Poslanec TOP 09 Marek Ženíšek předložil návrh zákona, který by měl zavést korespondenční hlasování ve volbách do sněmovny, evropského parlamentu a prvního kola prezidentských voleb.


Nejedná se, tak jako v případě nedávno podaného návrhu KDU-ČSL, o korespondenční hlasování pouze ze zahraničí. Stejným způsobem by mohl hlasovat kdokoliv, kdo by si datovou schránkou, osobně nebo žádostí s ověřeným podpisem požádal o vydání „korespondenčního hlasovacího lístku“ příslušný úřad. Hlavním důvodem pro tuto zásadní změnu je snaha umožnit zjednodušeně volit občanům ČR, kteří trvale či dlouhodobě žijí mimo naše území. Současně by se tím měla podpořit volební účast těch, kteří se zdržují mimo své trvalé bydliště a nechtějí si vyřizovat volební průkaz.


Jsem názoru, že ČSSD by přijetí tohoto návrhu měla nejen bránit, ale důrazně zabránit. Pro jeho schválení neexistuje zásadní důvod. Už dnes se totiž každý, kdo má zájem vyjádřit svůj názor, může voleb zúčastnit. Volební místnosti jsou v docházkové vzdálenosti a volební komise navštíví na žádost ty, kteří ze zdravotních důvodů k volbám osobně nemohou. Vyřízení voličského průkazu umožňujícího volit i v jiném kraji není náročnější, než by bylo zaevidování do korespondenčního hlasování. Jedinou podstatnou změnu by nový systém přinesl lidem dlouhodobě pobývajícím v zahraničí. Ti mohou volit už dnes na ambasádě naší země, byť to pro ně může znamenat komplikace s cestováním.


Zatímco pozitivních přínosů korespondenčního hlasování je jako šafránu, riziko zneužití je vysoké. Každé volby se potýkáme s podezřením na nákup voličských hlasů a snahy o manipulaci voleb, naštěstí nikoliv v masivním měřítku. A to přesto, že se volič musí osobně dostavit a označit svou volbu za zástěnou, přičemž si může vyzvednout novou sadu hlasovacích lístků. Korespondenční hlasování by přineslo nárůst problémů kupčení s hlasy a prodeje prázdných obálek. To by mohlo vést k masivnímu zpochybnění a v krajním případě i opakování voleb. Důvěra v demokracii by tak dostala další ránu. Zaručena by nebyla ani tajnost hlasování. Neměli bychom jistotu, že o volbě nerozhoduje volič pod nátlakem jiné osoby či skupiny.


Samostatnou kapitolu tvoří úvaha o tom, zda ulehčovat nad rámec současných pravidel a za existence vyjmenovaných rizik hlasování těm, kteří dlouhodobě žijí na druhém konci světa. Zejména po nedávném znovuzavedení možnosti dvojího občanství bude dlouhodobě stoupat počet těch, kteří naší zemi nežijí, pravidelně do ní necestují, ale mají možnost o jejím osudu ve volbách rozhodovat. Volič, dlouhodobě žijící v Texasu nebo Argentině, bude rozhodovat o tom, kdo bude v naší zemi premiérem, prezidentem, o výši daní nebo důchodů. A to přesto, že se ho nic z toho osobně nedotkne. A nelze říct, že by množství zahraničních hlasů zanedbatelné. Příběh rakouských prezidentských voleb o tom vypovídá velmi jasně. A není třeba hledat příklady jen v zahraničí. Ve volbách do sněmovny v roce 2006 disponovala ČSSD a KSČM dohromady 101 mandáty poslanců. Po započtení hlasů ze zahraničí klesl počet mandátů levice na sto. Zahraniční hlasy tak pomohly nastolit pravicovou vládu Mirka Topolánka, která se nechvalně proslavila sociálními pokusy na lidech. Ale pouze těch, kteří žili zde. Zavedení poplatků ve zdravotnictví či snížení mezd se voličů v zahraničí nedotklo.