Proč se emigranti vracejí domů
Vrať se do Belgie, vrať se do Francie, vyzývají mě občas diskutéři v reakcích na mé blogy. Případně se ptají: Proč jsi se vracel? Slušné je na otázky odpovídat, proto píši tuto malou sondu do emigrantovy duše.
Emigroval jsem v sedmi letech, přitom jsem se mohl těšit na spokojený plnohodnotný život v dobré rodině a hlavně doma na Moravě. Otec Jaroslav, strojní inženýr, byl majitelem a ředitelem tradiční rodinné továrny Slavia/Bří Paříkové v Napajedlech, která zaměstnávala 800 lidí a vyráběla naftové motory a zemědělské stroje (na naše stále funkční čerpadla občas narazím při výpravách do Egypta). Matka, velice kultivovaná žena, která hovořila několika jazyky a výborně hrála na klavír, mi poskytovala kulturní i duchovní základnu. Dědeček Jaroslav byl starostou a náčelníkem Sokola v Napajedlech, s Janem Baťou se střídal na postu předsedy Svazu průmyslníků.
Když se po druhé světové válce dostali k moci komunisté, naší rodině zabavili továrnu i rodinnou vilu. Odstěhovali jsme se na Slovensko, kde otec našel práci i byt v Podbrezové, ale po únoru 1948 bylo jasné, že demokracie v Československu definitivně a na dlouhý čas prohrála. Nastal čas pro emigraci.
Cílovou stanicí měly být USA, ale otec ve Vídni narazil na tak nepříjemný byrokratický přístup amerických úředníků, že se rozhodl pro Francii, na jejíž ambasádě byl velice vlídně přijat. Otec získal pozici konstrukčního inženýra v továrně na zemědělské stroje ve Vierzonu, obdrželi jsme francouzské občanství, vedli jsme úplně normální život.
Nepravdivým a hloupým klišé se stal názor, že do vlasti se vracejí pouze neúspěšní emigranti. Sametový listopad 1989 v Československu se stal vábničkou, které mnozí nedobrovolní i dobrovolní „ekonomičtí“ emigranti nemohli odolat – bez ohledu na své bankovní konto. Doma je doma, to je hlavní a nejčastější motiv návratů z emigrace. Galskému kohoutu ovšem zůstávám vděčný za přijetí naší rodiny a stále se rád vracím každoročně na pár týdnů do Provence, kde mám dům.
Měl jsem několik přechodných domovů: Slovensko, Německo, Francii, Rakousko, Lucembursko, Belgii a USA. Opravdu doma jsem ale v České republice. Dobrovolně a rád, navzdory problémům vyplývajících z nezralé demokracie. Kruh se uzavírá.
Člověk si v mládí myslí, že je doma všude a je kosmopolita, ale po čtyřicítce už hledá svůj opravdový domov. Vrátil jsem se po čtyřiceti letech a domov jsem našel tam, odkud jsem musel nedobrovolně odejít. Cítím, že navazuji na ztracenou minulost. A je to prima pocit.
Emigroval jsem v sedmi letech, přitom jsem se mohl těšit na spokojený plnohodnotný život v dobré rodině a hlavně doma na Moravě. Otec Jaroslav, strojní inženýr, byl majitelem a ředitelem tradiční rodinné továrny Slavia/Bří Paříkové v Napajedlech, která zaměstnávala 800 lidí a vyráběla naftové motory a zemědělské stroje (na naše stále funkční čerpadla občas narazím při výpravách do Egypta). Matka, velice kultivovaná žena, která hovořila několika jazyky a výborně hrála na klavír, mi poskytovala kulturní i duchovní základnu. Dědeček Jaroslav byl starostou a náčelníkem Sokola v Napajedlech, s Janem Baťou se střídal na postu předsedy Svazu průmyslníků.
Když se po druhé světové válce dostali k moci komunisté, naší rodině zabavili továrnu i rodinnou vilu. Odstěhovali jsme se na Slovensko, kde otec našel práci i byt v Podbrezové, ale po únoru 1948 bylo jasné, že demokracie v Československu definitivně a na dlouhý čas prohrála. Nastal čas pro emigraci.
Cílovou stanicí měly být USA, ale otec ve Vídni narazil na tak nepříjemný byrokratický přístup amerických úředníků, že se rozhodl pro Francii, na jejíž ambasádě byl velice vlídně přijat. Otec získal pozici konstrukčního inženýra v továrně na zemědělské stroje ve Vierzonu, obdrželi jsme francouzské občanství, vedli jsme úplně normální život.
Nepravdivým a hloupým klišé se stal názor, že do vlasti se vracejí pouze neúspěšní emigranti. Sametový listopad 1989 v Československu se stal vábničkou, které mnozí nedobrovolní i dobrovolní „ekonomičtí“ emigranti nemohli odolat – bez ohledu na své bankovní konto. Doma je doma, to je hlavní a nejčastější motiv návratů z emigrace. Galskému kohoutu ovšem zůstávám vděčný za přijetí naší rodiny a stále se rád vracím každoročně na pár týdnů do Provence, kde mám dům.
Měl jsem několik přechodných domovů: Slovensko, Německo, Francii, Rakousko, Lucembursko, Belgii a USA. Opravdu doma jsem ale v České republice. Dobrovolně a rád, navzdory problémům vyplývajících z nezralé demokracie. Kruh se uzavírá.
Člověk si v mládí myslí, že je doma všude a je kosmopolita, ale po čtyřicítce už hledá svůj opravdový domov. Vrátil jsem se po čtyřiceti letech a domov jsem našel tam, odkud jsem musel nedobrovolně odejít. Cítím, že navazuji na ztracenou minulost. A je to prima pocit.