Tak máme dva čerstvé mistry světa v atletice, armádní sportovce Romana Šebrleho a Barboru Špotákovou. Smekám před nimi, není příliš mnoho Čechů, kteří se mohou pyšnit rolí jedničky na planetě ve svém oboru. Jsou to ale opravdu vojáci České armády, nebo relikty komunismu?

Profesionální sportovec za komunismu? Absurdní! Jsme čistí amatéři, tvrdili komunističtí pohlaváři. Švejkovský národ si ovšem uměl poradit a narouboval sportovce mezi dělnickou třídu. Sparťané, soustružníci a nástrojaři, „pracovali“ v ČKD, borci ze Škody Plzeň samozřejmě ve Škodovce, u Baníku Ostrava to bylo také jednoduché – samí havíři. Jednou měsíčně se objevili sportovci, nejen fotbalisté, ve fabrice pro výplatu. Komunistická kamufláž, taková sportovní Potěmkinova vesnice.

Dnes jsou fotbalisté nazýváni fotbalisty, hokejisté hokejisty, atleti atlety, ani cyklisté se již neskrývají v Rudé hvězdě jako sportovní instruktoři policie. Ovšem vojenská Dukla žije dál.

Nejsou volné hodnosti, Dukla je samý major, postěžovala si Barbora Špotáková, že nebude za titul mistryně světa ihned povýšena a bude si muset počkat. Česká armáda má opravdu dobrý zvuk: Roman Šebrle je nejvšestrannějším sportovcem světa, Barbora Špotáková nejlépe hází oštěpem, Martina Sáblíková to umí fantasticky na bruslích… Potřebují ale sportovci onu komunistickou kamufláž, obléci se jednou ročně do uniformy a nechat se vyfotit s ministrem/ministryní obrany? Potřebují mladí úspěšní lidé vojenský žold, který vedle lukrativních sponzorských smluv může působit jako směšné kapesné? Odpověď je jednoznačná: NE.

Druhá otázka zní: potřebuje armáda Duklu a sportovce? Úkolem armády je obrana země, účast na misích v rámci NATO, pomoc při živelných pohromách. Výchova a podpora sportovců jí nepřísluší. Přesto komunistický relikt, Dukla, žije dál, živený z armádního rozpočtu. V rámci tohoto rozpočtu jsou to jistě zanedbatelné peníze, ale jde o princip.

Je zřejmé, že armáda si drží a platí Šebrleho a spol., aby si vylepšila image, pošramocenou sérií skandálních afér se silnými korupčními příznaky, kterou odstartoval nákup padáků, na nichž se nedá skákat. Ono je jednodušší se nechat vyfotit s mistrem světa a za pozornosti medií ho povýšit, než vymýtit zkorumpované jedince z armádních řad a nastolit transparentní kontrolní mechanismy pro výběrová řízení. Před časem jsem poslouchal při cestě v autě v rádiu obšírný rozhovor se současnou ministryní obrany Vlastou Parkanovou a při vší úctě k ní jsem nabyl dojmu, že vůbec netuší, jak chobotnici uvnitř armády utnout zlodějská chapadla. Stejně jako její předchůdci.

Pochlubit se úspěšným vojákem Romanem Šebrlem je krásné a jednoduché, image armády však ani deset titulů mistrů světa příliš nevylepší. Roman Šebrle je totiž veřejností vnímám především jako profesionální sportovec, nejlepší atlet planety a dnes i reklamní tvář jednoho obchodního řetězce. Jako vojáka jej vnímají pouze lidé v uniformách s mnoha prýmky.