O dítěti, vaničce a jednom výročí
Založil jsem si do přehrávače cedečko švédské rockové kapely The Movements s půvabným názvem For Sardines Space is no Problem. A na začátku třetí skladby se mně vybavily dávno zapomenuté hodiny na základní škole. Pouštěli nám tam tenkrát v ruštině archivní pořad z doby, od níž za pár dnů, spíše už hodin, uplyne padesát let. Skladba nepříliš známé švédské kapely tímto záznamem začíná. Jmenuje se In the Footsteps of Gagarin. A lze ji považovat za oslavu muže, na jehož velké výročí se u nás jakoby zapomnělo.
Nedalo mně to a začal jsem se po internetu rozhlížet, zda padesáté výročí naplnění jednoho lidského snu opomíjejí i jinde tak přezíravým způsobem… Není tomu tak. Doporučuji si ostatně kliknout na odkaz . V levé části obrazovky uvidíte hodiny, jež po vteřinách odpočítávají čas do okamžiku, kdy se ono půlstoletí naplní. Kdy uplyne na vteřinu přesně padesát let od okamžiku, kdy člověk vstoupil do kosmu. Když jsem začal psát tuhle úvahu, zbývalo něco okolo tří dnů a osmnácti hodin.
A cože se má za ty necelé čtyři dny stát? V sedm hodin a sedm minut britského letního času se mají v londýnské čtvrti Southbank sejít lidé, již si chtějí toto výročí připomenout. V pravé poledne téhož dne má podle organizátorů akce proběhnout happening s odpalováním raketek na vodo-vzduchový pohon. Manuál k výrobě raket se dá stáhnout. Akce se bude jmenovat Rockets for Yuri. A v témže Londýně bude vztyčena socha Gagarina vytvořená podle fotografie z jeho návštěvy v hlavním městě Spojeného království. Půlstoletí bude připomenuto i na půdě OSN. A to už nehovořím o tom, jak si výročí připomenou v Rusku.
Nerad bývám neobjektivní, tak jsem si zkusil zadat jméno Gagarin na zpravodajském serveru jedněch našich údajně velmi seriózních novin. Na prvním místě byl článek o tom, že dodnes není objasněno, jakým způsobem vlastně první kosmonaut roku 1968 zahynul. A první diskusní „příspěvek“ pod článkem začíná slovy „Byl to komouš a Rusák, tak dobře mu tak…“
Od zapomenutého výročí se dostávám k onomu dítěti a vaničce z titulku. Od éry vlezlé odrhovačky s majorem Gagarinem, kterého podle dobových snímků nadšeně ale vítalo opravdu celé tehdejší Československo, jsme se tedy dostali k urážkám a (dodatečnému) přání smrti! Místo důstojného připomenutí skutečně významného výročí nedůstojné mlčení, a to v tom lepším případě. Další možností jsou totiž články o Gagarinově smrti a bulvární „objevy“, že Gagarin vůbec nebyl první a vůbec nebyl v kosmu… S vaničkou bylo úspěšně vylito i dítě!
Bylo by snadné to vysvětlit pouze tím, že po srpnu šedesátého osmého roku (a vůbec všech těch desetiletích, co Československo bylo z donucení sovětským vazalem) je vše sovětské odmítané. Spíše jde o malost a neschopnost ocenit to, co si ocenění zaslouží. Spíše jde o duševní obzor sardinek ve vztahu k vesmíru. A to ne sardinek plovoucích v tisícihlavém hejnu jiných rybiček téhož druhu v širém moři, ale sardinek žijících v uzavřené plechové krabičce…
A ještě k té švédské skupině. Deska je jakousi „biografií“ Arneho Christera Fuglesanga, prvního skandinávského – matka Švédka, otec Nor – astronauta; účastnil se letu amerického raketoplánu roku 2006. A muzikanti z kapely The Movements zjevně považují srovnání s Gagarinem pro něj za čest.
Nedalo mně to a začal jsem se po internetu rozhlížet, zda padesáté výročí naplnění jednoho lidského snu opomíjejí i jinde tak přezíravým způsobem… Není tomu tak. Doporučuji si ostatně kliknout na odkaz . V levé části obrazovky uvidíte hodiny, jež po vteřinách odpočítávají čas do okamžiku, kdy se ono půlstoletí naplní. Kdy uplyne na vteřinu přesně padesát let od okamžiku, kdy člověk vstoupil do kosmu. Když jsem začal psát tuhle úvahu, zbývalo něco okolo tří dnů a osmnácti hodin.
A cože se má za ty necelé čtyři dny stát? V sedm hodin a sedm minut britského letního času se mají v londýnské čtvrti Southbank sejít lidé, již si chtějí toto výročí připomenout. V pravé poledne téhož dne má podle organizátorů akce proběhnout happening s odpalováním raketek na vodo-vzduchový pohon. Manuál k výrobě raket se dá stáhnout. Akce se bude jmenovat Rockets for Yuri. A v témže Londýně bude vztyčena socha Gagarina vytvořená podle fotografie z jeho návštěvy v hlavním městě Spojeného království. Půlstoletí bude připomenuto i na půdě OSN. A to už nehovořím o tom, jak si výročí připomenou v Rusku.
Nerad bývám neobjektivní, tak jsem si zkusil zadat jméno Gagarin na zpravodajském serveru jedněch našich údajně velmi seriózních novin. Na prvním místě byl článek o tom, že dodnes není objasněno, jakým způsobem vlastně první kosmonaut roku 1968 zahynul. A první diskusní „příspěvek“ pod článkem začíná slovy „Byl to komouš a Rusák, tak dobře mu tak…“
Od zapomenutého výročí se dostávám k onomu dítěti a vaničce z titulku. Od éry vlezlé odrhovačky s majorem Gagarinem, kterého podle dobových snímků nadšeně ale vítalo opravdu celé tehdejší Československo, jsme se tedy dostali k urážkám a (dodatečnému) přání smrti! Místo důstojného připomenutí skutečně významného výročí nedůstojné mlčení, a to v tom lepším případě. Další možností jsou totiž články o Gagarinově smrti a bulvární „objevy“, že Gagarin vůbec nebyl první a vůbec nebyl v kosmu… S vaničkou bylo úspěšně vylito i dítě!
Bylo by snadné to vysvětlit pouze tím, že po srpnu šedesátého osmého roku (a vůbec všech těch desetiletích, co Československo bylo z donucení sovětským vazalem) je vše sovětské odmítané. Spíše jde o malost a neschopnost ocenit to, co si ocenění zaslouží. Spíše jde o duševní obzor sardinek ve vztahu k vesmíru. A to ne sardinek plovoucích v tisícihlavém hejnu jiných rybiček téhož druhu v širém moři, ale sardinek žijících v uzavřené plechové krabičce…
A ještě k té švédské skupině. Deska je jakousi „biografií“ Arneho Christera Fuglesanga, prvního skandinávského – matka Švédka, otec Nor – astronauta; účastnil se letu amerického raketoplánu roku 2006. A muzikanti z kapely The Movements zjevně považují srovnání s Gagarinem pro něj za čest.