Tak by se dala pojmenovat situace v koaličních vztazích pravicové vlády poté, co ministryně Dana Kuchtová podlehla tlaku premiéra a některých lidoveckých poslanců a rezignovala na svůj post.

Zelení, nový vánek české politiky, přitom nedávno hájili v podivné kauze do posledního dechu předsedu svého koaličního partnera KDU-ČSL. Zelení se Jiřího Čunka zastávali přes všechny své předvolební proklamace. Mlčeli i tehdy, když byl tento případ ostudně a podle všeho i nezákonně odebrán státnímu zástupci a předán do Jihlavy. Překousli i to, že Jiří Čunek získal v očích řady lidí pověst rasisty a korupčníka. Byl symbolem toho, co oni sami tak tvrdě před volbami odsuzovali a prezentovali jako fundament svého politického programu.

Nechci hájit omyly ministryně Kuchtové. Jistě jí bylo co vyčítat, stejně jako jejím kolegům ministrům. Podle všeho se na celé situaci podepsalo i půlroční úřadování předchozí ministryně Kopicové, která nyní radí ve stejné oblasti premiéru Mirku Topolánkovi.

Opozičnímu politikovi přísluší volat po její rezignaci. Takto silnými slovy je však potřeba vždy šetřit. A když už - tato vláda má podle mého názoru mnohem horší ministry – ať už Ivana Langra, kterému se pod rukama rozpadá policie nebo zpívající Vlastu Parkanovou, která v rytmu jazzu úspěšně rozkládá armádu.

Jako z každého příběhu – veselého či smutného – plyne ponaučení. A tak Zelení, kteří zkušenosti z fungování parlamentu teprve sbírají, mají po dnešku o cennou zkušenost navíc. Ví, že od KDU-ČSL lze čekat vše a že ve vrcholové politice platí dvojnásob heslo: „Za dobrotu na žebrotu.“