Vyrovnání s minulostí
V současné době sílící hlasy historiků, kritizujících ÚSTR za nedostatečně vědecký přístup k období komunismu, pomíjejí jeden podstatný rozměr očekávání, která má mnoho lidí v souvislosti s historickým mapováním totality.
Výměna ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů vyvolala velikou diskusi mezi těmi, kdo se domnívají, že ÚSTR je jakousi výspou stále aktuálního boje proti komunismu, a těmi, kdo si myslí, že boj proti komunismu je dnes již jenom hon na čarodějnice a že ÚSTR je jenom nepovedeným vědeckých pracovištěm. Neznám ani předchozího ředitele ÚSTR, ani jeho současného nástupce a vím jen velice málo o tom, jak Ústav funguje, takže rozhodně nemohu jeho činnost nijak hodnotit, natož pak hájit. Domnívám se však, že diskuse, které se okolo něj neustále vedou, ukazují, jaký problém nám neustále dělá vyrovnání se s komunistickou minulostí. A domnívám se, že v současné době sílící hlasy historiků, kritizujících ÚSTR za nedostatečně vědecký přístup k tomuto období, pomíjejí jeden podstatný rozměr očekávání, která má mnoho lidí v souvislosti s historickým mapováním totality.
Historik Matěj Spurný ve svém blogu píše:
Pokud tedy chceme pochopit dobu pozdního socialismu, mnohem spíše než na základě mediálních kauz kolem objevených agentů StB, musíme zkoumat povahu a charakter konzumního socialismu. Z dnešního pohledu se na socialistický konzumerismus díváme se směsí ironické nostalgie a dobromyslného pohrdání. Přesto byl tento „druhořadý konzumerismus“ zásadní změnou stylu života pro všechny vrstvy populace. Je svébytným klíčem k pochopení nejen normalizace, ale částečně i pádu komunismu a koneckonců i úspěchu neoliberálního kapitalismu 90. let.
A jeho kolega Jiří Suk v rozhovoru pro Respekt v podobném duchu na adresu ÚSTR poznamenává:
Zatím víme jen, kdo pracoval na které správě StB, a na výstavě na Václavském náměstí jsme viděli tváře některých vůdčích estébáků. To už je ale dnes málo. Je třeba také zkoumat sociální dějiny, každodenní život lidí, společenských vrstev, které spíše než o totalitárních nárocích režimu přemýšlely o strategiích adaptace. Na opravených chalupách se lidé netrápili otázkami, jestli je režim totalitární a jestli by nebylo dobré proti němu bojovat. Vskrytu na něj nadávali, nikoli však proto, že by ho považovali za totalitní, ale protože znali jeho slabiny. Proto se také po listopadu ujalo kabaretní slovo „totáč“.
Oba historici mají samozřejmě naprostou pravdu, že přehrabávání se v seznamech StB, či studium pouze represivních složek minulého režimu nám o životě v tomto režimu nepodá žádnou plastickou zprávu. Je proto možné, že práce ÚSTR je z historického hlediska skutečně problematická (ale znovu opakuji, že já sám to rozhodně hodnotit nemohu a nehodlám). (Člověk by se ale také mohl domnívat, že na skutečně historicky komplexní studium komunistické éry tu máme především Ústav pro soudobé dějiny AV ČR.)
V každém případě si myslím, že je tu jisté nedorozumění. Je jasné, že pokud nám jde o to poznat, jak za komunismu žili obyčejní lidé (a to je to, na co se citovaní historici, nakolik to chápu, chtějí soustředit), jak na ně dopadaly či nedopadaly rozmary režimu a jak vypadal, z jejich vlastního pohledu, jejich modus vivendi, pak se rozhodně nevyplatí věnovat takovým věcem, jako jsou archivy StB, přehnanou pozornost. Je jasné, že na život 'průměrného' člověka neměly tyto věci zase až tak velký dopad (a to často ani v případě lidí, kteří s represivním aparátem režimu do styku přišli).
Jenomže tady je ještě jiná věc, kvůli které, zdá se mi, stojí za to archivy StB, KSČ a dalších institucí, které držely komunistický režim pohromadě, stále ještě prohrabovat. Myslím, že když přišel převrat v roce 1989, dala se všechna to očekávání, která si lidé s nadcházející změnou spojovali, shrnout zhruba do tří okruhů: svoboda, blahobyt a spravedlnost (samozřejmě ne každý každou z těchto věcí stejnou měrou). Přitom, zdá se mi, těch prvních dvou věcí jsme se skutečně do velké míry dočkali (což říkám s vědomím toho, kolik lidí mi za to zase v komentářích k tomuto blogu vydaná). Co se bohužel tak docela nedostavilo a co se pro mnoho lidí stalo skutečným traumatem, je spravedlnost. A mám pocit, že to, co historik Suk nazývá "opožděným antikomunismem", je často projev této frustrace. A myslím si, že to zdaleka není věc nějaké zahořklosti zastydlých antikomunistů; sebelepší společnost, jejíž příslušníci nevěří v to, že v ní panuje nějaká rozumná míra spravedlnosti, nemůže dlouhodobě fungovat.
Já sám jsem po roce 1989 patřil k těm, kdo se nadšeně hlásili k heslu Nejsme jako oni. Jakkoli to dnes vypadá směšně, skutečně jsem se domníval, že lidé, kteří za minulého dělali trestuhodné věci, vlastně ani trestat není potřeba, neboť budou dostatečně vytrestáni tím, že teď budou v očích všech normálních lidí naprosto zostuzeni, a jakýmsi samopohybem se odsunou někam na okraj společnosti. To se, jak víme, nestalo. Co horšího, lidé, kteří se za minulého režimu díky své bezskrupulóznosti dostali nahoru a za nového režimu se tam udrželi, v tom viděli potvrzení správnosti své životní strategie - potvrzení toho, že něco takového jako slušnost či morálka jsou jenom směšná slova (která „šustí papírem“, abych použil frázi z jednoho komentáře na jeden svůj předchozí blog). Domnívám se, že tohle je tak neblahé dědictví, že se tím vyplatí i po dvaceti letech vážně zabývat. Takže mám pocit, že kromě toho, že nás mohou zajímat, slovy kolegy Suka, "strategie adaptace" lidí v podmínkách reálného socialismu, bychom měli mít také zájem jasně pojmenovat, co všechno z toho, co se tehdy dělo, bylo darebáctví.
Tím nemyslím, že by se z historiků měli stát nějací morální arbitři. Nicméně připadá mi, že myšlenka, že se někteří historikové specializují na kutání fakt relevantních z hlediska takového morálního hodnocení (tedy zejména dokumentů, které lze najít v archivech StB, KSČ a podobně), není zase tak od věci. Přitom teď už zdaleka nejde primárně o to někoho skutečně trestat; stačilo jenom jasně poukázat na to, jaké skutečné zločiny a jaká drobná darebáctví se děly.
Ale copak není darebáctví i dnes kolem dost? Proč se hrabat v tom, co se dělo před třiceti lety, když tady teď máme všelijaké nové nespravedlnosti, které už s komunismem dávno nesouvisí? Samozřejmě neříkám, že bychom měli zavřít oči před tím, co se děje dnes; nicméně je tady silné podezření, že dnešní marasmus má své kořeny právě v marasmu komunistické éry; a že chceme-li ho rozplést tak, aby ve společnosti zase fungovala nějaká morálka, musíme začít u něj. (A nenechme se mýlit, to není jenom utopické snění naivních intelektuálů - v mnohých zemích na západ od našich hranic nejsou slova jako "morálka" a "spravedlnost" zase až tak směšná jako u nás).
Myslím, že když už jsme zmeškali dobu, kdy bylo možné s komunistickým režimem zúčtovat tak, aby bylo jasné, že existuje nějaká spravedlnost; zbývá nám už teď jenom jediná věc: dostat na světlo maximum holých faktů o tom, jakým způsobem jsme tenkrát dokázali křivit páteř, a doufat, že nová generace si to už dokáže z morálního hlediska roztřídit sama. To jest že ji nebudou zajímat jenom formy "socialistického konzumerismu", čili živočichopis toho, kdo co jak za socialismu dělal, ale také otázky související s tím, co bylo správné, co nesprávné a kdo za co nese zodpovědnost. Domnívám se totiž, že jestliže si v tomto neuděláme pořádek, budeme my Češi jenom nadále posíleni ve svém historickém přesvědčení, že "strategie adaptace" jsou tím jediným, o co tu jde.
Výměna ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů vyvolala velikou diskusi mezi těmi, kdo se domnívají, že ÚSTR je jakousi výspou stále aktuálního boje proti komunismu, a těmi, kdo si myslí, že boj proti komunismu je dnes již jenom hon na čarodějnice a že ÚSTR je jenom nepovedeným vědeckých pracovištěm. Neznám ani předchozího ředitele ÚSTR, ani jeho současného nástupce a vím jen velice málo o tom, jak Ústav funguje, takže rozhodně nemohu jeho činnost nijak hodnotit, natož pak hájit. Domnívám se však, že diskuse, které se okolo něj neustále vedou, ukazují, jaký problém nám neustále dělá vyrovnání se s komunistickou minulostí. A domnívám se, že v současné době sílící hlasy historiků, kritizujících ÚSTR za nedostatečně vědecký přístup k tomuto období, pomíjejí jeden podstatný rozměr očekávání, která má mnoho lidí v souvislosti s historickým mapováním totality.
Historik Matěj Spurný ve svém blogu píše:
Pokud tedy chceme pochopit dobu pozdního socialismu, mnohem spíše než na základě mediálních kauz kolem objevených agentů StB, musíme zkoumat povahu a charakter konzumního socialismu. Z dnešního pohledu se na socialistický konzumerismus díváme se směsí ironické nostalgie a dobromyslného pohrdání. Přesto byl tento „druhořadý konzumerismus“ zásadní změnou stylu života pro všechny vrstvy populace. Je svébytným klíčem k pochopení nejen normalizace, ale částečně i pádu komunismu a koneckonců i úspěchu neoliberálního kapitalismu 90. let.
A jeho kolega Jiří Suk v rozhovoru pro Respekt v podobném duchu na adresu ÚSTR poznamenává:
Zatím víme jen, kdo pracoval na které správě StB, a na výstavě na Václavském náměstí jsme viděli tváře některých vůdčích estébáků. To už je ale dnes málo. Je třeba také zkoumat sociální dějiny, každodenní život lidí, společenských vrstev, které spíše než o totalitárních nárocích režimu přemýšlely o strategiích adaptace. Na opravených chalupách se lidé netrápili otázkami, jestli je režim totalitární a jestli by nebylo dobré proti němu bojovat. Vskrytu na něj nadávali, nikoli však proto, že by ho považovali za totalitní, ale protože znali jeho slabiny. Proto se také po listopadu ujalo kabaretní slovo „totáč“.
Oba historici mají samozřejmě naprostou pravdu, že přehrabávání se v seznamech StB, či studium pouze represivních složek minulého režimu nám o životě v tomto režimu nepodá žádnou plastickou zprávu. Je proto možné, že práce ÚSTR je z historického hlediska skutečně problematická (ale znovu opakuji, že já sám to rozhodně hodnotit nemohu a nehodlám). (Člověk by se ale také mohl domnívat, že na skutečně historicky komplexní studium komunistické éry tu máme především Ústav pro soudobé dějiny AV ČR.)
V každém případě si myslím, že je tu jisté nedorozumění. Je jasné, že pokud nám jde o to poznat, jak za komunismu žili obyčejní lidé (a to je to, na co se citovaní historici, nakolik to chápu, chtějí soustředit), jak na ně dopadaly či nedopadaly rozmary režimu a jak vypadal, z jejich vlastního pohledu, jejich modus vivendi, pak se rozhodně nevyplatí věnovat takovým věcem, jako jsou archivy StB, přehnanou pozornost. Je jasné, že na život 'průměrného' člověka neměly tyto věci zase až tak velký dopad (a to často ani v případě lidí, kteří s represivním aparátem režimu do styku přišli).
Jenomže tady je ještě jiná věc, kvůli které, zdá se mi, stojí za to archivy StB, KSČ a dalších institucí, které držely komunistický režim pohromadě, stále ještě prohrabovat. Myslím, že když přišel převrat v roce 1989, dala se všechna to očekávání, která si lidé s nadcházející změnou spojovali, shrnout zhruba do tří okruhů: svoboda, blahobyt a spravedlnost (samozřejmě ne každý každou z těchto věcí stejnou měrou). Přitom, zdá se mi, těch prvních dvou věcí jsme se skutečně do velké míry dočkali (což říkám s vědomím toho, kolik lidí mi za to zase v komentářích k tomuto blogu vydaná). Co se bohužel tak docela nedostavilo a co se pro mnoho lidí stalo skutečným traumatem, je spravedlnost. A mám pocit, že to, co historik Suk nazývá "opožděným antikomunismem", je často projev této frustrace. A myslím si, že to zdaleka není věc nějaké zahořklosti zastydlých antikomunistů; sebelepší společnost, jejíž příslušníci nevěří v to, že v ní panuje nějaká rozumná míra spravedlnosti, nemůže dlouhodobě fungovat.
Já sám jsem po roce 1989 patřil k těm, kdo se nadšeně hlásili k heslu Nejsme jako oni. Jakkoli to dnes vypadá směšně, skutečně jsem se domníval, že lidé, kteří za minulého dělali trestuhodné věci, vlastně ani trestat není potřeba, neboť budou dostatečně vytrestáni tím, že teď budou v očích všech normálních lidí naprosto zostuzeni, a jakýmsi samopohybem se odsunou někam na okraj společnosti. To se, jak víme, nestalo. Co horšího, lidé, kteří se za minulého režimu díky své bezskrupulóznosti dostali nahoru a za nového režimu se tam udrželi, v tom viděli potvrzení správnosti své životní strategie - potvrzení toho, že něco takového jako slušnost či morálka jsou jenom směšná slova (která „šustí papírem“, abych použil frázi z jednoho komentáře na jeden svůj předchozí blog). Domnívám se, že tohle je tak neblahé dědictví, že se tím vyplatí i po dvaceti letech vážně zabývat. Takže mám pocit, že kromě toho, že nás mohou zajímat, slovy kolegy Suka, "strategie adaptace" lidí v podmínkách reálného socialismu, bychom měli mít také zájem jasně pojmenovat, co všechno z toho, co se tehdy dělo, bylo darebáctví.
Tím nemyslím, že by se z historiků měli stát nějací morální arbitři. Nicméně připadá mi, že myšlenka, že se někteří historikové specializují na kutání fakt relevantních z hlediska takového morálního hodnocení (tedy zejména dokumentů, které lze najít v archivech StB, KSČ a podobně), není zase tak od věci. Přitom teď už zdaleka nejde primárně o to někoho skutečně trestat; stačilo jenom jasně poukázat na to, jaké skutečné zločiny a jaká drobná darebáctví se děly.
Ale copak není darebáctví i dnes kolem dost? Proč se hrabat v tom, co se dělo před třiceti lety, když tady teď máme všelijaké nové nespravedlnosti, které už s komunismem dávno nesouvisí? Samozřejmě neříkám, že bychom měli zavřít oči před tím, co se děje dnes; nicméně je tady silné podezření, že dnešní marasmus má své kořeny právě v marasmu komunistické éry; a že chceme-li ho rozplést tak, aby ve společnosti zase fungovala nějaká morálka, musíme začít u něj. (A nenechme se mýlit, to není jenom utopické snění naivních intelektuálů - v mnohých zemích na západ od našich hranic nejsou slova jako "morálka" a "spravedlnost" zase až tak směšná jako u nás).
Myslím, že když už jsme zmeškali dobu, kdy bylo možné s komunistickým režimem zúčtovat tak, aby bylo jasné, že existuje nějaká spravedlnost; zbývá nám už teď jenom jediná věc: dostat na světlo maximum holých faktů o tom, jakým způsobem jsme tenkrát dokázali křivit páteř, a doufat, že nová generace si to už dokáže z morálního hlediska roztřídit sama. To jest že ji nebudou zajímat jenom formy "socialistického konzumerismu", čili živočichopis toho, kdo co jak za socialismu dělal, ale také otázky související s tím, co bylo správné, co nesprávné a kdo za co nese zodpovědnost. Domnívám se totiž, že jestliže si v tomto neuděláme pořádek, budeme my Češi jenom nadále posíleni ve svém historickém přesvědčení, že "strategie adaptace" jsou tím jediným, o co tu jde.