O penzích a žebračenkách
K debatě, která jak to bývá, nedospěla k žádnému konkrétnímu a realizovatelnému závěru, mám dvě poznámky a jeden konkrétní návrh, co by měla vláda jako první krok k řešení problému důchodů učinit.
Poznámka první. Na začátku jsou citovány výsledky výzkumu očekávání našich občanů ohledně výše jejich budoucí penze:
Podle průzkumu společnosti Broker Trust nejvíce Čechů (18,6 procenta) očekává důchod na úrovni 51 až 60 procent předchozího příjmu. Dalších 16 procent si myslí, že se dostane až na 70 procent. A 12 procent lidí se těší až na 80 procent předchozího příjmu. Realita je ale taková, že průměrný důchod odpovídá jen 42 procentům hrubé průměrné mzdy.
Je smutné, že i hlavní analytik Ekonomu David Klimeš, autor článku Reformě důchodů příští vláda neuteče, začíná text zavádějící informací. Nevím, jak přesně zněla otázka agentury STEM/MARK, která výzkum pro společnost Broker Trust provedla, ale vím, jak přesně znít měla, aby měla smysl a jak měl vypadat komentář autora. Otázka měla znít:
Jakou část vaší čisté mzdy (tj. mzdy po odečtení daně z příjmu a odvodů na sociální a zdravotní pojištění), tzv. čistý náhradový poměr, očekáváte, že bude činit váš důchod z veřejného pojištění?
Důchod má smysl srovnávat jen s čistou mzdou, tedy tím, co člověk skutečně dostane, a nikoliv se mzdou (nesmyslně nazývanou „hrubá mzda“), protože z důchodu se neplatí daně ani se nic neodvádí. A komentář Davida Klimeše měl znít: realita je ale taková, že průměrný důchod z veřejného pojištění odpovídá jen 55 procentům čisté průměrné mzdy.
Na webové stránce Českého statistického úřadu je ke stažení soubor Relace průměrného důchodu k průměrné mzdě, který ukazuje vývoj tohoto klíčového ukazatele výše důchodů od roku 1988 do roku 2015. Od doku 2003 je přitom tento podíl prakticky konstantní mezi 53 a 55 procenty. Je to málo, nebo je to přiměřené? To je klíčová otázka, k níž se ještě vrátím.
Poznámka druhá. V diskuzi o stávajícím povinném prvním pilíř Jiří Šatava říká:
„Systém bude přežívat, ale bude klesat náhradový poměr.“ Podle Davida Klimeše by tedy důchodci dostali ještě méně, než je nyní oněch zhruba 42 procent průměrné předchozí mzdy v případě průměrného důchodu.
A začne krachovat celý systém. „Od roku 2010 vytvořil kumulativně deficity 260 miliard korun, které musíme odněkud vzít. Pokud zastropujeme věk odchodu do důchodu, budeme potřebovat dalších 1,5 procenta HDP a opět peníze musíme odněkud vzít. Pokud nasčítáme budoucí deficity do roku 2060, jsme na 30 procentech HDP, tím bychom se dostali mimo maastrichtská kritéria,“ varuje Šatava.
Nechápu, proč Klimeš hovoří o podílu důchodu na (hrubé) mzdě, tj. tzv. hrubém náhradovém poměru, který nic neříká, když Šatava ve své velmi detailní studii Příjmy seniorů: práce, nástupní důchody a jejich valorizace diskutuje výlučně čistý náhradový poměr. Čísla v grafu 3 jsou z databáze EUROSTAT. V případě ČR je hodnota o cca 3 procenta vyšší než jakou uvádí ČSÚ v důsledku jiné metodiky výpočtu této veličiny, než používá ČSÚ a navíc hodnoty na ose y odpovídají podílu celkového důchodu na čisté mzdě, nikoliv pouze důchodu z veřejného pojištění. Jen proto může čistý náhradový poměr přesáhnout v případě Holandska 100 %.
V druhém odstavci Šatava hovoří o „deficitu“ důchodového systému. Je ovšem třeba připomenout, že žádný důchodový účet neexistuje, odvody na sociální pojištění jsou příjmem státního rozpočtu stejně jako daně či jiné příjmy a vyplacené důchody jsou výdaje státního rozpočtu, jako třeba platy učitelů. Důchodové pojištění není skutečné pojištění. V tom je zásadní rozdíl od odvodů na zdravotní pojištění, které nejsou příjmem státního rozpočtu, ale jdou přímo zdravotním pojišťovnám, které s nimi musí vyjít. Nic takového u důchodů neplatí. Nikde není řečeno, že vyplatit na důchody je možno jen tolik, kolik se v daný rok vybere pojistného na důchodové pojištění, jenž je dominantní součástí sociálního pojištění (28 procent z celkových 31,5 procent). Žádný kumulativní deficit důchodového systému proto neexistuje, existuje jen celkový deficit státního rozpočtu. Nemusíme tedy „odněkud vzít“ 260 miliard Kč, o něž překročily výdaje na důchody příjmy z odvodů na důchodové pojištění.
Prakticky ve všech zemích je část výdajů na důchody kryta jinými příjmy státního rozpočtu, než jsou odvody na důchodové pojištění, extrémní případ je Nový Zéland, kde žádné odvody na důchodové pojištění neexistují a důchody jsou hrazeny plně z obecných daní. V Německu je 30 procent důchodů, což představuje cca 2,5 procenta HDP, hrazeno z daní, podobně v Maďarsku, v Rakousku jde na důchody z daní ještě více, před 4 procenta HDP. Nikdo v těchto zemích nemluví o „deficitu“ důchodového systému, protože se jejich vlády rozhodly, že část výdajů na důchody bude kryta z obecných daní. Pro srovnání, geneze zmíněných „našich“ 260 miliard je následující
2010: 28 miliard, tj. 0,7 % HDP,
2011: 40 miliard, tj. 1,0 % HDP,
2012: 50 miliard, tj. 1,2 % HDP,
2013: 50 miliard, tj. 1,2 % HDP,
2014: 44 miliard, tj. 1,0 % HDP,
2015: 34 miliard, tj. 0,7 % HDP,
2016: 16 miliard, tj. 0,3 % HDP,
Celkově tedy za uvažované období 7 let „deficit“ v průměru ročně 1 % HDP. Nelze se proto divit, že čistý náhradový poměr v Rakousku, kde jde z daní na důchody 4krát tolik, je 90 %. Naše politické strany by se proto měly nejprve pokusit najít shodu na tom, zda k zajištění financování důchodů bude použita určitá část příjmu státního rozpočtu z obecných daní. Použití cca 1% HDP z daní na důchody bych považoval určitě za rozumnou velikost.
Krytí části výdajů na důchody z daní by mělo i racionální ekonomický důvod. Ve srovnání s většinou evropských zemí jsou i nás mimořádně vysoké odvody na sociální pojištění hrazené zaměstnavateli: 25 % vyplacených mezd oproti 10,85 % v Německu. Naopak u nás je nízká sazba daně z příjmu právnických osob: 19 % oproti 30-33 % v Německu. To je obrovský hendikep našich podnikatelů, protože daň se platí ze zisku firem, zatímco odvody platí zaměstnavatelé z vyplacených mezd, i když žádný zisk nemají. Snížení odvodů a naopak zvýšení daní by podnikatelům bezpochyby pomohlo zvýšit jejich konkurenceschopnost a některé zachránilo i před krachem.
Poté by se měly politické strany shodnout na tom, co bude důchod z povinného veřejného pojištění budoucím důchodcům garantovat. Protože jakákoliv úprava důchodového systému musí nabíhat pozvolně, považoval bych za politicky i ekonomicky průchodné formulovat závazek státu jako garanci, že čistý náhradový poměr z veřejného pojištění neklesne pod dnešní úroveň. Ta je sice daleko nižší než v Rakousku, ale na stejné úrovni jako například v Německu, viz graf 3 Šatavovy studie. Takto garantovaný důchod by určitě nebyl žebračenkou, tím spíše, že náš systém je velmi rovnostářský, takže s klesající mzdou čistý náhradový poměr rychle stoupá, viz graf 5 Šatavovy studie.
A nakonec by strany měly slíbit, že více již pro důchodce neudělají a pokud chtějí více, musí se o to postarat sami, třeba v rámci 3. pilíře nebo pomocí jiných bankovních produktů.