Jako advokát jsem se naučil nekomentovat dosud nepravomocné rozsudky soudů. Druhá instance je může změnit. Jako zákonodárce jsem se naučil nekomentovat ani ty pravomocné, abych nenarušoval rovnost mocí ve státě. Rozsudky z poslední doby mě však nutí udělat výjimku a k některým se nejen vyjádřit a podivit se, ale navrhnout i změnu zákonů.

Pokud pachatel brutálního znásilnění a dalších dvou pokusů o ně odchází od soudu s trestem 6 let a výhledem na opuštění věznice za 4 roky, je to s podivem. Pokud v dalším případě má jiný muž na svědomí dvě znásilnění se zbraní, další pokus a odchází se sedmiletým trestem je to mimo chápání. Případ, kdy další muž byl odsouzen na 10 let za znásilnění čtrnáctileté dívky, přestože už dříve byl odsouzen za znásilnění šestileté holčičky, není už tolerovatelný.

Vinu nelze přičítat zjednodušeně a populisticky soudcům, kteří stojí před nelehkým úkolem rozhodnout a musí každý případ posuzovat individuálně s přihlédnutím k mnoha okolnostem. V řadě případů je na vině nedostatečná výše trestní sazby, horní i spodní. Tedy zákonem stanovené rozmezí výše nejnižšího a nejvyššího možného trestu u zvlášť závažných násilných trestných činů. Porovnání s tresty za hospodářské trestné činy je až zarážející. Nevolám po snížení těch druhých. Trestní právo by však mělo jasně vyjádřit svůj názor na to, co má větší hodnotu při ochraně společnosti – peníze nebo život a zdraví.

Pro příklad je možno uvést dva hospodářské trestné činy. Za úvěrový podvod spáchaný organizovanou skupinou hrozí trest 8 let, při škodě velkého rozsahu dokonce 10 let, za padělání peněz organizovanou skupinou pak až 12 let. Obdobně za přijetí úplatku úřední osobou a škodou větší než 500 tisíc korun hrozí 5 až 12 let, obdobně u zneužití pravomoci úřední osoby. Naproti tomu v případě znásilnění dítěte nebo znásilnění se zbraní, hrozí pachateli 2 až 10 let, způsobí-li těžkou újmu 12 let. Za vraždu spáchanou z rozmyslem může být obžalovaný odsouzen na 12 až 20 let, za loupež (při které způsobí smrt) maximálně na 18 let. Asi nebudu jediný, kterým tyto tresty za násilné činy a zejména z nich odvozené rozsudky nebudou připadat spravedlivé.

Pachatel těchto závažných činů se může po dvou třetinách trestu ve vězení dostat na svobodu, zjednodušeně řečeno za dobré chování. Čtyři či pět let za mřížemi nelze považovat za dostatečně odstrašující trest. Navíc dosavadní systém výkonu trestu a navazujícího léčení nezaručuje, že pachatel podobný čin nezopakuje během pár let od propuštění, zatímco jeho oběti se s traumatem či zraněním vyrovnávají celý život nebo desítky let. Recidiva se pohybuje často přes sedmdesát procent, bohužel.

Každý pachatel plánované úmyslné vraždy by měl podle mého názoru od soudu odcházet s výjimečným trestem doživotí a po zvážení všech okolností by soud měl stanovit dobu, po které může požádat o podmíněné propuštění. Tvrdší tresty by měly platit i v případě loupeží, kde dojde k těžkému ublížení na zdraví nebo u brutálních znásilnění se zbraní nebo na dětech.

Pokud pachatelé nejsou schopni nápravy, nezbývá než je citelně potrestat a především izolovat od společnosti, pro kterou jsou každodenním nebezpečím. Proto je načase i přes odpor řady teoretiků trestního práva navýšit nejen horní, ale i spodní hranice trestů pro vyjmenované závažné násilné trestné činy. Ve sněmovně takový návrh předložím.