Letní čas, pivo a daňová reforma
Musím se přiznat k něčemu, k čemu se nepřiznává snadno. Mám rád letní čas… Ne, neupsal jsem se, vím, že je módou říkat, jak je zavádění letního času odporným zvykem, jak je to nepřirozené a nezdravé, jak by bylo dobré – pro všechny – to zrušit. Kaiserok této fazóny/ mně ale nikdy dobře nepad. Takže ještě jednou: mám rád letní čas.
Ještě více mně ale vadí právě to, co jsem už zmínil: jak jsme ze všech stran bombardováni tím, že všichni vědí, pro všechny by bylo lepší, nikomu to není ku prospěchu… Jak si tvůrci našich názorů uzurpují právo na to vědět všechno za všechny. Jak nám nedají šanci říct, co si myslíme my. A když se nám náhodou podaří někde nesměle do nějaké vrby zašeptat, že máme názor jiný, a ona to ta vrba vyzvoní, seřvou nás ze všech stran… Protože oni (zase ti oni; byli tady vždycky) to vědí lépe.
Samozřejmě, letní čas je jenom marginálie, taková drobnokresba na okraji. Jsou věci, které mně vadí mnohem více. Jak oni vědí, jak si mám šetřit na důchod. Jak oni vědí, na co mám použít peníze ze stavebního spoření. Jak oni vědí, že není správné zadlužovat děti, a proto mně připraví na daních (kterým se daně někdy říká, někdy ne) o více peněz, aby tomu zabránili.
Já se nepokouším tvrdit, že je to všechno nesmysl. Že by bylo lepší nemyslet na zadní kolečka a užívat si teď bez ohledu na to, co se mnou bude za tři, pět, patnáct let, a bez ohledu na to, jestli synovi nechám plné konto, nebo dluhy. Pouze jsem přesvědčen, že mám právo si to vyřešit sám. A ne slyšet ze všech stran, že to už za mě někdo vymyslel, že to ví lépe. Že já jsem nějaký divý, zpozdilý, pravděpodobně bolševik nebo bloud, který uvěřil mayskému kalendáři, takže si myslí, že před tím koncem světa, jenž přijde za rok a kousek, už nemá cenu mamonit.
Co když jsem přesvědčený, že lepší než cpát peníze do nejrůznějších důchodových a jiných pilířů by bylo je investovat třeba do koupě bytu, který bych legálně pronajímal? A měl bych z toho zajímavější příjem? Co když mně tím, že mně znemožní „zadlužovat“ příští generace, připraví o tolik peněz, že nebudu mít na to jet se synem někam, kde se mluví španělsky, takže pro něj jeho povinná španělština zůstane pouze jakousi abstraktní hříčkou, podobně jako pro mě řešení kvadratických rovnic, takže spokojeně všechno – stejně jako já – zapomene?
Mně se tohle stalo s francouzštinou. Po osmi letech více méně povinného studia jsem byl rád, že už nemusím. Pak přišel devětaosmdesátý, já vyjel poprvé do Francie a zjistil, že bych měl začít od začátku. Nebyl by podobný scénář se španělštinou mého syna pro něj větší škoda, než když zdědí sice nějaký ten dluh, ale získá rozhled? Než když zdědí svět, v němž bude zvýhodněno, že lidé čtou?
Pozor! Já neříkám, že mám pravdu já, a oni ne! Já to prostě nevím. Ale kladu si otázky a hledám odpovědi. A hrozně mně jde proti srsti, když mně někdo říká, co si myslet mám!
Pojďme ale zpátky k tomu letnímu času. Já bych dokonce (když už jsem za exota, tak pořádně!) byl pro zavedení superletního času. Řekněme od poloviny června do poloviny září, kdy by se hodinky posunuly o další hodinu. Toho času, co by se tím získalo, pardon, co bych já získal, abych nebyl jako oni a nevěděl všechno nejlépe. Ta nekonečně dlouhá odpoledne plná světla, která bych měl jen pro sebe! Ta možnost vstávat skutečně za svítání a mít kolem sebe svět připravený fungovat. Nemuset dvě, tři, čtyři hodiny čekat, než otevřou obchody, trafiky a hospody… Takový prodloužený den… to by byla přidaná hodnota (bohužel už samozřejmě s vyšší daní).
Všechno má mít konec. Takže i tahle úvaha. Napadl mě jeden pěkně stylový; abych dodal kritikům dostatek munice, argumentů pro to, že jsem opravdu divnej. Mám rád letní čas. Je mně sympatická Evropská unie a euro. Nechodím k volbám, protože jsou mně protivné všechny politické strany a nacházet mezi protivnými toho nejméně nesnesitelného mně nepřijde řešením. Když český tým vyhraje finále mistrovství světa v hokeji, nebudu říkat, že my jsme vyhráli, protože neumím bruslit. Nemyslím si, že marketingový tahák „česká“ kvalita, „česká“ cibule, zlaté „české“ ručičky má nějaký smysl…
A taky nesnáším vepřo-knedlo-zelo, svíčkovou a pivo!
Ještě více mně ale vadí právě to, co jsem už zmínil: jak jsme ze všech stran bombardováni tím, že všichni vědí, pro všechny by bylo lepší, nikomu to není ku prospěchu… Jak si tvůrci našich názorů uzurpují právo na to vědět všechno za všechny. Jak nám nedají šanci říct, co si myslíme my. A když se nám náhodou podaří někde nesměle do nějaké vrby zašeptat, že máme názor jiný, a ona to ta vrba vyzvoní, seřvou nás ze všech stran… Protože oni (zase ti oni; byli tady vždycky) to vědí lépe.
Samozřejmě, letní čas je jenom marginálie, taková drobnokresba na okraji. Jsou věci, které mně vadí mnohem více. Jak oni vědí, jak si mám šetřit na důchod. Jak oni vědí, na co mám použít peníze ze stavebního spoření. Jak oni vědí, že není správné zadlužovat děti, a proto mně připraví na daních (kterým se daně někdy říká, někdy ne) o více peněz, aby tomu zabránili.
Já se nepokouším tvrdit, že je to všechno nesmysl. Že by bylo lepší nemyslet na zadní kolečka a užívat si teď bez ohledu na to, co se mnou bude za tři, pět, patnáct let, a bez ohledu na to, jestli synovi nechám plné konto, nebo dluhy. Pouze jsem přesvědčen, že mám právo si to vyřešit sám. A ne slyšet ze všech stran, že to už za mě někdo vymyslel, že to ví lépe. Že já jsem nějaký divý, zpozdilý, pravděpodobně bolševik nebo bloud, který uvěřil mayskému kalendáři, takže si myslí, že před tím koncem světa, jenž přijde za rok a kousek, už nemá cenu mamonit.
Co když jsem přesvědčený, že lepší než cpát peníze do nejrůznějších důchodových a jiných pilířů by bylo je investovat třeba do koupě bytu, který bych legálně pronajímal? A měl bych z toho zajímavější příjem? Co když mně tím, že mně znemožní „zadlužovat“ příští generace, připraví o tolik peněz, že nebudu mít na to jet se synem někam, kde se mluví španělsky, takže pro něj jeho povinná španělština zůstane pouze jakousi abstraktní hříčkou, podobně jako pro mě řešení kvadratických rovnic, takže spokojeně všechno – stejně jako já – zapomene?
Mně se tohle stalo s francouzštinou. Po osmi letech více méně povinného studia jsem byl rád, že už nemusím. Pak přišel devětaosmdesátý, já vyjel poprvé do Francie a zjistil, že bych měl začít od začátku. Nebyl by podobný scénář se španělštinou mého syna pro něj větší škoda, než když zdědí sice nějaký ten dluh, ale získá rozhled? Než když zdědí svět, v němž bude zvýhodněno, že lidé čtou?
Pozor! Já neříkám, že mám pravdu já, a oni ne! Já to prostě nevím. Ale kladu si otázky a hledám odpovědi. A hrozně mně jde proti srsti, když mně někdo říká, co si myslet mám!
Pojďme ale zpátky k tomu letnímu času. Já bych dokonce (když už jsem za exota, tak pořádně!) byl pro zavedení superletního času. Řekněme od poloviny června do poloviny září, kdy by se hodinky posunuly o další hodinu. Toho času, co by se tím získalo, pardon, co bych já získal, abych nebyl jako oni a nevěděl všechno nejlépe. Ta nekonečně dlouhá odpoledne plná světla, která bych měl jen pro sebe! Ta možnost vstávat skutečně za svítání a mít kolem sebe svět připravený fungovat. Nemuset dvě, tři, čtyři hodiny čekat, než otevřou obchody, trafiky a hospody… Takový prodloužený den… to by byla přidaná hodnota (bohužel už samozřejmě s vyšší daní).
Všechno má mít konec. Takže i tahle úvaha. Napadl mě jeden pěkně stylový; abych dodal kritikům dostatek munice, argumentů pro to, že jsem opravdu divnej. Mám rád letní čas. Je mně sympatická Evropská unie a euro. Nechodím k volbám, protože jsou mně protivné všechny politické strany a nacházet mezi protivnými toho nejméně nesnesitelného mně nepřijde řešením. Když český tým vyhraje finále mistrovství světa v hokeji, nebudu říkat, že my jsme vyhráli, protože neumím bruslit. Nemyslím si, že marketingový tahák „česká“ kvalita, „česká“ cibule, zlaté „české“ ručičky má nějaký smysl…
A taky nesnáším vepřo-knedlo-zelo, svíčkovou a pivo!