Ministr obrany se rozhodl udělit vyznamenání Ctiradu Mašínovi. Zdálo by se, že je to jen jeho věc a odpovědnost. Není. Udělované ocenění není oceněním Alexandra Vondry, ale českého státu.

Existuje tu jedno zajímavé srovnání. Chování československých vojáků ve skutečné válce v okupovaném protektorátu. Tehdy z Británie vysazení parašutisti Jozef Gabčík a Jan Kubiš válku vedli. Měli jasný úkol. Spáchat atentát na Reinharda Heydricha a ukázat, že česká společnost se s okupací nesmířila a je na straně Spojenců. Když oba parašutisté utíkali po provedeném atentátu z místa činu, snažili se je mimo jiné zastavit i lidé vybíhající z nedaleké tramvaje. Byli to Češi. I když to jistě pro oba bylo šokující a hrozilo, že zmaří jejich útěk, nikoho z nich nezastřelili. Když se Jozef Gabčík schovával v nedalekém krámku, nevzal si rukojmí, ale statečně se vrhl proti svému pronásledovateli. Jen se štěstím se mu podařilo dočasně uniknout. Nakonec byl s ostatními zbývajícími druhy obklíčen v kryptě kostela v pražské Resslově ulici. Statečně bojovali do poslední chvíle, byť tušili, že šance na únik neexistuje. Ani v této chvíli však nevraždili české hasiče, kteří pomáhali německým okupantům dostat je proudem vody z jejich úkrytu. Bylo to pro ně nepochopitelné, jejich zabíjení však nepředstavitelné.

Počínání skupiny Mašínů však bylo jiné. Po prvním svém útoku, při kterém zastřelili příslušníka SNB, aby se mohli lépe vyzbrojit, přišel nejspornější okamžik. Po vylákání dalšího příslušníka SNB k fingované nehodě jej odzbrojili, spoutali a odvezli na stanici. Tam jim musel odevzdat klíče od dalších zbraní. Následně se rozhodli, že představuje riziko, a proto na místě Ctirad Mašín tohoto omámeného muže podřezal. I kdybychom přistoupili na to, že vedli válku jak říkají,v souladu s Úmluvou o zacházení s válečnými zajatci z roku 1929 by se jednalo o popravu bezbranného zajatce a tedy válečný zločin. O půl roku později pak Josef Mašín zastřelil po potyčce pokladníka převážejícího v dodávce výplaty a společně s dalším členem skupiny se zmocnili 900 tisíc korun. Kdyby peníze použili na rozšíření odboje nebo pomoc rodinám tehdy vězněných odpůrců komunistického režimu, snad by se na tuto událost dalo dívat jinak. Podle všeho však finance použili na nákupy motorek, oblečení a dokonce pro jednoho z členů skupiny i vodovodu do bytu. Následně se nevrhli do masivní odbojové činnosti, jak by se dalo předpokládat, ale probojovali si cestu na západ.

Ale ani tady ono srovnání nesrovnatelného nekončí. Možná důležitější než popis událostí jsou jejich důsledky. Skutky Mašínů naši společnost rozdělují a nepřinesly víc než rozporuplné pocity, žádný jednoznačně ocenitelný skutek pro demokracii v naší zemi. Naopak díky jednání Gabčíka s Kubišem a následnými událostmi v protektorátu byl Velkou Británií odvolán podpis na Mnichovské dohodě a po válce došlo k obnovení Československa v původních hranicích. I když cena, jakou náš národ musel v následných represích zaplatit, byla obrovská. Bratři Mašínové získali po válce od Edvarda Beneše medaili za chrabrost, když ve druhé světové válce následovali příkladu svého statečného otce Josefa Mašína. Za to si uznání zaslouží. Za věci které následovaly, podle mého názoru, nikoliv.

(Text byl otištěn v deníku Právo)