Jak jinak si vysvětlit právě zveřejněné informace o neuvěřitelné výši odměn náměstků ministrů v roce 2010. A to známe jen část této hořké pravdy. Velká část členů vlády Petra Nečase, který slovo transparentnost používal jako předvolební zaklínadlo, totiž odmítá konkrétní čísla sdělit. A není se jim co divit. Těžko lze totiž v případě „vlády rozpočtové odpovědnosti“ a neustálých škrtů obhájit měsíční příjem 263 tis. Kč u náměstka ministra vnitra. Už proto, že právě tento resort rozhodně nepatřil k těm vzorově řízeným a vedeným. I proto je pozoruhodné, v jaké výši byly odměny rozděleny. Podmínkou udělení tohoto druhu odměny je totiž mimořádný výkon, nikoliv jen plnění povinností daného náměstka. Za to mu totiž náleží plat, jistě dostatečný.

Odmítání některých ministrů sdělit informace o odměňování svých úředníků a náměstků je podle mne nepřijatelné a neobhajitelné. Médiím se hradbu mlčení státních úřadů daří prorazit jen obtížně a výjimečně. I proto jsem se rozhodl využít svého práva poslance a prostřednictvím písemné interpelace požádám všechny členy současné vlády o poskytnutí doposud utajovaných informací – zejména odměn náměstků v letech 2010 a první polovině roku 2011. Na odpověď mají ministři třicet dnů. Jsem přesvědčen, že je nutné tato čísla zveřejnit, neboť není možné se v případě státních zaměstnanců, kteří jsou placeni z veřejných peněz, dovolávat práva na ochranu soukromí. Zveřejnění čísel bez přiřazení odměn ke konkrétním jménům, ale pouze funkcím je podle mne ze zákona možné.

Jakkoliv se nám všem může zdát vysoká výše platů a odměn za uplynulý rok, je pravděpodobné, že v letošním roce bude situace ještě horší. Počátkem letošního roku totiž vstoupilo v účinnost vládní nařízení, které umožňuje dohodnout pro zaměstnance ministerstva i smluvní plat. To znamená, že takový zaměstnanec není vázán tabulkovým platem. Navíc i v případě smluvního platu není nijak redukována možnost jejich odměn. Proto je na místě změna zákona. Ta by mohla například limitovat maximální výši odměn ve vztahu k platu daného úředníka, třeba stanovením procenta odměn z jeho příjmů.

Nic jiného než zákon totiž současnou vládní garnituru od podobných praktik zastavit pravděpodobně nemůže. Kdyby totiž vláda myslela své řeči o nutnosti šetřit alespoň trochu vážně, nic takového by stát nemohlo.