Uprchlík je kandidátem na nejčastěji užívané slovo roku 2015. Migrační vlna se stala tématem domácností, hospod i vážných politických jednání. A v krátké době ji asi nic překonat nedokáže. Už proto, že na intenzitě spíše nabírá, než naopak. Jako politici se nemůžeme tvářit, že neexistuje nebo ji vyřeší jiní za nás. A nemůžeme se ani v záchvatu snahy o politickou korektnost zcela rozejít s názory veřejnosti. V takovém případě problém nejen nebude vyřešen, ale jeho řešení se po opadnutí důvěry v současné politiky chopí radikálové slibující jednoduchá a populární řešení.

Opakované výkřiky některých západoevropských politiků na adresu států Visegradské čtyřky je třeba důrazně odmítnout. Neberou totiž v úvahu příčiny krize a dožadují se našeho podílu na jejím řešení. Aniž by dostatečně reflektovaly svou odpovědnost za současnou krizi. Byly to právě Francie a Británie, které v roce 2013 prosadily zrušení embarga EU na dodávku zbraní do Sýrie. A byly to stejné země ve spolupráci s Itálii, které v roce 2011 leteckými nálety podporovaly povstalce v Libyi. Je to Německo, které výroky svých vládních představitelů a svou sociální politikou vystavuje pozvánku všem, kteří možná doteď nebyli rozhodnuti, zda se na strastiplnou cestu vydají.

Řešením nejsou povinné a námi jednoznačně odmítané kvóty. Jejich zavedení by znamenalo automatické přerozdělování na řadu let dopředu a současně s tím by se oslabila ochota vrcholných představitelů EU hledat jiné a účinnější řešení. Bez důkladné ochrany vnějších hranic EU, nastavení účinného boje s pašeráky, změny azylové politiky a rychlosti řízení, vracení ekonomických žadatelů a uklidnění situace na severu Afriky a v Sýrii obratu k lepšímu nedosáhneme.

Jen ve čtyřmilionovém Libanonu bylo v roce 2014 přes milion syrských uprchlíků. Podle dostupných údajů v roce 2015 počet syrských uprchlíků v okolních státech vzrostl na čtyři miliony a přes dalších sedm milionů lidí jsou uprchlíky uvnitř Sýrie. Nelze zapomenout na Lybii, Eritreu a mnoho dalších. Není v silách a možnostech Evropy, aby úspěšně přijala a integrovala miliony lidí z často kulturně vzdálených zemí. Za určitých okolností by se to mohlo podařit. Ale jen tehdy, pokud by přicházející chtěli akceptovat zdejší způsob života a nechtěli nám vnutit proti naší vůli ten svůj. Bohužel příklady z některých částí Francie a Británie ukazují, že tato jistota zde rozhodně není a naopak je pro nás nepříjemným varováním.

Počet uprchlíků v táborech v Turecku nebo Libanonu a tamní životní podmínky nám současně nesmí a nemohou být lhostejné. Nejen proto, že není správné, aby se rodiny s dětmi strachovaly po dlouhé měsíce a roky ve stanu o jídlo a vodu. Je v našem zájmu, aby se lidé nerozhodli z těchto otřesných podmínek na rizikovou cestu do Evropy. Ostatně pokud se vžijeme do jejich situace, možná bychom se nerozhodli jinak. Není proto potřeba soudit je, ale hledat řešení.