Před třemi měsíci jsem v blogu Fialova volba jmenovanému poradil, co má dělat, aby se z Fialy-politologa stal Fiala-politik. Neposlechl mne, ale stále má šanci jít ve šlépějích Hanse-Dietricha Genschera nebo Joschky Fischera. Ale nesmí dlouho váhat.

Motivem k napsání tohoto blogu byl velmi zajímavý rozhovor Jaroslava Kubery s Emmou Smetana na DVTV. V závěrečné části se rozhovor točil kolem sestavování vlády:

ES: Vy jste jakoukoliv koalici s Ano vyloučil, s tím, že ten důvod je principiální, co je to za princip?
JK: No princip je ten, že voliči z důvodů té minulosti, kterou ODS má, jí nedali dostatek hlasů, aby ODS byla rovnocenným partnerem. To je jednoduché, kdyby ODS měla 22 procent,.tak samozřejmě je to úplně něčem jiném vstoupit do vlády.
ES: Takže důvod je slabost ODS, nikoliv obavy z hnutí ANO?
JK: Je to tak, co bysme tam dělali s našimi dvanácti procenty?
ES: Mohli byste například zabránit teoretické koalici nebo menšinové podpoře vlády s hnutím ANO.
JK: ……My nemáme tu sílu, abychom tomu mohli zabránit.

Poté Jaroslav Kubera dodal:
Ale zase představy některých novinářů o tom, že, nebo politiků, že by Andrej Babiš jako udělal velkoryse gesto, tak dobrá, abych uvolnil stavidla já tedy premiérem nebudu a pojďte do tý koalice, tak to je nesmyslný požadavek, on vyhrál to je bezesporu on ty volby fakticky vyhrál, to mu nemůžeme nijak odepřít.


Začnu od konce. Poslední citovaný výrok Jaroslava Kubery je přesně to, co by si měli všichni novináři a politici uvědomit a jednat podle toho. Čapí hnízdo je problém Babiše a představitelé ODS, TOP09, KDU-ČSL i dalších stran ho jen využívají jako alibi, kterým chtějí zakrýt svůj strach z účasti na Babišově vládě. Politici všech uvedených stran jsou ovšem pokrytci, protože jejich vrcholní představitelé, včetně současného předsedy TOP09 Jiřího Pospíšila a předsedy poslaneckého klubu TOP09 Miroslava Kalouska, seděli sedm měsíců v druhé Topolánkově vládě, vedené ODS, jejímž prvním místopředsedou byl sprostý obviněný Jiří Čunek, tehdejší předseda KDU-ČSL. A nikomu z nich, ani Topolánkovi, Schwarzenbergovi, Parkanové, Nečasovi, Julínkovi, již jmenovaným Kalouskovi a Pospíšilovi či dalším místopředsedům vlády Bursíkovi a Vondrovi to nevadilo a nikdo nevolal po jeho rezignaci „z principálních důvodů“, ba naopak, měli pro jeho úděl pochopení, podrobněji zde.


Kubera ovšem projevuje překvapující neznalost nedávné historie u našich sousedů, kde byli vicekancléři a minstry zahraničí dvě osobnosti, jejichž strany měly vůči svým větším koaliční partnerům čistě početně daleko menší váhu, než by měla ODS ve vládě s ANO. Mám na mysli především Hanse-Dietricha Genschera (21. 3. 1927 – 31. 3. 2016) z FDP, jenž byl ministrem zahraničí v letech 1974-1992 a to jak za vlády kancléře Helmuta Schmidta (SPD), tak od roku 1982 ve vládě Helmuta Kohla (CDU/CSU). Genscher byl považován za mistra diplomacie a hlavního architekta sjednocení Německa. Hvězdný okamžik jeho kariéry přišel 30. září 1989 v 18.59, kdy z balkonu německého velvyslanectví na Malé Straně oslovil zhruba 4000 východním Němců tísnících se v zahradě velvyslanectví, kam se uchýlili v naději, že budou moci odcestoval do Spolkové republiky, onou památnou větou, jejíž konec zanikl v jásotu čekajících Němců:

"Wir sind zu Ihnen gekommen, um Ihnen mitzuteilen, dass heute Ihre Ausreise…"
(„Přišli jsme k vám, abychom vám sdělili, že dnes byl váš odjezd…“)

Je dobré připomenout, že Němci se tísnili na německém velvyslanectví proto, že na žádost NDR českoslovenští pohraničníci prakticky uzavřeli pro východní Němce hranice do Maďarska, které již od května 1989 postupně likvidovalo hraniční zátarasy do Německa a tím prakticky, byť ne oficiálně, otevíralo hranice.

Procento hlasů pro FDP ve volbách do Bundestagu přitom po celou dobu kolísalo mezi 6,9 % a 11 %, což bylo čtyřikrát až sedmkrát méně, než kolik dostaly SPD nebo CDU/CSU. Pozice FDP vůči svým partnerům byla tedy z hlediska počtu poslaneckých křesel v Bundestagu výrazně horší, než by byla pozice ODS vůči ANO v naší Poslanecké sněmovně. Ve volbách v březnu 1983 chybělo samotné CDU/CSU v 520členném Bundestagu k absolutní většině dokonce jen šest křesel a pozice FDP s 35 křesly se zdála početně slaboučká.

A přesto se FDP s Genscherem ve vládě prosadila a zahraniční politiku dělal primárně Genscher, ne Schmidt či Kohl, byť oba byli mimořádné a ve svých stranách nezpochybnitelné osobnosti. Důvod byl dvojí: Genscher byla osobnost a Schmidt i Kohl FDP k vytvoření efektivní dvoučlenné koalice potřebovali.

To samé se opakovalo v letech 1998-2005, kdy vládla koalice SPD-Zelení, kancléřem byl Gerhard Schröder, „Genosse der Bosse“, a ministrem zahraničí Joschka Fischer, další výrazná osobnost, jejíž životní příběh je názornou ilustrací Churchillova výroku "Kdo není ve dvaceti levičák, nemá srdce, kdo je levičák ve čtyřiceti, nemá rozum."

Fischer ho dostal tak akorát a pod jeho vedením Zelení získaly ve volbách do Bundestagu v roce 1998 6,7 % hlasů, což bylo sice daleko méně než 40,9 % hlasů pro SPD, ale Schröder Zelené potřeboval a tak se Joschka Fischer stal vicekancléřem a ministrem zahraničí. A velmi rychle se stal nejoblíbenějším německým politikem a všeobecně uznávaným ministrem zahraničí.


Genscher, stejně jako Fischer, se osobnostmi nenarodili, ale stali se jimi svými postoji a rozhodnutími. Pro Genschera byl zlomem roku 1982, kdy se jako předseda „trpaslíka“ FDP rozhodl v důsledku neshod v hospodářské a sociální politice vyměnit jednoho velkého koaličního partnera, SPD, za druhého, CDU/CSU. Tato zrada byla velmi riskantním krokem, protože neměla plnou podporu ani uvnitř FDP a nebylo jasné, jak ji přijme veřejnost. 1. října 1982 Bundestag vyslovil Schmidtovi konstruktivní nedůvěru a současně zvolil Kohla kancléřem a Genscher pokračoval jako vicekancléř a ministr zahraničí. Tím ovšem věc neskončila a za měsíc po své volbě kancléřem Kolhl vyvolal velmi sporným způsobem, který zde nebudu popisovat, předčasné volby, v nichž v březnu 1983 CDU/CSU získala rekordních 48,8 % hlasů, ale FDP stále potřebovala. Kohl a Genscherem vytvořili sehraný tandem, který na podzim 1989 nezaváhal a využil jedinečné příležitosti k znovusjednocení Německa. Dvojkoalice typu obr-trpaslík mohou fungovat za předpokladu, že je vedou osobnosti typu Kohl-Genscher či Schröder-Fischer, které vědí, že obr musí dát trpaslíkovi důvod, aby v koalici slovy našich politiků "prosazoval své zájmy" , a trpaslík nesmí naopak obra vydírat.

Genscher v roce 1985 odstoupil z funkce předsedy FDP, ale zůstal vicekancléřem a ministrem zahraničí. Nikdo z jeho následovníků ve funkci předsedy FDP nezískal ani zlomek politického vlivu a respektu, který měl Genscher. A zatím ho nemá ani současný předseda FDP Christian Lindner, který stranu vede od konce roku 2013. FDP se pod jeho vedením snažila koncem minulého roku při jednání s CDU/CSU a Zelenými o vytvoření jamajky boxovat o dvě váhové kategorie výše, než kam patří, a když neuspěla, hodila do ringu ručník a z jednání odešla se slovy „je lépe nevládnout, než vládnout špatně“. Lindner tím uškodil sobě i FDP, ale hlavně přivedl Německo do situace, na níž není zvyklé a z níž se jen klopotně dostává. Uvidíme, zda tímto riskantním krokem získá, podobně jako Genscher v roce 1982, ale já bych si na to nevsadil.


Poučení z nedávné historie u našich sousedů je jasné a měla by si ho vzít k srdci ODS a především Petr Fiala. Babiš by dal bezpochyby přednost dvoučlenné koalici s ODS, než jakékoliv upatlané vládě s podporou Okamury a Filipa a Fiala by mohl jako ministr zahraničí uskutečňovat eurorealistickou politiku, o níž tak rád hovoří. Je jen na něm, zda půjde ve stopách Genschera a Fischera, nebo zůstane politologem. Přál bych jemu i nám to první. První, co ovšem musí udělat, je zapomenout na Čapí hnízdo a řídit se v tomto ohledu názorem Jaroslava Kubery.