Motto: autenticita a abstraktní rozum mohou získat převahu nad přímým kontaktem s pravdou a lží
T. Judt

Historik Tony Judt v knize rozhovorů s Timothym Snyderem pod názvem Intelektuál ve dvacátém století dokládá zcela jasnozřivě mnohé podoby pravdy v excelentních podobách otázek, odpovědí, ale i osobních zpovědí, které nenesou moralistní hlediska, ačkoliv hovoří o etice, o univerzálních identitách apod. Jeho neméně bystrý, navýsost vzdělaný „zpovědník“ Timothy Snyder tak spolu s ním vytváří jiskřivý mnohostranný prostor, který je nejen vysoce nekonvenční, ale ve svých myšlenkových vrstvách srozumitelně nepovrchní. Je obrovská radost se knihou doslova prodírat, když jsem musel často podrobněji dohledávat různé konsekvence a ty nutně řetězily další i jednotlivé osobnosti, o kterých se oba myslitelé fundovaně zmiňují. V této souvislosti jsem si tak uvědomoval, jak moc jsem nevzdělán, i když jsem se pyšně domníval, že tomu tak není. Jak moc, a asi nebudu sám, mi unikaly souvislosti, které formovaly ideově politicko-kulturní svět kolem nás. Jak moc se i dnešní různé politické, sociální i ekonomické komentáře chytrých jedinců v chytřejších statích v odborných periodikách zdají být a často i jsou z pohledu zmíněné knihy směšně se opakující, nepřinášející nic objeveného, nečekaného, neotřelého. Jak moc jsou i myšlenky od našich politiků, které by ještě stály za zmínku, nepůvodní (asi o tom ani mnozí nevědí a hrdě se domnívají, že jsou jejich pionýry, anebo jen vlastně správně předpokládají, že jejich příjemci jsou ještě méně vzdělaní).

Svůj první blog na Aktuálně.cz jsem se proto rozhodl fragmentárně formovat skrze tuto nevšední knihu. Snad ještě předem dodávám, že má zkušenost s veřejnými blogy není zrovna nejšťastnější. Proto jsem před léty ukončil svůj blog na Respektu. Bylo opravdu těžké, stresující vydržet tolik zlých, frustrovaných anonymních reakcí jedinců, co skrze blogy nenávidí a zároveň vědí vše nejlépe. Samozřejmě si zároveň uvědomuji, že nemohu rozumět všemu. Nerozumím. Přesto rozumím i zdánlivě paradoxní větě J. L. Borgese, ve které říká, cituji: Něco můžeme definovat jen tehdy, když o tom nevíme vůbec nic. Je tedy podstatné, jak sděluje T. Judt, cituji: Hranice mezi kulturním dialogem a rétorickou vraždou je labilní. Není tedy překvapivé, že si často dotyčný není schopen, bez značně namáhavé sebereflexe, uvědomit možnou urážlivost svých slov a z toho vyplývající ztrátu důvěry. Což je jistě pro kulturní dialog zhoubné, ale stále ještě snesitelné, neboť si lze uvědomit, že si to dotyčný neuvědomuje a dá se mu to v jistých chvílích sdělit (jistě s nejistým výsledkem).

Mnohem nebezpečnější však je, když si dotyčný svou urážlivost plně uvědomuje a použije ji záměrně, cíleně jako zbraň, ovšem s dovednou kamufláží nastrčené, a tedy jen zdánlivé, výše popsané nevědomosti. T. Snyder doplňuje v jiné části knihy výrokem A. Koestlera, cituji: Lidé někdy nutně mají pravdu ze špatných důvodů, a pokud se někdo těchto lidí straní, pramení to z nedostatku sebedůvěry. Co bych si dovolil doplnit za sebe, je: Čas, kdy se kulturní dialog stává nástrojem manipulace, je přímo úměrný síle, která jej vyvolává. To znamená pokaždé, když se profesní zájmy transformují do zájmů vlivových. Přestože osobně laděný útok vedený nikoliv proti myšlence, ale proti jejímu nositeli je svým způsobem komplimentem. Dokládá totiž, že dotyčný není schopný k vašemu názoru sdělit nic inteligentního.

Mohl bych tento první blog smysluplně zakončit definicí rozdílu mezi Historialem a Memoriálem, která je v podání T. Judta průzračná natolik, že ji lze citovat i ve veřejných českých webech, ale dovolím si posečkat. Zakončím ovšem jinými jeho, stejně průkaznými, úvahami, jež se vážou i k našim dnům, volně cituji: V éře autocenzury a konformity je nutné žádat, abychom i nepříjemné otázky probírali otevřeně a bez zábran. Intelektuálové s přístupem do médií a s univerzitním profesním zaměřením nesou v politicky tíživých dobách zvláštní odpovědnost. Musí mít možnost se vyjádřit nahlas, aniž by to mohlo vážněji ohrozit jejich profesní postavení, což se dá chápat jako definice občanské povinnosti, i když to zní trochu pateticky. Například: Člověk hluboce oddán skutečným zájmům své země se ocitne v ostrém rozporu s těmi, pro něž absolutně prvořadým úkolem je podat příběh národa. Úplným dnešním mým závěrem, v duchu nepříjemných otázek, ovšem s jasným odkazem k nedávným, zdánlivě kontroverzním diskusím na podkladě 25. výročí 17. listopadu 1989, bude snad i příhodná poslední citace T. Judta: Pokud je posláním intelektuála cosi víc než jen hledat věrnost pravdě oproti lži a oproti vyšší pravdě, co dalšího by měl dělat? Pokud už intelektuálové nereprezentují žádnou obecnou pravdu, respektive pokud by se měli vyhnout póze, jež by mohla naznačovat, že takovými reprezentanty jsou, kde potom přesně stojí? Jak vyhlíží pohled odnikud?