Francouzi v Libyi
Docela by mě zajímalo, jestli se francouzské rafaly a mirage, napadající tanky plukovníka Kaddáfího, někdy zatoulají od pobřežního pásu, kde probíhá většina bojů, na jih, nad poušť. A jak asi dnes vypadá ten kus ničeho uprostřed ničeho, který se jmenuje Bír Hakím. Místo, kde Francouzi v Libyi už bojovali. Před devětašedesáti roky…
S tím názvem onoho místa to není jednoduché. Přepis arabštiny do latinky dává v češtině přednost tvaru Bír Hakím, sami Francouzi mu říkají Bir Hakeim, Italové Bir Akeim, Němci, proti kterým tam tehdy divize Svobodných Francouzů bojovala, místo nazývali Bir Hacheim nebo Bir el-Hacheim. Na jménu ale nakonec nezáleží. Podstatné je, co se tam odehrálo. A třeba není od věci si připomenout, o co a jak tam tehdy Francouzi bojovali. Jako reakce na přihlouplé poznámky o „žabožroutech, kteří nikdy nevyhráli žádnou válku“, jež se objevují na spoustě diskusních fór na síti, je to vhodné.
U Bír Hakímu byla na jaře 1942 nasazena divize Svobodné Francie, kterou vytvořily hodně nesourodé jednotky. Tvořily ji zbytky polobrigády Cizinecké legie, jež bojovala v Norsku a po pádu země fjordů už neměla příležitost se vrátit zpět do Francie. Byly zde jednotky ze Senegalu. Dorazili francouzští Polynésané z Nové Kaledonie. Nemalou část tvořily zbytky francouzských vichistických vojsk, které byly poraženy britsko-francouzskými (míněny jsou jednotky Svobodné Francie) silami v Sýrii a které daly přednost před zajateckými tábory boji po boku „starých“ Svobodných Francouzů a Britů proti Italům a Němcům v Africe.
Protivníkem francouzské jednotky byla německo-italská armáda v severní Africe, známá spíše jako Afrika Korps. Generál Rommel, mýty opředený vůdce tohoto uskupení, v té době zastavil spojenecký protiútok z východu, z Egypta, a z území na západě Libye se připravoval k protiofenzivě, jejímž cílem mělo být dobytí Egypta a přiblížení se k ropným oblastem na Středním východě. Britsko-francouzské jednotky se mu v tom chystaly zabránit. Překážkou německo-italskému postupu byla jednak minová pole, jednak terén. Postup územím Libye na východ byl totiž možný jen dvěma směry. Buď po pobřeží, nebo pouští daleko na jihu.
Za důležitější byla považována pobřežní trasa, kterou chránili hlavně Britové. Francouze, jež stále nepovažovali za spojence nejspolehlivějšího (vždyť jen před pár měsíci proti mnohým z těchto svých současných spolubojovníků válčili v Sýrii), poslali na jih. Leč bohové válek jsou ještě škodolibější než bohové jiní, protože Rommel se rozhodl obejít silnou britskou obranu na severu právě jižně, pouští. A musel vybojovat bitvu o „pevnost“ Bír Hakím, který hájili Francouzi v čele s generálem Koenigem.
Podrobný popis bitvy by zabral spoustu místa, navíc by byl stejně jenom opsaný z knížek; já čerpám z knihy Bír Hakím od Erwana Bergota. Německo-italská vojska rychle zničila britské jednotky, takže Francouzi představovali poslední bariéru mezi nimi a volnou cestou na východ k egyptským hranicím.
Rommel údajně plánoval likvidaci francouzské obrany v průběhu několika hodin a v oblasti Bír Hakímu byl osobně přítomný. Ve skutečnosti se zde motor Afrika Korpsu zadřel na čtrnáct dní. Přestože Francouzi nebyli schopni drtivé přesile odolat, odolávali dostatečně dlouho na to, aby umožnili spojeneckým jednotkám se zkonsolidovat a v relativním pořádku ustoupit do Egypta, odkud pak o čtvrt roku později zahájili zdrcující protiúder, jimž vyhnali Němce a Italy z Afriky. Toho se mimochodem Francouzi zúčastnili v Libyi také – francouzské koloniální jednotky z Čadu pronikly na libyjské území z jihu, z pouště, a podpořily tak postup spojeneckých vojsk na západ.
Vhodné je rovněž připomenout, že jednou z největších osobností obrany Bír Hakímu byl kapitán Otta Wagner. A nebyl to zdaleka jediný Čech mezi cizineckými legionáři, již zde bojovali. O mnohem slavnějších Čechoslovácích, kteří bojovali v rovněž libyjském Tobrúku, se toho ví mnohem více. Zmínku o Wagnerovi berte jako příspěvek do diskuse, zda Češi mají, či nemají hrdiny…
Libye byla po vyhnání Němců a Italů okupována. Kyrenaiku a Tripolsko spravovali Britové, Fezzán Francouzi. To trvalo až do roku 1951, kdy bylo vyhlášeno Libyjské království (jehož vlajkou dnes mávají protikadáffíovští povstalci). A to přežilo až do roku 1969, kdy z něj Kaddáfí udělal historii.
Velmi heroická porážka Svobodných Francouzů u Bír Hakímu v roce 1942 se stala jedním z momentů, kterým se Francie v očích Britů a mezinárodní veřejnosti rehabilitovala za porážku roku 1940 a za kapitulantský režim ve Vichy. A bez zajímavosti určitě není ani to, že prakticky ve stejné době se heroickým útokem proti Heydrichovi Čechoslováci rehabilitovali za Mnichov…
Nedaleko od Martových polí v Paříži je na břehu Seiny stanice metra Bir Hakeim. Možná už ani spousta Francouzů neví, proč nese toto cizokrajné jméno. Třeba si to dnes, kdy nad tím skutečným Bír Hakímem možná prolétávají rafaly a mirage, připomenou.
S tím názvem onoho místa to není jednoduché. Přepis arabštiny do latinky dává v češtině přednost tvaru Bír Hakím, sami Francouzi mu říkají Bir Hakeim, Italové Bir Akeim, Němci, proti kterým tam tehdy divize Svobodných Francouzů bojovala, místo nazývali Bir Hacheim nebo Bir el-Hacheim. Na jménu ale nakonec nezáleží. Podstatné je, co se tam odehrálo. A třeba není od věci si připomenout, o co a jak tam tehdy Francouzi bojovali. Jako reakce na přihlouplé poznámky o „žabožroutech, kteří nikdy nevyhráli žádnou válku“, jež se objevují na spoustě diskusních fór na síti, je to vhodné.
U Bír Hakímu byla na jaře 1942 nasazena divize Svobodné Francie, kterou vytvořily hodně nesourodé jednotky. Tvořily ji zbytky polobrigády Cizinecké legie, jež bojovala v Norsku a po pádu země fjordů už neměla příležitost se vrátit zpět do Francie. Byly zde jednotky ze Senegalu. Dorazili francouzští Polynésané z Nové Kaledonie. Nemalou část tvořily zbytky francouzských vichistických vojsk, které byly poraženy britsko-francouzskými (míněny jsou jednotky Svobodné Francie) silami v Sýrii a které daly přednost před zajateckými tábory boji po boku „starých“ Svobodných Francouzů a Britů proti Italům a Němcům v Africe.
Protivníkem francouzské jednotky byla německo-italská armáda v severní Africe, známá spíše jako Afrika Korps. Generál Rommel, mýty opředený vůdce tohoto uskupení, v té době zastavil spojenecký protiútok z východu, z Egypta, a z území na západě Libye se připravoval k protiofenzivě, jejímž cílem mělo být dobytí Egypta a přiblížení se k ropným oblastem na Středním východě. Britsko-francouzské jednotky se mu v tom chystaly zabránit. Překážkou německo-italskému postupu byla jednak minová pole, jednak terén. Postup územím Libye na východ byl totiž možný jen dvěma směry. Buď po pobřeží, nebo pouští daleko na jihu.
Za důležitější byla považována pobřežní trasa, kterou chránili hlavně Britové. Francouze, jež stále nepovažovali za spojence nejspolehlivějšího (vždyť jen před pár měsíci proti mnohým z těchto svých současných spolubojovníků válčili v Sýrii), poslali na jih. Leč bohové válek jsou ještě škodolibější než bohové jiní, protože Rommel se rozhodl obejít silnou britskou obranu na severu právě jižně, pouští. A musel vybojovat bitvu o „pevnost“ Bír Hakím, který hájili Francouzi v čele s generálem Koenigem.
Podrobný popis bitvy by zabral spoustu místa, navíc by byl stejně jenom opsaný z knížek; já čerpám z knihy Bír Hakím od Erwana Bergota. Německo-italská vojska rychle zničila britské jednotky, takže Francouzi představovali poslední bariéru mezi nimi a volnou cestou na východ k egyptským hranicím.
Rommel údajně plánoval likvidaci francouzské obrany v průběhu několika hodin a v oblasti Bír Hakímu byl osobně přítomný. Ve skutečnosti se zde motor Afrika Korpsu zadřel na čtrnáct dní. Přestože Francouzi nebyli schopni drtivé přesile odolat, odolávali dostatečně dlouho na to, aby umožnili spojeneckým jednotkám se zkonsolidovat a v relativním pořádku ustoupit do Egypta, odkud pak o čtvrt roku později zahájili zdrcující protiúder, jimž vyhnali Němce a Italy z Afriky. Toho se mimochodem Francouzi zúčastnili v Libyi také – francouzské koloniální jednotky z Čadu pronikly na libyjské území z jihu, z pouště, a podpořily tak postup spojeneckých vojsk na západ.
Vhodné je rovněž připomenout, že jednou z největších osobností obrany Bír Hakímu byl kapitán Otta Wagner. A nebyl to zdaleka jediný Čech mezi cizineckými legionáři, již zde bojovali. O mnohem slavnějších Čechoslovácích, kteří bojovali v rovněž libyjském Tobrúku, se toho ví mnohem více. Zmínku o Wagnerovi berte jako příspěvek do diskuse, zda Češi mají, či nemají hrdiny…
Libye byla po vyhnání Němců a Italů okupována. Kyrenaiku a Tripolsko spravovali Britové, Fezzán Francouzi. To trvalo až do roku 1951, kdy bylo vyhlášeno Libyjské království (jehož vlajkou dnes mávají protikadáffíovští povstalci). A to přežilo až do roku 1969, kdy z něj Kaddáfí udělal historii.
Velmi heroická porážka Svobodných Francouzů u Bír Hakímu v roce 1942 se stala jedním z momentů, kterým se Francie v očích Britů a mezinárodní veřejnosti rehabilitovala za porážku roku 1940 a za kapitulantský režim ve Vichy. A bez zajímavosti určitě není ani to, že prakticky ve stejné době se heroickým útokem proti Heydrichovi Čechoslováci rehabilitovali za Mnichov…
Nedaleko od Martových polí v Paříži je na břehu Seiny stanice metra Bir Hakeim. Možná už ani spousta Francouzů neví, proč nese toto cizokrajné jméno. Třeba si to dnes, kdy nad tím skutečným Bír Hakímem možná prolétávají rafaly a mirage, připomenou.