Jediný účinný způsob, jak zkrotit prezidenta Zemana a především zabránit tomu, aby jeho ústavní přešlapy staly precedentem pro příští prezidenty, není návrat k nepřímé volbě, ale změna ústavy, zhruba v duchu ústavy německé. V ní by si Zeman ani neškrtnul. O tom by měly parlamentní strany začít diskuzi.

Měnit ústavu je samozřejmě mimořádně závažná věc, ke které bychom měli sáhnout jen v krajním případě a mimořádně uvážlivě. Zdá se ovšem, že poslední kroky prezidenta republiky dávají podnět k zamyšlení nad tím, jak naši ústavu upravit, aby z ní byly odstraněny jakékoliv prvky poloprezidentského systému, v jejichž „extenzivním“ využití je Miloš Zeman mistr. Určitě není dobrou myšlenkou návrat k nepřímé volbě prezidenta, protože je zjevné, že by se Zeman choval stejně, i kdyby byl zvolen v nepřímé volbě, ale je vhodné si vzít příklad z německé ústavy, která v téměř nezměněné formě existuje od roku 1949.

Bezprostředním podnětem k napsání tohoto blogu byl blog Pavla Hasenkopfa, v němž polemizuje s výrokem Jana Kysely ohledně důsledků (ne)odvolání Antonína Staňka "Bude to prezident republiky, který se tím pádem stane pánem vlády a předseda vlády se stane jakýmsi jeho náměstkem pro běžné provozní řízení vlády. Na téhle koncepci česká ústava postavena není."

To, co je ovšem na jeho blogu podle mého názoru nejzávažnější je Hasenkopfova interpretace článku 62, písmene a) Ústavy ČR:
On je zdrojem prezidentovy pravomoci vybrat si premiéra i členy vlády a libovolně je sesazovat (včetně premiéra). Výslovně zmiňuje těchto 8 pravomocí prezidenta:
1. jmenovat předsedu vlády,
2. odvolat předsedu vlády,
3. jmenovat další členy vlády (tj. jiné než premiéra),
4. odvolat další členy vlády (tj. jiné než premiéra)
5. přijmout demisi předsedy vlády,
6. přijmout demisi dalších členů vlády (tj. jiných, než premiéra),
7. odvolává vládu (jako celek), a
8. přijímá demisi vlády (jako celku).
Co je zásadní: Čl. 62 písm, a) Ústavy by byl způsobilý fungovat sám o sobě, bez dalšího. Ústavodárce si však přál prezidenta v sestavování a sesazování vlád a jejích členů omezit, a to hned ve dvou směrech, a proto zavedl dva speciální režimy (které mají přednost před obecným režimem /lex specialis derogat legi generali/).

Podle Hasenkopfa jsou uvedené obecné pravomoci v některých případech omezeny jinými články Ústavy. Například
čl. 68 odst. 2: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády …" (týká se vzniku nové vlády).
čl. 68 odst. 5: „V ostatních případech prezident republiky jmenuje a odvolává na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády“ (týká se rekonstrukce již existující vlády).
zamezují, aby prezident mohl libovolně mluvit do složení vlády, a omezil ho tím, že se na složení vlády musí (s jím vybraným) premiérem dohodnout.
Podobně ustanovení
čl. 74: „Prezident odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“
podle Hasenkopfa znamená, že prezident může kdykoli odvolat kteréhokoli člena vlády, ale pokud mu odvolání člena své vlády navrhne premiér, pak tohoto člena vlády odvolat musí. A ustanovení
čl. 75: „Prezident republiky odvolá vládu, která nepodala demisi, ačkoli ji byla povinna podat“.
je třeba podle Hasenkopfa interpretovat tak, že prezident může odvolat vládu kdykoli, pokud však nastane situace, že vláda měla povinnost podat demisi a tuto povinnost se zdráhá splnit, prezident ji odvolat nejen může, ale musí.

Článek 62 a) Ústavy ČR tedy podle Hasenkopfa dává prezidentovi pravomoc kdykoliv ze svého vlastního rozhodnutí odvolat předsedu vlády, kteréhokoliv člena či celou vládu. Tedy i v situaci, kdy má vláda důvěru Poslanecké sněmovny a v principu třeba i podporu ústavní většiny. To mi připadá šílené, protože pak náš systém není parlamentní, ale poloprezidentský.

K žádnému takovému případu zatím nedošlo, ale v roce 2013 po nástupu Miloše Zeman do funkce prezidenta jsme od toho nebyli daleko a podobnou interpretaci článku 62 a) tehdy zastával i Jan Kudrna z katedry ústavního práva Právnické fakulty UK, viz například články
Jen krok od poloprezidentského systému
Psal jsem zde již mnohokrát v letošním roce, že naše ústava obsahuje od samého počátku taková ustanovení, která jsou typická spíše pro poloprezidentský systém než pro systém parlamentní. Opět o jednotlivostech lze vést spory, nicméně nelze popřít, že naše ústava umožňuje jak politicky a mocensky aktivního prezidenta, tak i prezidenta zdrženlivého.
či
Odvolání premiéra? Umožňuje to 'extenzivní výklad ústavy', míní Zeman
Nově zvolený prezident Miloš Zeman přiživil spekulace, že by se mohl pokusit odvolat předsedu vlády. "Myslím si, že to vyplývá z velmi extenzivního výkladu ústavy," pronesl v pondělí Zeman.
Právníci připouští, že odvolání premiéra není v ústavě zcela jednoznačně definováno. "V klíčové otázce, kdy může být premiér odvolán, ústava podmínky nestanoví. Byť je to pro mnohé šokující, naše ústava umožňuje poloprezidentský systém," uvedl minulý týden pro LN expert na ústavní právo Jan Kudrna z Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Nejasné znění ústavy ale připustil i ústavní právník Jan Kysela. "Myslím, že ta formulace je spíše nešťastná. Je opřena o určitou snahu stylisticky zjednodušit text a v očích některých interpretů to může vést k těmto důsledkům," řekl Kysela v ČT.

Skutečnost, že ani mezi ústavními právníky neexistuje jednotný názor na interpretace klíčového článku 62 a) Ústavy pokud jde o jmenování a odvolávání členů vlády je varovná, ale mimořádně nešťastná je formulace o odvolání předsedy vlády, protože ta se nevztahuje k žádné situaci podrobněji Ústavou rozvedené. Jen těžko se proto lze vyhnout závěru, že podle naší Ústavy prezident může premiéra odvolat, kdy se mu zachce.

Prakticky všechny závažné vládní krize v nedávné minulosti, především pád Topolánkovy vlády a následná Fischerova úřednická vláda nebo instalace Rusnokovy úřednické vlády navzdory existující většině v Poslanecké sněmovně, i ty, jimž nyní čelíme v důsledku chovaní prezidenta Zemana, by odpadly, kdyby u nás platila německá federální ústava. Ta pochází z roku 1949 a je od té doby téměř beze změny. Její komentovaný text vydaný u příležitosti 70. výročí jejího přijetí je zde , anglická verze přímo ze stránky spolkové vlády je zde a odpovídající pdf soubor je zde. Český překlad původní verze z toku 1949 je na webové stránce Masarykovy univerzity.

Na rozdíl od naší ústavy neobsahuje žádná ustanovení připouštějící nejednoznačné interpretace a je srozumitelná každému normálnímu člověku. Neobsahuje žádný analog článku 62 a) naší ústavy a pravomoci německého federálního prezidenta (dále jen „prezidenta“) jsou vymezeny jasně a zcela konkrétně. Základní rysy německé ústavy, v nichž se významně liší od naší ústavy, jsou následující:
• Spolkový sněm hraje dominantní roli a prezident hraje klíčovou a nezastupitelnou roli v jediném ústavním kroku a tím je rozpuštění Spolkového sněmu. Ve všech ostatních případech hraje druhé až třetí housle.
• V německém systému je klíčovou a nejsilnější osobou kancléř, obdoba našeho premiéra, který má ovšem daleko silnější postavení.
• Kancléře jmenuje prezident, ale na základě volby Spolkovým sněmem, při níž hraje prezident až třetí housle. Má právo prvního návrhu, ale ten může Spolkový sněm odmítnout a nadpoloviční většinou všech svých členů zvolit svého kandidáta, kterého prezident musí jmenovat. Teprve, pokud ani na druhý pokus Spolkový sněm nezvolí kandidáta hlasy nadpoloviční většiny svých členů, přijde ke slovu opět prezident, a buď jmenuje kancléřem vítěze voleb, i když ten nedostal nadpoloviční počet hlasů všech členů Spolkového sněmu, nebo Spolkový sněm může do 21 dnů rozpustit. Kdyby toto pravidlo platilo u nás, nemohla by vzniknout Rusnokova vláda, ale po pádu Nečasovy vlády by se stala premiérkou Miroslava Němcová.
• Kancléře lze odvolat jedině tak, že mu Spolkový sněm vysloví nadpoloviční většinou všech svých členů nedůvěru a současně zvolí stejnou většinou jeho následovníka (tzv. konstruktivní nedůvěra) a požádá prezidenta, aby kancléře odvolal. Kdyby toto pravidlo platilo u nás, nepadla by uprostřed našeho předsednictví EU Topolánkova vláda.
• Po jmenování kancléře jeho vláda nemusí žádat Spolkový sněm o důvěru, tu má sám kancléř, ale vláda může kdykoliv o vyslovení důvěry požádat. Pokud ji nedostane, prezident může na žádost kancléře Spolkový sněm rozpustit. To je německá cesta k předčasným volbám.
• Členy vlády jmenuje a odvolává prezident výslovně jen na návrh kancléře.
• Pokud zákon nestanoví jinak, prezident jmenuje soudce, federální úředníky (Bundesbeamte) a důstojníky a poddůstojníky, ale není vrchní velitel ozbrojených sil, tím je ministr obrany.
• Všechny akty prezidenta, kromě jmenování a odvolání kancléře, vyžadují k platnosti kontrasignaci kancléřem nebo odpovědným ministrem.
• Prezidenta může u Ústavního soudu obžalovat pro úmyslné porušení ústavy nebo jiného zákona jak Spolková rada, tak Spolkový sněm, přičemž v obou případech je třeba souhlas dvou třetin členů Spolkové rady, nebo Spolkového sněmu. Není tedy třeba, jako u nás, souhlas obou komor německého parlamentu. Kdyby toto platilo u nás, Miloš Zeman by se možná mírnil.


Nejsem natolik naivní, abych si myslel, že dojde v blízké době ke změnám ústavy směrem k německému modelu, ale považuji za důležité, aby se o nedostatcích naší ústavy začalo diskutovat mezi politiky, odborníky na ústavní právo i široké veřejnosti. V tomto smyslu můžeme být panu prezidentovi vlastně vděčni, že svou (ne)činností na tyto nedostatky poukázal a je jen na nás, zda se je pokusíme odstranit, nebo nad nimi mávneme rukou a budeme doufat, že příští prezident bude zase normální. Je zajímavé, že o tom, že by bylo vhodné vzít si příklad z německé ústavy, speciálně v případě volby premiéra, hovořil v Událostech a komentářích v ČT24 v úterý 9. července právě výše zmíněný Jan Kudrna.