Snaha skupiny senátorů a senátorek a poslanců KDU-ČSL změnit současný systém přepočtu hlasů ve volbách do Poslanecké sněmovny na mandáty a vrátit se ke systému používanému do roku1998 se opírá o nepřesvědčivé argumenty, které u Ústavního soudu ani v Poslanecké sněmovně neuspějí.

Ve snaze dostat se Babišovi na kobylku, KDU-ČSL a Stanaři zahájili ofenzívu na legislativním poli a pokouší se přesvědčit Ústavní soud, Poslaneckou sněmovnu i sami sebe, že za dominanci ANO může volební systém pro volby do Poslanecké sněmovny. Tím jen ztrácejí drahocenný čas před volbami, které budou již za 20 měsíců. To se zdá ještě daleko, ale předvolební kampaň začne již za rok.


Abychom pochopili, o co KDU-ČSL a senátorům a senátorkám z klubů KDU-ČSL a STAN jde, je třeba připomenout základní fakta o našem volebním systému. Velmi pěkný stručný a přitom výstižný popis současného systému voleb do místních a krajských zastupitelstev, Poslanecké sněmovny, Senátu i Evropského parlamentu včetně historické rekapitulace je v materiálu Českého statistického úřadu. Nebudu podrobněji popisovat obě dosud u nás použité metody, Hagenbach – Bishoffovu a d΄Hondtovu, jen připomenu, že ta druhá je v současnosti celosvětově nejpoužívanější a má řadu modifikací. V ČR se používá od roku 1990 k výpočtu rozdělení mandátů v obecních zastupitelstvech, od roku 2000 ve volbách do zastupitelstev krajů, od roku 2002 ve volbách do Poslanecké sněmovny a od roku 2004 ve volbách do Evropského parlamentu.

Pokud jde o volby do Poslanecké sněmovny, od roku 1990 byl systém přepočítávání volebních výsledků na mandáty změněn celkem čtyřikrát. Největší změnou bylo ustoupení od Hagenbach-Bishoffovy metody a přijetí d΄Hondtovy metody v zákoně č. 204/2000 Sb. a především jeho novela 37/2002, která platí od 22. ledna 2002. Tímto zákonem bylo ustanoveno, že pro tento přepočet bude používána d΄Hondtova metoda s řadou dělitelů počínajících číslem 1 a pokračujících čísly 2, 3, 4, 5 atd. Dále jím bylo zvýšeno kvórum pro postup koalic stran do skrutinia, pro dvoučlenné koalice bylo stanoveno kvórum 10 %, pro tříčlenné 15 % a pro čtyř a vícečlenné koalice 20 % z celkového počtu hlasů za ČR celkem. Pro všechny uvedené aplikace bylo společné to, že volebním obvodem, ve kterém se stranám rozděloval určený počet mandátů, byl tzv. „volební kraj“, do voleb v r. 1998 jich bylo 8, od r. 2002 jich je 14. Podíl mandátů pro volební kraj z 200 mandátů v Poslanecké sněmovně se stanoví poměrně na základě celkového počtu hlasů pro všechny strany, odevzdaných v jednotlivých volebních krajích.

Je také dobré vědět, co o volbách do Poslanecké sněmovny říká naše ústava. Není toho mnoho, jen tyto dva odstavce:
Článek 18
(1) Volby do Poslanecké sněmovny se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásady poměrného zastoupení.
Článek 20
Další podmínky výkonu volebního práva, organizaci voleb a rozsah soudního přezkumu stanoví zákon.


V ústavě zmíněné „zásady poměrného zastoupení“ v Poslanecké sněmovně samozřejmě nelze chápat doslova, už proto ne, že poslance a poslankyně bohužel nelze řezat na kousky. Ale nejen proto. Další skutečnost, kterou by měla každá rozumná „poměrná“ metoda vzít v úvahu, je efektivita výsledku voleb, tj. skutečnost, aby rozložení sil v Poslanecké sněmovně umožnilo sestavení akceschopné vlády. To měli jistě na mysli i tvůrci naší ústavy, když do článku 18 vložili slůvko „zásady“. Je třeba si uvědomit, že při počtu 200 poslanců by na získání jednoho mandátu stačilo jen půl procenta hlasů ve volbách. Kdybychom měli striktně poměrný systém a zapomněli, že poslance nelze čtvrtit, dostalo by se ve volbách v roce 2017 nikoliv 9, ale celkem 13 stran, přičemž ty dodatečné 4 strany (Zelení, Rozumní, Svobodní a Realisté) mělo celkem 4,45 % a 8-9 mandátů.

Ve většině zemí je proto zavedena uzavírací klauzule, která stanoví minimální počet procent hlasů, které musí daná strana získat. U nás platí hranice 5 % od voleb do Federálního shromáždění v roce 1990 a nikdo od té doby její potřebnost nezpochybňoval. Přitom ovšem právě toto omezení je nejdrastičtějším popřením zásady poměrného zastoupení, neboť v principu jeden jediný hlas může rozhodnout, zda se strana do parlamentu dostane nebo ne. V našem prostředí to znamená, že jediný hlas může rozhodnout, zda strana získá až 10 mandátů, nebo žádný. A toto není jen teorie, v roce 1992 získala ve volbách do Federálního shromáždění ODA hlasů, a tedy se do něj nedostala. Při účasti cca 6 milionů voličů o osudu ODA rozhodlo ve volbách v roce 1992 pouhých cca 1200 hlasů. Pokud ovšem přijmeme, že zásada poměrného zastoupení neplatí pro „podměrečné“ strany, které lze zcela ignorovat, jen těžko můžeme argumentovat, že pro strany „nadměrečné“ by měla platit přesně a to včetně stran jen těsně nad 5 % hranicí, jako tomu bylo v případě TOP09 a STAN ve volbách v roce 2017.

Do stejné situace jako ODA v roce 1992 se v těchto volbách přitom mohla dostat i STAN, kdyby za ni v Libereckém kraji nekandidoval „sprostý podezřelý“, v té době již tři roky trestně stíhaný úspěšný regionální politik a hejtman Libereckého kraje Martin Půta. Ten se v tomto kraji umístil se ziskem 26780 hlasů, jež činily pozoruhodných 12,82 %, hned za Babišem a předstihl tak ODS, Piráty i SPD. Kdyby v tomto kraji dosáhli Stanaři republikového průměru, získali by celostátně jen 4,87 % a pánové Rakušan, Gazdík a Farský by jednání Poslanecké sněmovny mohli sledovat jen z televize nebo galérie pro návštěvníky. Navíc, týden po volbách se Půta vzdal mandátu, který ovšem Stanařům zůstal, ze STAN vystoupil a vstoupil do Starostů pro Liberecký kraj, za něž hejtmanuje dosud. Martin Půta tedy sloužil jako vábnička na voliče a jeho trestní stíháni Stanařům zjevně nevadilo. Krátce po složení mandátu státní zástupce Půtu obžaloval. Asi nepřekvapí, že po dvou letech proces stále pokračuje. Jsem zvědav, zda si Stanaři pro volby v příštím roce Půtu zase „vypůjčí“.


Pro porozumění podstaty této metody a jejich důsledků doporučuji dokument Výzkumné služby Evropského parlamentu (European Parliamentary Research Service) Jak chápat d'Hondtovu metodu (Understanding the d'Hondt method) na webové stránce myšlenkového tanku Evropského parlamentu.

Podstatu této metody, jež je používána 16 členskými státy EU včetně ČR pro volby do Evropského parlamentu a její důsledky dobře vystihuje úvodní shrnutí:
d'Hondtova metoda je matematická formule široce používaná v poměrných systémech zastoupení, ačkoliv vede k výsledkům méně poměrným než jiné systémy přiřazení mandátů jako jsou metody Hare-Niemeyera and Sainte-Laguë/Scheperse. Navíc má tendenci zvýhodňovat volební strany, které získají větší číst hlasů na úkor stran s méně hlasy. Je ovšem efektivní pro vytvoření vládní většiny a tím k zajištění hladkého fungování parlamentu.

Ano, co nejpřesnější poměrnost výsledků převodu hlasů na mandáty by neměla být jediným kritériem přijatelnosti poměrné metody, důležitá je rovněž její schopnost vygenerovat rozumnou většinu v Poslanecké sněmovně. Toto je základní princip, kterým by se všechny naše strany měly řídit, protože alternativou je jen přesně poměrně zastoupení, ale paralyzovaná Poslanecká sněmovna. To by si nikdo neměl přát. U d'Hondtovy metody jsou její důsledky určeny dvěma parametry
• Velikostí volebního obvodu měřeného počtem voličů a počtem mandátů
• Hodnotami d'Hondtových dělitelů
Čím menší je volební obvod a čím bližší jsou d'Hondtovy dělitelé jedničce, tím více je výsledný systém nakloněn k většinovému systému a obráceně. Za standardní je považována posloupnost d'Hondtových dělitelů 1, 2, 3, 4 atd.


Ustoupení od Hagenbach-Bishoffovy metody a přijetí d΄Hondtovy metody v zákoně č. 204/2000 Sb. byl jeden z nejškodlivějších projevů opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD po volbách v roce 1998. Klaus a Zeman se chtěli zbavit vlivu malých stran, které jim neumožnily sestavit většinovou vládu ODS v roce 1996 a ČSSD v roce 1998. V novele zákona č. 247/1995 Sb. o volbách do Parlamentu České republiky zákonem č. 204/2000 Sb., kterou v Poslanecké sněmovně společně prosadili, byla proto zavedena d΄Hondtova metoda přepočtu hlasů na mandáty s hodnotami zmíněných dvou klíčových parametrů, které výrazným způsobem posunuly formálně poměrný systém směrem k většinovému systému. Zákonem bylo definováno celkem 35 volebních krajů, které měly v průměru 240 tisíc oprávněných voličů a na každý připadalo v průměru o trochu méně než 6 mandátů. d'Hondtovy dělitelé byly definovány čísly 1, 1,42, 3, 4, tj. druhý d'Hondtův dělitel nebyl 2, ale 1,42. Kombinace těchto dvou parametrů zásadním způsobem posunula systém k většinovému, což bylo cílem Klause a Zemana, protože ve většině obvodů by získali mandáty jen dvě největší strany, tedy ČSSD a ODS. Zákon zároveň zavedl násobnost kvóra pro získání mandátů pro koalice: dvoukoalice potřebovala minimálně 10 %, tři koalice 15 % a čtyř a více koalice 20 % hlasů.

Tuto změnu volebního systému napadl u Ústavního soudu prezident Havel, přičemž navrhoval zrušení ustanovení o
• počtu volebních obvodů a velikosti d'Hondtových dělitelů,
• násobnosti kvór pro koalice.
Ústavní soud nálezem ze dne 24. ledna 2001 vyhověl prezidentu Havlovi v první části návrhu a příslušná ustanovení zákona č. 204/2000 Sb. zrušil, ale nechal v platnosti ustanovení o násobnosti kvór pro koalice. Doporučuji každému přečíst si odůvodnění obou částí rozhodnutí Ústavního soudu, je to velmi poučné a lze z toho i odhadnout, jak bude Ústavní soud reagovat na návrh skupiny senátorů. Klíčové část odůvodnění proč Ústavní soud zrušil ustanovení o počtu volebních obvodů a hodnotách d'Hondtových dělitelů se opírá o odhad dopadu těchto parametrů na výsledky voleb:

Vycházeje ze zprávy Českého statistického úřadu ze dne 28. 11. 2000 čj. 1694/2000, lze porovnáním výsledků voleb do Poslanecké sněmovny v roce 1998 s výsledky vypočtenými dle novely volebního zákona dovodit, že ve volebních krajích o celkovém počtu 35 by došlo k výraznému zvýšení vstupního prahu umožňujícího získání alespoň 1 mandátu. K nejmenšímu zvýšení této přirozené uzavírací klauzule by došlo ve volebním kraji Liberec (10,49 %), Brno-město (10,78 %), zatímco k jejímu největšímu zvýšení ve volebních krajích Ostrava-město (17,67 %), Ústí nad Labem (18,74 %), Teplice (18,87 %). V průměru, pokud jde o jednotlivé volební kraje, je tak tato přirozená uzavírací klauzule vyjádřena výší 14,69 %. To vše vede Ústavní soud k závěru, že novela volebního zákona v ustanoveních § 27 věty první, § 50 odst. 1, 2, 3, týkajících se počtu volebních krajů a volebního dělitele, stejně jako ustanovení § 48 odst. 4, zavádějící nejnižší počet mandátů ve volebním kraji na 4 - což je v rozporu s principem rovnosti volebního práva zakotveným v čl. 18 odst. 1 Ústavy - uvádí, pokud jde o poměrné zastoupení, do volebního procesu týkajícího se voleb do Poslanecké sněmovny spíše než prvky poměrného zastoupení prvky představující ve svém souhrnu již jakýsi hybrid; s takovým hybridem však Ústava nepočítá, neboť rozlišuje pouze poměrné zastoupení a většinový systém.

Za základní kritérium poměrnosti volebního systému tedy Ústavní soud při svém rozhodnutí považoval výši vstupního prahu pro získání mandátu do Poslanecké sněmovny. Protože parametry d'Hondtovy metody vedly v průměru na hodnotu 14,69 %, jež téměř třikrát převyšovala v zákoně zakotvených 5 %, Ústavní soud došel k názoru, že čeho je moc, toho je příliš a návrhu prezidenta v tomto bodě vyhověl. Na druh straně mu nevyhověl v druhé části návrhu, protože v ústavě nenašel nic, co by se stanoven kvór pro koalice týkalo a v různých zemích je tento aspekt upravován různě, přičemž v některých zemích, např. Rakousku a Německu předvolební koalice nejsou vůbec dovoleny. Na rozhodnutí Ústavního soudu reagovala vláda tím, že narychlo připravila novelu, která byla schválena Poslaneckou sněmovnou jako zákon 37/2002 Sb. ze 17. ledna 2002 a v níž bylo za volební obvody vzato 14 krajů a za d'Hondtovy dělitele čísla 1,2,3,4 atd. Tato novela platí dodnes.


V prosinci 2017 se obrátilo 21 senátorů a senátorek převážně z klubů KDU-ČSL a STAN na Ústavní soud, s návrhem, aby zrušil volební systém do sněmovny, jak byl novelizován zákonem 37/2002 Sb., protože podle jejich názoru znevýhodňuje malé strany. Je zajímavé, že návrh nepodepsal bývalý a možná i budoucí předseda KDU-ČSL Jiří Čunek.

V Návrhu na zrušení některých ustanovení zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR senátoři a senátorky konkrétně navrhují
1) zrušení ustanovení zákona č. 247/1995, jejichž podstatou je rozdělení České republiky do 14 volebních obvodů totožných s vymezením krajů a současně uplatnění tzv. d´Hondtovy metody pro zjišťování mandátů v takto vymezených volebních obvodech
2) zrušení tzv. načítacího kvóra, podle nějž koalice dvou a více stran potřebuje k postupu do skrutinia a přidělení mandátů v Poslanecké sněmovně dvou a více násobek hlasů (v závislosti na počtu stran či hnutí podílejících se na předvolební koalici), a to až do 20% hlasů pro čtyřčlennou koalici (dále se již požadavek nezvyšuje).

Vzhledem k existenci nálezu Ústavního soudu z 24. 1. 2001, který se výslovně týkal výše uvedeného bodu 2), přípustnost svého návrhu odůvodňují takto
Navrhovatel je přesvědčen, že tímto návrhem napadená ustanovení jsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, což zevrubně odůvodňuje dále pod bodem 3.
Je proto přesvědčen, že nejen s ohledem na ústavněprávní argumentaci obsaženou níže, tak s ohledem na již delší časový odstup od přezkumu Ústavního soudu v této věci (takřka 17 let k datu tohoto podání) a empirické zkušenosti reálných dopadů napadených ustanovení na politický a volební systém a soutěž politických stran, je věcný přezkum napadených ustanovení plně na místě, a to i v části 2) návrhu opakovaný.

Podle navrhovatelů zákon porušuje ústavní princip rovného volebního práva tím, že
vzájemná kombinace klíčových parametrů volebního systému pro volby do PSP, kterou je faktor velikosti volebního obvodu a metoda d'Hondtova volebního dělitele, má za následek disproporční přidělení mandátů a zásadní znevýhodnění menších parlamentních subjektů. Již samotná metoda volebního dělitele sama o sobě prospívá větším stranám, jakkoli je jinak matematicky neutrální, ovšem v souhrnu s výrazně nestejnou velikostí volebních obvodů dochází k důsledkům zcela nerovnoměrného systému přidělování mandátů, a to proti zásadě poměrného zastoupení, jak jej pro volby do PSP předepisuje Ústava (čl. 18 odst. 1).

protože podle navrhovatelů
Klasickým poměrným systémem rozumíme systém, kdy se volby „poměrně přesně“ přetaví v zisk mandátů ve srovnání se zisky hlasů ostatních stran. Jinými slovy „slovy, kdy na každý mandát získaný ve volbách připadá přibližně stejný počet hlasů.

Toto je ovšem jejich definice poměrného systému, nikoliv stanovisko Ústavního soudu. Ten za základní kritérium kriterium poměrnosti volebního systému považoval výši vstupního prahu pro získání mandátu do Poslanecké sněmovny. Z tohoto hlediska jsou současné parametry d'Hondtovy metody konzistentní s poměrným systémem s jedinou výjimkou a tou je skutečnost, že Karlovarský volební kraj je příliš malý: 236 000 oprávněných voličů a 5 mandátů je skoro přesně průměr volebních obvodů z novely zrušené Ústavním soudem 24. 1. 2001. V tomto volebním obvodě se do Poslanecké sněmovny v roce 2017 nedostaly ODS a KSČM, přestože měly 8,83 %, resp. 8,15 % hlasů.

V následující tabulce jsou uvedeny kromě počtu hlasů na mandát i počet hlasů pro jednotlivé strany v procentech celku a počtu mandátů také počty volebních krajů, kde strany získaly mandát a kde získaly více než 5 procent hlasů.


Je zjevné, že zatímco ANO a KDU-ČSL se od skupiny pěti stran ODS, SPD, Piráti, KSČM a ČSSD, které mají velmi blízké počty hlasů na mandát, odchylují o cca 20 % (ANO dolů, KDU-ČSL nahoru) jen těsně nadměrečné TOP 09 a STAN mají po všech stránkách slabší výsledky a od průměru ostatních stran se odchylují výrazně. To, že d'Hondtova metoda trochu zhladí ostrou hranici 5 % pro vstup do Poslanecké sněmovny není žádný zločin, ale přirozená vlastnost metody. Součástí návrhu senátorů a senátorek byla i žádost o přednostní projednání

Navrhovatel žádá o přednostní projednání svého návrhu. Napadená ustanovení jsou klíčovou součástí politického systému, rámujícího demokratický právní stát. Jsou-li napadená ustanovení podle navrhovatele v rozporu s ústavním pořádkem, je nezbytné, aby další volby do PSP neprobíhaly podle současných pravidel, k čemuž je nutné, aby i Parlament měl čas na nalezení odpovídajícího ústavně souladného volebního systému pro volby do PSP. Tento návrh navrhovatele lze legitimně pokládat za prioritní. Ostatně i v dotčeném nálezu Pl. ÚS 42/2000 Ústavní soud vydal své rozhodnutí v šestiměsíční lhůtě.

které Ústavní soud zjevně nevyhověl. Podle mého názoru nevyhoví ani žádosti samotné.


Zřejmě proto, že si Ústavní soud dává s rozhodnutím o návrhu skupiny senátorů a senátorek na čas, předložila 13. 11. 2019 Poslanecké sněmovně skupina poslanců KDU-ČSL Návrh poslanců Marka Výborného, Jana Bartoška, Pavla Bělobrádka, Jiřího Miholy a dalších na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do parlamentu České republiky . Lidovci v něm navrhují návrat k Hagenbach-Bishoffově metodě ovšem s tím, že v první skrutiniu by se mandáty stran, hnutí a koalic rozdělovaly v jednom volebním obvodě, jímž by byla celá ČR, a teprve pak by se přerozdělily na jednotlivé kraje. Současně také návrh zrušuje násobnost kvór pro koalice. Nebudu novelu podrobně komentovat, jen připomenu, že argumenty jsou stejné jako v návrhu senátorů a senátorek. Lidovečtí poslanci argumentují heslem "Hlasy občanů by měly mít stejnou váhu, ať volí tu nebo onu stranu", ale zjevně ho nemyslí opravdu a upřímně, protože na voliče podměrečných stran se ani v jejich návrhu vztahovat nemá a jejich hlasy tedy mohou mít klidně nulovou váhu. A takových voličů bylo v posledních volbách o 40 procent více než voličů KDU-ČSL.

Lidovci se svým návrhem v Poslanecké sněmovně neuspějí a to nejen proto, že s ním nebude souhlasit ANO (vláda již vydala zamítavé stanovisko), ale podporu nemohou čekat ani od ODS a Pirátů. Ti už se těší, jak budou sestavovat vládu a jistě nebudou mít zájem si tento vytoužený úkol komplikovat tím, že pozice vítěze voleb bude novelou oslabena. A neočekávám ani, že by ji podpořila KSČM a SPD. Čím dříve lidovci pochopí, že tudy cesta nevede, tím lépe pro ně. Jsem zvědav, jak dlouho jim to bude trvat.