Příliv zahraničních dělníků do českých firem výrazně mění vnímání firemní kultury. Ta se mnohde omezuje na piktogramy, vysvětlující, že na záchodové míse se má sedět a nikoliv stát v podřepu.

K velmi slušnému růstu HDP české ekonomiky v prvním čtvrtletí letošního roku o 5,4 procenta přispělo více než čtvrt milionu cizinců, většinou pracujících v dělnických profesích na výrobních linkách. Čechy monotónní práce, většinou jen průměrně placená, neláká.

Oficiálně evidovaných 255 610 cizinců pracujících legálně v Česku (údaj za březen 2008) představuje nejen záchranu pro výrobu či služby, ale také řadu problémů pro zaměstnavatele i města. Ve výrobě se musí zaměstnávat tlumočníci do nejrůznějších jazyků, vedoucí výroby mnohdy vyučují své podřízené i osobní hygieně, u agenturních zaměstnanců, přesouvaných od závodu k závodu, lze těžko budovat loajalitu k firmě.

Je zde i výrazný problém s ilegálními pracovníky. Například v Plzni, kde je ohromná průmyslová zóna Borská pole (kde lze vidět zmíněné piktogramy) a společně s Mladou Boleslaví má nejvíce přistěhovalců, je legálně zaměstnáno přes 16,5 tisíce cizinců, ale podle odhadů radnice pracuje ve městě cizinců dvojnásobek. Tito lidé, většinou muži, jsou vytrženi z rodinného prostředí, jedinou zábavou zůstává alkohol. A ten se podepisuje na růstu kriminality do společnosti nezačleněných přistěhovalců.

Časy, kdy v jedné fabrice pracoval praděd, děd, otec, syn, kdy se hrdost na firemní příslušnost dědila z generace na generaci, je nenávratně pryč. Globalizace vtrhla i do Česka a musíme si zvykat, že vedle nás pracují a žijí Ukrajinci, Vietnamci, Poláci, Bulhaři, Rumuni, Mongolové… Je to nezvratný proces. Američané se už dlouho neobejdou bez pracovní síly z Mexika a Portorika, německá ekonomika by těžko fungovala bez Turků, britská bez Pákistánců, Indů a dnes i Poláků, francouzská bez Alžířanů a Maročanů…

České firmy by však neměly s přílivem zahraničních pracovníků rezignovat na firemní kulturu. Jistě, vydávat firemní časopis v osmi jazykových mutacích asi je trochu problematické, ale jsou jiné cesty, jak cizince zapojit do firemního dění. Pokud cítí podporu, vracejí ji firmě dobrou prací a snahou, stávají se z nich kmenoví a především loajální zaměstnanci. Příklad? Vedoucí pecí u chlebové linky v jedné z našich pekáren dříve na Ukrajině pracoval jako operátor NC strojů ve fabrice, která vyráběla součástky pro nukleární zbraně. „Z výroby chleba mám mnohem lepší pocit,“ říká dnes velmi dobrou češtinou a dodává: „Chci na sobě dál pracovat“. Do Ukrajiny se vrátit nehodlá. V pekárně začínal od píky, postupně se vypracoval až na respektovaný post. Z cizinců není výjimkou, i někteří další přistěhovalci, kteří dokázali přijmout firemní kulturu a integrovat se do české společnosti, působí dnes v některých našich pekárnách na významných pracovních pozicích.

Do Česka proudí ročně 60 tisíc nových pracovníků z ciziny. Součástí firemní kultury v každé korporaci by se měla stát i pomoc při jejich integraci do společnosti - tedy alespoň v případě těch, kteří se hodlají usadit v zemi natrvalo. Neměli bychom degradovat firemní kulturu na záchodové piktogramy. Jinak bychom se mohli dočkat problémů s nezačleněnými přistěhovalci, které velmi dobře známe z Francie. Je také důležité, aby české bezpečnostní složky dokázaly v desítkách tisíc migrujících pracovníků odhalit ty, kteří přijeli jako příslušníci mafií s nekalými úmysly.

Je jasné, že xenofobie není na místě a bez přistěhovalců se česká ekonomika neobejde, ať se nám to líbí nebo ne. Jde o to, aby cizinci respektovali nejen firemní kulturu, ale zažili si i kulturní zvyklosti České republiky. Personalisté to dnes vůbec nemají jednoduché a ne náhodou se oddělení lidských zdrojů přejmenovávají na oddělení lidského kapitálu. Člověk, ochotný pracovat, je dnes opravdu kapitálem. Proto si važme každého slušného člověka, který je u nás ochotný poctivě pracovat, bez ohledu na národnost. I minimální mzda je totiž v západních zemích mnohem vyšší než zde.