby podmínkou správné terapie, ale i pacient se musí chtít uzdravit.

Poslanec Jan Farský věští konec hnutí ANO. V souvislosti s Andrejem Babišem mluví o jeho pádu, „shnilých základech“ a temné minulosti. Jenže i poté, co Babiš skončí, po něm podle Farského zůstane morální rozklad společnosti a škody za desítky miliard. Padne Babiš?

Když začínal pan Farský v komunální politice, moc jsem si ho vážil. Dnes je pro mě vzorovým příkladem, jak může zatemnit mysl ideologická předpojatost: „Břevno v oku svém nevidí“. Pan Babiš jistě dříve nebo později skončí, ale na morálním rozkladu a stavu země bude mít pan Farský stejný podíl.

Piráti ústy svého předsedy Ivana Bartoše vyhlásili útok na první místo v evropských i parlamentních volbách. Byl by Bartoš dobrým premiérem? Přinesli Piráti do české politiky nějaké pozitivní změny?

Před lety byla prvotní formulovaná vize Pirátů, aspoň podle toho co vím, poměrně kritická k systému jako takovému. Měli i členy inklinující k radikálním řešením. Postupně však u nich začaly převládat pohodlné marketingové pozice a soustředění se na korupci v komunální politice jim vyneslo mnoho kladných bodů. V tom jsou, přiznejme si, dobří, zvláště z opozičních lavic. Před posledními volbami si dávali pozor a vyhýbali se úspěšně tématům, kde by mohli ztrácet body. Jejich demaskování po úspěchu v parlamentních volbách bylo ještě rychlejší, než svého času Věcí veřejných. Ukázali se jako „slouhové globální moci“, použiji-li terminologii doc. Valenčíka. Hned vedle TOPky a STANu.

Příznačné je, jak se ztrapňují a ukazují, že být mladý a vzdělaný není pro politiku žádná kvalifikace. Absence moudrosti, zato hromady pýchy. Stačí shlédnout dvě videa kolující po internetu: na jednom z nich je tuším jeden z místopředsedů, který tvrdí, že už tatíček Masaryk varoval před lží šířenou po internetu. Na druhém je další chytrolín tvrdící, že po Brexitu budou britští výrobci limonád trávit svými produkty konzumenty. Smutné. Ale každá doba má asi své svazáky a své „Jasánky“.

A Ivan Bartoš jako premiér? Bezpochyby je z té party výrazně nejschopnější. Je to ale jeden z mála politiků, u kterých nelze odhadnout, co si skutečně myslí. Patří názorově do Antify a přetvařuje se, nebo je to poslušný a věrný slouha globální moci? Taková nejistota je vylučujícím kritériem na post ministra, natož premiéra.

Filosof a signatář Charty 77 Daniel Kroupa je přesvědčen o tom, že nás Rusové a Číňané ohrožují a přes Českou republiku si chtějí udělat nástupní můstek do Evropské unie. Sledujete takové signály? Bráníme se dostatečně, nebo obranné kroky nejsou potřeba?

Je to marný, je to marný, je to marný. Už mě nebaví pořád poslouchat, že jedni aktéři globální politiky jsou Mirkové Dušínové a druzí Voldemorti. Mocnosti mají své zájmy, ne přátele. Liší se jen prostředky, pomocí kterých dosahují svých cílů. Pokud bych měl srovnat tvrdost volených prostředků používaných ve vztahu k zahraničí za posledních 30 let, v tvrdosti jednoznačně a na míle vede USA.

Obecně budu mít obavy z významného vlivu kterékoli mocnosti na prvky strategické infrastruktury naší země. Stáváme se tím vazaly. Huawei může být problém, CISCO (jiný dodavatel prvků komunikační infrastruktury) je však bezpochyby problém minimálně stejného řádu. Řešení? Turecko nakupuje protiraketové systémy jak z USA, tak z Ruska. Je to ale drahý špás. Někde tedy může být řešením diverzifikace technologií a zdrojů, nelze to ale uplatnit všude. Například návrat vody do rukou měst a obcí je bohulibý trend i počin.

Jakým způsobem bychom vlastně za současných okolností měli řešit vztahy s Ruskem a Čínou?

Zní to možná divně vzhledem k naší velikosti, ale základem je vždy vystupovat z pozice „já pán, ty pán“. Chránit si kritickou infrastrukturu legislativně anebo vlastnicky před všemi velmocemi bez rozdílu. Obchodovat, komunikovat, být diplomaticky aktivní a hájit přitom své zájmy, nepřipojovat se k sankcím.

Z pohledu Evropy je cílem ustát ekonomickou a v druhém sledu politickou expanzi Číny, která probíhá na úkor USA. Tato velmocenská tenze bude určovat globální politiku minimálně dalších dvacet let.

George Friedman z analytického týmu Stratfor před několika lety řekl, že kdyby někdo dokázal předvídat chování Německa (a potažmo tedy zemí EU), byl by schopen předvídat vývoj globální politiky na příštích dvacet let. Mluvil o tom v souvislosti stoleté snahy USA zabránit spolupráci Ruska a Německa jako jediné konstelaci, která by mohla ohrozit hegemonii USA.

Domyšleno do konce, z pohledu Evropy je ekonomická a bezpečnostní spolupráce s Ruskem optimální možností, jak reagovat na rostoucí tenze mezi USA a Čínou. Jedině Evropa včetně Ruska má dostatečnou ekonomickou a bezpečnostní váhu v této globální partii.

V Parlamentních listech vyšlo 30. 1. 2019